Lidé vítají léto různými trhy a slavnostmi, my jsme uvítali začátek letní sezóny již třetím ročníkem Metalfestu Open Air v Plzni. Pragokoncert se jako vždy zaměřil na kapely, které znamenají jistotu. Výběr headlinerů mi navodil pocit, že letos Metalfest nebude orientovaný na mladou sortu publika jako v loni, ale naopak na tu starší. Což se téměř potvrdilo. Předpovědi počasí víkendu moc nepřály. Déšť nás měl provázet po celou dobu festivalu. Nakonec se vyčasilo a ve čtvrtek a pátek se někteří účastníci stihli i krásně spálit. Díky poměrně nízkým teplotám po večerech se dalo v kempu i trochu vyspat, protože většina pařících opilců seděla v pivních stanech. Novinkou letošního ročníku (po úspěšném zavedení u Obscure) byly vratné kelímky. Limitovaná edice tří tisíc kusů na sobě nesla loga Metalfestu a Masters Of Rock. Po vyčerpání zásob se dostaly do oběhu už „obyčejné“ gambrinusové. Pragokoncert i přesto zapracoval na vylepšení a kelímky měly háčky na zavěšení, což mi přišlo mnohem praktičtější než závěsná poutka z Brutal Assault. Záloha byla samozřejmě vyšší – 50,-Kč. Když už jsme u těch kelímků, trochu mě zklamal obsah, který se do nich lil. Metalfest mohl nabídnout pouze Gambrinus, na třech pípách v horním areálu jste našli Plzeň a nealkoholický Birrel. Marketingovou sílu ukázal i Rudolf Jelínek, který měl v areálu těžký monopol na tvrdý alkohol.
Po páteční ranní kávě jsem vyrazila do areálu podívat se na první vejlupky dne. Byli jimi kanadští Skull Fist. Bohužel odnesli typické prokletí prvních kapel – málo lidí a špatný zvuk. Ovšem zda by mě výkon přesvědčil za výborných podmínek, si netroufám říct. Tito mladíci obhajující na pódiu tvrdě své první album Head Of The Pack, které můžeme označit za ryzí heavy metal osmdesátých let, zřejmě zaspali dobu. Možná kdyby začínali právě v oněch letech, mohli by se dostat na světová pódia vedle heavy metalových velikánů. Otázka je, zda by byli schopni v té době při psaní písniček přemýšlet stejně jako dnes. Oceňuji snaživost a vervu, se kterou se do toho pokaždé pustí, ale na dnešní dobu nejsou moc invenční – vedle kytarových sól naprosto zaostávají bicí a texty mi rovněž nepřijdou příliš duchaplné. Jako plus uvádím, že pro páteční ráno to mohl být jistě lepší start než pustit na stage rachotící blackmetalisty.
A u „klasiků“ ještě chvíli zůstaneme. Fanoušci thrashe se sešli v areálu Lochotín až na druhou kapelu Fueled By Fire. Kalifornští chlapíci brnkají například ve stopách starých Exodus. V hlavě Ricka Angela, zpěváka a zároveň kytaristy celého uskupení, se honí myšlenky převážně o smrti a násilí, což dává vcítit do své hudby a textů. Ať jsem fanda thrash metalu nebo ne, laťka byla posunuta o minimálně dvě příčky výš, přestože zvuk stále kolísal.
Mluvila jsem o blackmetalu poránu? Tak přeci jen ho tady máme. Trypticon zaujali už mnohem více fanoušků. A nejen proto, že mají pěknou basačku. Pro mě osobně to není kapela, kterou bych záměrně vyhledávala. Působí na mě chaoticky ucouraně, což je příšerná kombinace. Snad kvůli zpěvu, jenž je v podání Warriora na živo jako vstávání z hrobu. Taky se tou hlínou musíte prodrat, než se dostanete ven. Na druhou stranu Trypticon uznávám jako poměrně stálou ikonu na nebi metalu právě díky Thomasovi.
Nechci být příliš kritická, ale nemůžu si pomoct. Po Trypticon se do areálu navalilo snad ještě víc lidí. A proč? Protože začíná hopsačka alá Michal David s říznějším doprovodem elektrických kytar. Hopsačka je rovněž druhý výraz pro „zpívejme o chlastu a pirátech“. Přestože mají Alestorm slušnou fanouškovskou základnu, když už mám zpívat o rumu, raději s Korpiklaani. Ti se aspoň vyžívají v nástrojích a energie z nich jen lítá. Navíc mám právě z dnešního vystoupení pocit, že zpěvák má, co se vokálů týče, ještě co dohánět.
