Obituary, Exodus, Prong – 13. 11. 2016, Ostrava

Zrovna začínal program druhého dne Brutal Assault, když mi zazvonil telefon. „Obituary, Exodus a Prong v Ostravě! V polovině listopadu! Zrovna to tady čtu na letáku,“ hlásil mi nadšeně kamarád Petr, věrný parťák z výprav na koncerty po celé Moravě či častých výletů za extrémním metalem do nedaleké Vídně. Všechny tři kapely jsem sice v poslední době viděl, ale nechat si ujít šanci vidět je pohromadě na jednom turné, to bych musel být blázen.

 

Slovo dalo slovo a v sychravé nedělní listopadové odpoledne jsme vyrazili. Naši tradiční thrashmetalovou trojku Petr, Petr, Kuba tentokrát doplnila Katka. Cesta autem ubíhala i přes nevlídné a sychravé počasí poměrně rychle a kromě dunění Exodus v reprácích ji u mě vyplňovalo sledování průběžných změn stavu skóre zápasu hokejistů Zlína v Liberci. Po druhém inkasovaném gólu už bylo bohužel víceméně jasné, jak utkání dopadne.

 

Do Ostravy jsme dorazili chvíli předtím, než se otevíralo. V klubu Garage jsem byl poprvé a nezanechal u mě špatný dojem. Interiér stylizovaný do 50. a 60. let včetně cadillacu s místy na sezení, všudypřítomné odkazy na rock’n’rollovou tématiku a velké plakáty tehdejších hudebních hvězd na stěně, na čepu místní pivo Garážmistr (desítka nic moc, dvanáctka docela dobrá), obrazovky a plátno v hospodě snímající dění na pódiu (velké plus!) a rozdělený prostor na kuřáckou hospodu a nekuřácký sál. 

 

Mezitím sice byly volně otevřené a široké dveře, nicméně aspoň že tak. Kombinace cigaretového kouře a vydýchaného vzduchu před pódiem bývá smrtící. Jen škoda, že balkón naproti a vedle pódia byl pouze pro V.I.P., byl by odsud luxusní výhled.

 

Během posezení u piva se z vedlejšího sálu začaly ozývat první hlasité tóny kytar a po úvodním „Hello, we are King Parrot and we are from Australia“ začal velmi hutný mix thrashe a grindu v podání partičky, která patří do stáje Housecore Records založené Philem Anselmem. Nejspíš hlavně díky tomu se dostala i jako předkapela na tohle turné. Popravdě mně jejich tvorba moc nezaujala a ačkoliv zpěvák Matthew „Youngy“ Young celý set poctivě odeřval, pobavil mě spíše svým neotřelým fyzickým zjevem (rozuměj pivní mozol a slušná sada tetování) a skromnou garderóbou než hudebním projevem.

 

Po půlhodince King Parrot přišla řada na Prong. Tihle veteráni „alternativního metalu“, jak jsem se o jejich všechny možné žánry míchajícím stylu kdysi dočetl, letos vydali desáté album X (No Absolutes). A jakkoliv mě více bavili jeho nedávní studioví předchůdci, furt se ukazuje, že comeback Prong v minulé dekádě prostě měl a dodnes má smysl.

Tommy Victor se svými parťáky se na pódiu dosytosti vyřádili. Měli vyčleněných jen 45 minut, takže na mnohé pecky se nedostalo (zejména songy Rude Awakeking nebo Revenge Best Served Cold mi zatraceně moc chyběly), ale i tak Prong odehráli desítku věcí, z nichž hlavně prověřená Undonditional či hitovka Snap Your Fingers, Snap Your Neck zbouraly celý sál. 

 

Ten byl mimochodem hodně plný už od prvních kapel a nakonec se hlásilo vyprodáno. Kapacitu klubu odhaduju na takových tisíc lidí, takže hodně slušná návštěva a nejspíš i spokojenost u promotéra.

 

Exodus… EXODUS! Sakra, jak já mám tyhle chlapíky rád. Svůj nekompromisní, zuřivý a nasraný oldschool thrash drhnou od létapáně 1982, jak mě upozorňuje i moje oblíbená mikina.

