Jít na koncert Swans, to pro mě byla vcelku zajímavá výzva. Nepatřím mezi zásadní znalce jejich tvorby, objevil jsem je až s jejich návratovým albem My Father Will Guide Me Up a Rope to the Sky, které na mě zapůsobilo mocným dojmem. Taktéž i neuchopitelné album The Seer se mi začíná zadírat pod kůži. Zkrátka mi bylo jasné, že na soudobé rockové scéně patří Swans mezi výrazné jevy, které by se ignorovat neměly. Před návštěvou jsem si trochu pročetl, co se tak dá očekávat na koncertě ansámblu kolem vedoucí osobnosti Michaela Giry, a nakonec přišel ten den, kdy se kapela Swans po 26 letech opět objevila v Brně. Měl jsem jasno, že tohle nebude obyčejný rockový koncert.
Jak se dalo čekat, složení publika bylo dosti různorodé. Potkat jste zde mohli široké spektrum subkultur a žánrů, i vysoké věkové rozpětí svědčilo o tom, jakýmže pojmem to americká kapela vlastně je. Přestože brněnský klub Fléda byl plný lidí, nedalo se říct, že by to někomu nějak extra překáželo. Žádné zbytečné tlačenice nebo agrese. Kdo přišel pozdě, stoupl si, kam mohl. Při předskakujícím Jamie Stewartovi ale klub zatím dlel prázdnotou až na pár roztroušených hloučků kolem. Samotný předskokan se sice snažil, ale dle mého názoru to byla úplně zbytečná položka večera. Mohlo se to proložit něčím zajímavějším nebo to nechat bez předskokana, ale to si dnes dovolí málokdo. Navíc pouštět před sebe kytarové písničkáře je pro Swans v posledních letech typické, asi něco jako klid před bouří.
Po předskokanovi se začali lidé trousit směrem do sálu očekávat příchod charismatické kapely. Chvíli to trvalo, ale nakonec šestice nakráčela na pódium a jala se pomalu rozvíjet zvukové klubko hrubých vláken, do kterých jsme se měli během vystoupení nevyhnutelně zamotat. Upřímně jsem ani nedokázal sledovat střídání skladeb, jen jsem se nechával unášet tím hlukovým pláštěm, do kterého mě od postupně gradující To Be Kind zabalovali zdánlivě se netečně tvářící muzikanti. Po deseti minutách přišla první exploze a všechno se začalo otřásat. A na této vlně se pak vezla většina vystoupení, Gira zpíval, občas hrábnul do strun a korigoval své spoluhráče, z nichž nikdo svůj nástroj nešetřil. Já jsem ztratil pojem o čase a prostoru, jednoduše jsem od dění na pódiu nemohl odtrhnout oči.
Podporován byl sestavou z posledních let, kterou tvoří jedna výraznější osobnost vedle druhé. Jen kytarista Norman Westberg si tak postával na fleku a odbrnkával své party. Nepřehlédnutelný perkusista Thor Harris byl perfektně sladěný Philem Puleem za bicími. Velmi zajímavé bylo sledovat hru Christopha Hahna, sedícího u své lap steel kytary, ze které chvílemi ždímal neskutečné zvuky. Tohle byl jeden ohromný organický celek, který konstruoval a následně dekonstruoval zdánlivě neprostupné hlukové koláže.
Zvukově nátlakový koncert přitom netrpěl nějak nečitelným zvukem, spíš právě naopak.Všichni jako by byli u vytržení, jen když skončila skladba, Gira se usmál, poděkoval a mohlo se pokračovat v zaříkávání dál. Žádná macho gesta, přisprostlé přízemní průpovídky. Jen a pouze hudba a promítání sebe sama do zvuků, které tu zněly. Setlist obsahoval něco kolem šesti položek, ale skutečně nemá význam na něco takového v případě tohoto koncertu brát. I když je potřeba zmínit, že živé podání skladby Coward mělo neskutečné koule. Zvuk linoucí se z hradeb beden přímo fackoval do tváře. Obrovské finále v podobě medley složeného z The Seer/Toussaint Louverture Song/Oxygen jen podtrhovalo to, co všem, kteří o tom neměli tušení, během koncertu začalo docházet. Tohle vystoupení bylo o prožitku, o hudební extázi. Bylo to o tom, že přestalo existovat všechno kolem, pro ten moment a pro tu chvíli existovala jen hluková stěna, kreslící jemné čáry do vzduchu a vtahující nás do sebe. Aby nás pak vyflusla zpět do reality jako nějaká příšerná nemilosrdná bestie z hlubin temnot.