Po skotské polce přišel na řadu můj šálek kávy. Holandští Legion Of The Damned, jejichž vystoupení bylo pro mě přímo povinností. Vzhledem ke skvělému vystoupení na Full oF Hate v Praze jsem očekávala podobnou řezanici i na Metalfestu. Díky bohu na kluky, resp. na jejich umu a koncentraci při vystoupení, nedolehly nepříznivé události poslední doby tak markantně. Už po druhé písničce dav skandoval „Werevolf Corpse“, která je vedle Cult Of The Death snad nejpopulárnější nahrávkou od této bandy. LOTD nezklamali. Přestože jako jedna z mála kapel má pouze jednu kytaru, dokážou show rozproudit naplno. Famózní kopáky duní lidem v hrudních kostech. Lavičky v předních řadách praskaly ve švech. Dalšími peckami byly například Son of Jackal nebo Pray And Suffer či Night Of The Sabbat.
In Extremo jsem měla tu čest vidět úplně poprvé. Jeden můj známý je přirovnal ke skočnějším Rammsteinům a něco na tom bude. Oproti již zmiňovaným Alestorm však mají šmrnc a dle mého názoru jde hodně znát, že na hudbě tvrdě makají a je promyšlená. Z celého dne to pro mě byla asi největší show.
Naprosto úžasnou špičkou večera byly hvězdy Uriah Heep a W.A.S.P. Podle mě kvalitní muzika. Vzhledem k tomu, že po přesycení mainstreemu se ráda vracím ke starším kapelám, vařila se mi nadšením krev v žilách. Přestože hrozilo, že W.A.S.P. se vykašlou i na české fandy, podobně jako na jejich předchozím vystoupení na MF, Metalfest v Plzni zažil „pouze“ pětadvacetiminutový skluz.
Ani nevím, jestli zmiňovat jistou, skoro konzervativní chybku, kterou mě Megadeth vlastně ani nepřekvapili – odehrát a jít. Hlavně brzy na kutě nebo zpátky k láhvi. Kluci, vyděláváte díky fanouškům, tak se trochu snažte. Navíc eskapáda s headlinerstvím byla trošku trapná. Samozřejmě hudební stránce se nedalo nic vyčíst, a dokonce jsem uvítala, že produkce právě poslední kapely nebyla s volume nadoraz doprava.
Sobotní mejdan znamenal vstávačku za časného rána plného opileckých výparů a v deset už být v areálu na Hountress. Já se k všeobecným radovánkám s opičkami připojila až na Dymytry.Tyhle pražské kluky jsem slyšela na živo už několikrát. Od to doby, co s nimi bubnuje Miloš Meyer, to má aspoň pořádný drive. Co k tomu říct, Dymytry jsou rozhodně koněm Napoli stáje Metalgate. Vědí, jak si získat masu lidí. Získali by si snad i mě, ale má to háček. Texty songů jsou jednoduché a hloupé. Tohle kouzlo funguje i v pop music – jednoduché a chytlavé. Těžko říct, zda to klukům zazlívat. Všeobecně ne, osobně ano. Alespoň si můžou Čecháčci oddychnout; pokud se Kabáti rozpadnou, máme za ně náhradu – Dymytry.
Na stagi majestátně visí švédská vlajka. Vlajka a …Grand Magus. Vážně zajímaví týpci, vám povím. Na první pohled motorkáři, co „lásko“ říkají jen svému chopperu, na ten druhý heavy metalisti, co nejedou přes kopírák. Oboje více než sympatické.
Velká řecká ikona, co má u Pragokoncertu velký vroubek – Septicflesh. Vždycky jsem měla jejich skladby ráda. Orchestrální prvky mají rok od roku lepší a propracovanější. Ovšem zdá se, že slávu alba Communion už jen tak nedoženou. Laťka je příliš vysoko. Na Septicflesh jsem se netěšila jen já, ale také dav za mnou. Amfiteátr se postupně plnil a plnil. Kluci to vcelku slušně rozjeli, i když nám chyběl večerní čas, který přidá trochu na té hutnosti a prožitku z celé show. Řekové se věnovali převážně poslednímu albu The Great Mass, ale nejvíc mě stejně potěšily pecky Anubis a Persepolis.
Kapelu Powerwolf jsem sledovala pouze z povzdálí. Poměr mezi tím, co předvádějí/hrají, a tím, kolik lidí to přitáhne, mi neustále vrtá hlavou. Pro mě to jsou prostě postavičky v těsných kabátech s pomalovanými xichty, co se tváří, jako kdyby hrály brutální death/black a přitom zpívají o erekci. Melodie a rytmus hudby jsou snadno zapamatovatelné a předvídatelné, i když kapelu neznáte,a to je možná důvod, proč je dav pod nimi tak velký.