Koupil jsem si na koncertě na podzim 2006, kdy Exodus srovnali se zemí brněnský Favál, a od té doby jsem je viděl čtyřikrát – se Zetrem i Robem u mikrofonu.

 

Našlapaný dav před pódiem doslova vřel a ve vzduchu visící agresivitu ještě umocnil incident před začátkem koncertu, kdy došlo ke strkanici a pár ranám v kotli. O co šlo, netuším, ale vzhledem k tomu, že z oněch míst se za chvíli ozval klasický baníkovský chorál „Jebat Opavu“, nabízí se varianta, že na sebe narazili chlapci, kteří se znají z různých pikniků a třetích poločasů, při nichž však stojí na opačné straně. Ale to je jen můj dohad, mohlo to být samozřejmě jinak.

 

To už Exodus naběhli na scénu (bohužel zase bez Garyho Holta, pro něhož už jsou Slayer evidentně prioritou. Sice napsal skoro celou poslední desku, ale na turné k ní prostě nejede. Myslím, že jeho dlouholeté parťáky to musí docela srát…) a začalo to, na což jsem se těšil od chvíle, kdy mi v létě zazvonil zmíněný telefon…
Živočišně intenzivní výkon kapely přímo vybízel ke třepání hlavou a jak jsem se občas rozhlédl kolem, nebyl jsem sám. Všechno podtrhoval výborný zvuk (nebe a dudy oproti Prong, kdy to kolísalo kvalitativně i hlasitostí), kytarová souhra i setlist čítající jedenáct kousků. Loni v červnu jsme si Exodus v Brně užili na sólovém koncertě déle a tudíž ještě lépe, ale i tak – opět vysoký standard.

 

Pod pódiem se jen míhaly rozdováděné a do sebe vrážející postavičky a z balkónu všechno s úsměvem sledovali někteří členové Obituary a Prong. Tradičně ukecaný Zetro je často zdravil a když už neštěkal a nehulákal do mikrofonu, spokojeně pokyvoval hlavou nad uragánem, který se hlavně v předních řadách rozpoutal. Výtečný zážitek!

 

Zcela zničený a rozbitý po hodině takřka nepřetržitého hoblování imaginární kytary a headbangingu jsem do sebe hodil jedno pivo a zamířil zpět do sálu. Přiznávám, že Obituary nepatří mezi moje nejoblíbenější kapely. Z deathu mám radši Death, Massacre, Obscuru a podobné bandy, ale k formaci bráchů Tardyových mám samozřejmě respekt. Vždyť v devadesátkách byli naprosto extraklasou a osobitý řvoun s nezaměnitelně chorobným a funerálním growlingem John Tardy patří mezi nejoriginálnější zpěváky v rámci celého žánru. 

 

Floridští hrobníci jsou v posledních letech v Česku k vidění prakticky neustále. A jak mají jejich venkovní koncerty koule, v klubu se hraje ještě vyšší liga. Hned na úvod Obituary vpálili do davu klasiku Internal Bleeding, otvírák legendární první desky Slowly We Rot. A právě tahle kultovní fošna s neméně zásadním albem Cause of Death tvořily páteř celého setlistu.

 

Mokrá trička, zpocené tváře, zdvižené paroháče, skandování „Obituary“ po skoro každém songu… Fanoušci byli evidentně spokojení. Vyvrcholení koncertu bylo jasné: hnilobní veledílo Slowly We Rot. Pak už se kapela, jejíž členové při pauzách mezi písničkami téměř zlověstně mlčeli a místo slov za sebe nechali promlouvat svoje hudební nástroje, odporoučela do zákulisí a zanechala za sebou velmi silný dojem.  Stejně jako u Prong i tady platí: ještě že se po pauze na přelomu milénia Obituary zase vrátili na scénu. Pořád na ní mají svoje místo.

 

Kdyby se rozdávaly známky jako ve škole, tenhle ečírek má u mě podtrženou jedničku. Ačkoliv jedna chyba by se na téhle neděli přece jen našla. A docela podstatná…

 

…Ševci, budíček! Třetí rok v řadě se zase na podzim potácíme na spodku tabulky! Zabrat!