Američtí Queensrÿche si v uplynulém roce nebo dvou prošli dost těžkým obdobím. Diplomaticky řečeno hrubé neshody uvnitř kapely vyústily v odejití dosavadního zpěváka Geoffa Tatea, kolotoč osočování a v neposlední řadě také soudní spor o práva na užívání jména Queensrÿche. O tom už ale bylo napsáno mnohé a čtenář to buď stejně všechno ví a nebo je schopný si příslušné informace dohledat, takže to tu nebudu dál rozmazávat a přistoupím k tomu důležitému – Queensrÿche s novým zpěvákem v čele vyrazili přesvědčit své evropské fanoušky o tom, že i bez Tatea nedělají zavedené značce ostudu, a při této příležitosti se zastavili i v pražském klubu Retro Music Hall, aby zde předvedli své umění.
Hloučky fans postávající před vchodem do klubu dávaly příchozímu na srozuměnou, že alespoň co do návštěvnosti určitě nepůjde o provar a že si lidé, kteří absencí Queensrÿche na českých pódiích v posledních letech strádali, na koncert cestu našli. Nicméně ve výsledku to až tak slavně nedopadlo. Ačkoli nebyly přístupné balkóny, člověk se ani na place nemusel cítit moc nervózně, protože prostoru k existenci se našlo dost i vpředu, a k těm pocitovým dvěma stovkám lidí by se určitě ještě dalších pár desítek vešlo. Jakkoli ale lidí nedorazilo tolik, aby to bylo automaticky zárukou dobré odezvy (která se nakonec dostavila), stejně musím vychválit zákaz kouření, který v sále platil a který mě i při nijak závratném počtu příchozích určitě uchránil nejednoho rušivého vjemu. Nevím, jestli tento požadavek přišel od managementu kapely nebo jestli šlo o iniciativu pořadatele, ale rozhodně bych to uvítal častěji. Málo co totiž dovede pokazit koncert tolik jako člověk, který vám v uzavřeném a špatně větraném prostoru vyfukuje pod nos oblaka dýmu.
Teď už ale k samotnému koncertu. Queensrÿche do Prahy dorazili sami bez jakéhokoli supportu, což znamenalo dvě věci – důsledné nazvučení a dlouhý set bez časových kompromisů. Obojí se stalo realitou a zejména zvuk se v Retru podařilo vyladit naprosto skvěle, takže posluchačskému zážitku nic nebránilo, a jak se záhy ukázalo, Queensrÿche toho využili. Set otevřela klasika nad klasiky, Queen of the Reich z jednatřicet let starého eponymního EP, a už během ní začalo být zřejmé, že kapela dorazivší fanoušky nezklame. Nejvíc pozornosti se zákonitě upíralo na nejčerstvější článek sestavy. Zpěvák Todd La Torre však od prvních tónů nenechal nikoho na pochybách, že je pro svou novou roli tím pravým. Je to sympaťák, s publikem (a zejména s prvními řadami) komunikoval velmi aktivně a navíc zcela brilantně zpíval. Jako ano, jeho předchůdce má ve svém hlase něco, co ho dělá jedinečným, ale Todd tohle dokázal vyrovnat skutečně odzbrojujícím výkonem. Skvostná intonace, všechny výšky i hloubky naprosto přesné… Ne, není sebemenších pochyb, že to je člověk na svém místě.
Todd La Torre
Zdroj: Photomusic.cz
Queensrÿche sice v létě vydali nové album, ale pro pražské publikum si připravili setlist, který až na pár výjimek čerpal výhradně z desek vydaných do roku 1990 včetně. Zazněly jak povinné fláky, tak opravdové vykopávky, a fanoušek rané tvorby kapely musel být v sedmém nebi. Došlo však i na tři ukázky z aktuální desky, ze které zazněl otvírák Where Dreams Go to Die, první singl Fallout a zejména skvost jménem A World Without. Todd nové skladby uvedl prohlášením o tom, že konečně může zpívat texty, které sám napsal, a jakkoli to může znít jenom jako umělecká ješitnost, na těch skladbách to bylo jasně poznat. Ačkoli všechny staré songy Queensrÿche odehráli bezchybně, stejně jsem se nemohl zbavit vlezlého dojmu, že jsou místy tak trochu svým vlastním revivalem. U nových skladeb však po tomto neurčitém pocitu nezbylo ani stopy a jakkoli Eyes of a Stranger nebo Empire opravdu zbožňuji a ostatní staré skladby mám také velmi rád, dojem z A World Without je prostě přebil. U nového materiálu zkrátka bylo znát, že jej nahrála stejná sestava, která ho prezentuje, a působilo to přirozeněji a věrohodněji – jakkoli nelze způsobu, jakým Queensrÿche odehráli staré věci, vytknou nic objektivního.
Klubový koncert Queensrÿche jsem chtěl navštívit pěkných pár let, a když se mi to konečně poštěstilo, neodcházel jsem zklamaný. Ano, asi bych se obešel bez zbytečného sólování. Možná bych uvítal i trochu jinačí výběr skladeb, ale tento měl vzhledem ke nedávnému znovuzrození kapely rozhodně smysl a já to přijímám. Pro příště bych tedy prosil přidat i nějaký ten materiál z devadesátých let a určitě víc nových skladeb. Jak se ukázalo, tak na živo fungují, takže Queensrÿche rozhodně nemusí žít jen z minulosti. Ačkoli pro mě tohle vystoupení určitě nebylo kdoví jak extatickým zážitkem, byl to opravdu solidní koncert a Queensrÿche mi jeho prostřednictvím potvrdili to, co jsem uznal už po poslechu nové desky – jsou to oni, kdo ze současných dvou verzí kapely nese původní odkaz, a mají na to jak studiově, tak živě.