Peklo na stage přichází v podobě hebrejského slona v polském vydání – Behemoth. Staví se kříže, připravují kulisy. Začíná pravé perfekcionistické vystoupení v čele se samotným Nergalem. Je radost vidět ho zase na pódiu za mikrofonem. Po zprávách o jeho rakovině se jistě kdekdo zděsil, ale on to, jak se zdá, zvládl. Smekám. Peklo by nebylo bez ohně, a tak i Behemoth se potí mezi sprškami ohně přímo na pódiu. Samozřejmostí je zapálení křížů. Jedinci, kteří se sebevražedně nevrhali do kotle, si mohli povšimnout hasičské jednotky připravené u stage, to kdyby si sám Lucifer náhodou odplivl jinam. Konečným potěšením hlavně pro crew byly určitě konfety na konci show.
Hvězdou sobotního večera byla českým fanouškům dobře známá banda Kreator. Oldschool thrash se opět rozlinul po Lochotíně stejně jako předešlého večera. Petrozza nelenil. Oproti pátečnímu výkonu Megadeth tohle byla zatraceně dobrá show, a jak se zdá, chvíle nejlepšího zvuku za celý festival.
Den třetí a zároveň poslední pro mě znamenal povinnou účast na Fleshgod Apokalypse. Trochu mě zamrzel tak brzký čas performace Italů. Vzhledem k podstatě jejich nahrávek je, stejně jako u Septicflesh, nejlepší k navázání atmosféry hodina večerní, než-li za bílého dne. Jak jsem se však mohla přesvědčit, navzdory ospalým tvářím Fleshgod vážně zaváleli. Jestli jsem o Behemoth prohlásila, že mají perfekcionistické vystoupení, pak je to nic oproti FA. Naprosto přesné kytarové rify a údery bicích v podání nejlepšího bubeníka, kterého znám, Francesca Paoliho. Brutální budíček nedělního rána. Trochu mě zamrzel zvuk samplů a hlavně piána, které nebylo takřka slyšet. Na druhou stranu mě okouzlil výkon Paoliho Rossi, který zvládá čisté vokály opravdu bravurně.
Heidevolk je jedna z velkého počtu fádních folk metalových kapel. Určitě ale věřím, že po deathovém začátku dne to je pro mnohé příjemnou změnou. Tahle kapela mi pokaždé nasadí brouka do hlavy. Nač jsou dva zpěváci s ne moc odlišným growlem? Ještě k tomu oba jen tak pobíhají po pódiu zleva doprava a zprava doleva. Chvílemi jsem si připadala jako na tenise.
O něco peprnější a zajímavější byli pro mě rozhodně Death Angel. Energická show mě pohltila. Začínám zjišťovat, že thrash není zas tak trash! Líbil se mi bravurní výkon zpěváka a hlavně obou kytaristů. Zvuk sice chvílemi kolísal, ale i tak jsem odcházela poměrně dost spokojená.
Účast Soulfly na českých metalových festivalech mě nijak nepřekvapuje. Jeden rok přijede Sepultura a druhý rok Soulfly. Zřejmě zažitá tradice. Nijak jsem neplánovala navštěvovat frmol kotle dole, a tak jsem zůstala převážně v prostřední části areálu, abych to měla blízko na hrušky. Je znát, že Cavalera rok od roku stárne a čím dál víc fotrovatí. A možná proto nám letos ukázal při jedné skladbě svoje následovníky. Energického černovlasého mladíka, který otce svým growlem pomalu hravě předčí a neváhá se vrhnout i do davu, a trochu nesmělého blonďáčka s jakýmsi punkovým melírkem, který se držel převážně stranou.Každopádně, pokud se starší tmavovlasý synáček dá po fotříkově cestě, těším se na jeho výtvory. Kéž by každý zpěvák dělal show jako on.
Završením celého Metalfestu byla určena kapela Blind Guardian. Přiznám se, že jejich studiová tvorba mi až doposud unikala, protože jsem je neshledala nijak zajímavými, ale nutno uznat, chytlaví hoši jsou. Se správnou náladou jsem po chvíli dokázala notovat minimálně refrény. Samozřejmostí byla skladba The Bard´s Song. Škoda jen, že se lidé mimo kotel absolutně nechytali.
Metalfest 2012 byla vcelku vydařená akce. Každý rok se do Plzně těším a letos to nebylo vyjímkou. Myslím, že co se týče organizace, nedalo se nic vyčíst. Tak brzy nashle Lochotíne. Zase za rok!