Tarja Turunen, finská zimní královna, vyrazila na turné na podporu své aktuální desky The Shadow Self. Dvě zastávky byly i v naší zemičce, konkrétně v Praze a Zlíně. O tom, jak to ve Zlíně probíhalo, budou následující řádky.
Opět trocha té historie. Myslím, že hodně z Vás ví o Tarjině působení v řadách Nightwish, které byla nucena před jedenácti lety opustit. Dva roky nato vydává se první album, pojmenované My Winter Storm, které podpořila i koncertem v roce 2008 v hale Novesta, Zlín. V jejím setlistu se nacházely jak písně z vlastní tvorby (My Little Phoenix či I Walk Alone), tak hity z jejího předchozího působiště (Nemo a Wishmaster) doplněné o coververze songů jako The Phantom of the Opera či Cooperovic Poison. Celé to tehdá působilo dobře. Roky ubíhaly a já začínal mít pocit, že její sólo tvorbě něco chybí. Jako zpěvačka je excelentní, ale s hudbou už to pro mé ucho tak slavné nebylo. Na deskách What Lies Beneath i Colours in the Dark jsem si našel pár písní, ale jen pár. Žádný extra hit to však nebyl. Nic, co by zůstalo v paměti na delší čas. Tarja se mi pomalu vytratila z playlistu, a to až do tohoto roku, kdy vydala svou poslední desku The Shadow Self. A byl to vlastně hodně krátký návrat. Desku jsem ani v jednom případě nedokázal poslechnout od začátku až do konce na jeden zátah. Vlastně vždy skončím v půlce skladby Demons in You, kde hostuje Alissa White-Gluz. Ta písnička na mě působí, že Tarja neví, co chce vlastně dělat za hudbu. Metal? Rock? Klasiku? Jazz? Má tolik poloh, že to na mě působí neskutečně rušivě, až otravně. A tu nerozhodnost slyším pak v celé desce. Jenže já se toho nebojím, a tak rozhodnutí zda jet, či nejet na koncert bylo vlastně snadné. Jet, a udělat si názor z osobního setkání. Před osmi lety jsem odcházel nadšený a říkal, že její hudba zní naživo o dost líp jak z desky. Co nyní?
Místo činu bylo stejné, jen se již hala jmenuje jinak. Pár minut před osmou jsem si to nakráčel ke vchodu, který byl oproti jiným akcím z terasy, a po kontrole vstupenky jsem zaujal místo na ochozech haly, tak abych dobře viděl, co se bude dít. Přesně v osm začali hrát Suddenlash ze Španělska a během své půlhodinky mě ani jednou nezaujali. Vyčpělý, kýčovitý symfo female fronted metal se vším, co k tomu patří. A když zpěvačka Lidia Guglieri začala kolem sebe máchat gumovým kopím, šel jsem do kolen… no raději mlčím. Podobná hudba už jde mimo mou osobu. Deset let zpět bych asi mluvil jinak.
A jelikož jsem na předkapely nebyl ani trochu připraven, s hrůzou jsem vyhlížel, co že to vlastně zahrají Immension. A to, co spustili o deset minut dříve oproti plánu, bych vážně nečekal. Thrash metal. Rychlý, akorát agresivní, lehce do heavy hávu zahalený thrash, kde sem tam vykouklo i něco jako core. Na chvilku jsem zůstal stát jak opařený a dosti jsem se podivoval, co to Tarja (Nebo její manažer? Opravdu by mě zajímalo, kdo je vybral.) přivezla za bandu. Fakt dobré! Po třetí písni jsem se malinko zalekl, proč se pánové schovali za „oponu“ a spustilo se nějaké intro. Po chvilce vylezl zpěvák a kytarista v jedné osobě Jake Kearsley, svým vzhledem mi z dálky připomínal toho zrzka z Harry Pottera, a zasedl ke klávesám. Potemnělá hala se zalila písní Love Never Dies z jejich jediné dlouhohrající desky In Vain. Ze začátku oplodňovák jak z učebnice, který gradoval do rychlého finále, po kterém byla kapela pochválena hlasitým potleskem. Jo, tento koncert byl povedený a na Immension se někdy rád znova podívám.
Dle plánu, tedy ve 21:45, se na pódium začali scházet hudebníci z Tarjiny doprovodné kapely. Ta je lehce v jiné sestavě než ta, která s ní nahrává desky. Ale třeba Max Lilja (smyčce) či Alex Scholpp (kytara)se zúčastňují obojího hraní. Koncert odstartovala skladba Demons in You, ach, ten protivný začátek, ale dav před Tarjou nadšeně tleská a zpívá spolu s ní. Následující 500 Letters je má oblíbená, a tak si i já začínám zpívat s ostatními. Třetí v pořadí No Bitter End je pro mě taková nemastná neslaná, ale v živém podání zní o dost lépe.
Lucid Dreamer na mě působí silně vánočním dojmem a její zařazení do setlistu se mi v tento čas líbí. Jak by to bylo v jiném ročním období, to těžko říci. Z čeho se mi ale zježil vlas, bylo kombo Tutankhamen, Ever Dream, The Riddler a Slaying the Dreamer. Písně z dob Nightwish, které zazněly jen zčásti, ale i ta krátká část Tutanchamóna byla děsná. A jak jsem NW spílal, že u nás (Metalfest a Havířov) nezahráli Ever Dream, mou velice oblíbenou skladbu, tak u Tarji to bylo přesně naopak. Odporně odzpívaný mužský vokál ze Slaying the Dreamer naštěstí zachránila Tarja svým partem, ale i tak děs. Tato připomínka dob, kdy její popularita šla strmě nahoru, byla slušně řečeno, krok vedle. Raději připomínám, že pro mou osobu.
Ale naštěstí přišel záhy další blok písní. Tentokráte v akustickém podání. Dámy a pánové, zapalte ohně, vezměte deky a lahvinku něčeho dobrého a pojďme s Tarjou a spol. zpívat pod širé nebe. Tento úsek byl vskutku podařený a jsem rád, že jej Tarja na svém setlistu má.
Tarja má u nás značné zástupy fans, kteří ji svou náklonnost dávají znát. Během koncertu na pódiu přistál velký plyšový méďa či objemná kytice. Tarja se raději ptala, zda je plyšák pro ni, nebo její dcerku, která s ní ve Zlíně taktéž byla. Jestli je dcerka jako většina dětí, je o majiteli toho huňáče rozhodnuto. A taktéž, Tarja si Zlín, potažmo celu Českou republiku, oblíbila. Jak sama řekla, vždy se tu cítí jako doma. A myslím, že ani moc nekecá. Příkladem budiž velký zájem o její loňský vánoční koncert v Olomouci, kdy se díky poptávce musel ještě jeden, a pak ještě jeden, přidat.
Pódium bylo plné světel, sem tam nějaký kouř, ale prim hrála velká dělená LED obrazovka. Vypadalo to efektivně, ale rozdělení na díly bylo ne vždy ku prospěchu věci. Zvláště když se obraz rozdělil dosti nepovedeně. Třeba u klipu k 500 Letters. Zvukově to bylo velice dobré, jen mi občas dělalo problém v tom najít Maxe, ale jakmile hrála viola větší roli, byl slyšet dobře. Po této stránce nemám co vytknout.
Přídavek patřil třem albům. Innocence z toho aktuálního, My Winter Strom zastupovala skladba Die Alive a z desky What Lies Beneath zazněla závěrečná položka večera Until My Last Breath.
Pokud jste dočetli až sem a byli také na koncertě, asi si říkáte, co to ten trouba píše za nesmysly. Vždyť to bylo přeci skvělé, výborné! Já ani netvrdím opak. Nezaujatým pohledem říkám, že bylo! Tarja má úžasný hlas, který skvěle ovládá, je i více komunikativní než před lety a umí si dělat srandu i sama ze sebe. Třeba když jí technik rovnal krabičku na opasku a ona se podivovala, kdo ji to sahá na zadek. Volba písní mohla býti jiná, vzhledem k nedávnému vystoupení ve Vizovicích, ale to je spíše drobnost než velké faux pas. Zvukově to bylo také dobré. Jako nezapálený posluchač jsem si koncert užil, a to se vším všudy. Z pořadatelského hlediska to bylo taktéž na jedničku. Zvláště vstup z terasy, kdy můžou lidé dovnitř i ven bez kontroly, jít si zapálit apod., a ne jak u vstupu od parkoviště, kdy museli projít kontrolou u dveří. Za to palec nahoru, a pokud možno ponechat i pro příště!
A ještě omrkněte fotky z koncertu!