Masters of Rock 2010

Je čtvrteční odpoledne a sluneční paprsky, jež se derou i přes zabarikádované okno našeho domu ve Vizovicích, se snaží otevřít má těžká víčka a probrat tak otupělé smysly, které předchozí den sladce uspala má první putovní výprava po čerstvě přistavěných pivních stáncích. Cena těchto mimoareálových piv byla téměř srovnatelná s cenou v mnohých místních restauracích, tak možná právě proto jsem obešel stánky nakonec všechny.

Již tento středeční den a mnohé teplotní reko­rdy v ČR avi­zo­valy, v jakém duchu se bude skoro celé fes­ti­val­ové dění konat. Propocená trika, odhalené obézní gotičky a střetá­va­jící se šti­plavé aroma sep­tiků s pomalu se vznáše­jící vůní sluncem bičo­vaných stanařů se staly jed­ním ze sym­bolů letošního Mas­ters of Rock.

Den první

První den pro mnohé začínal až od 20:30, kdy se na pódiu objevila umělecká pětice Axel Rudi Pell, která předvedla velmi sympatický výkon. Neustále se smějící klávesák byl trochu protikladem zadumaného výrazu Rudiho Pella, který tak připomínal legendárního Ritchieho Blackmoora a celý koncert odehrál téměř bez mimiky. To však vůbec neubíralo na jeho dokonalé hře. Ovšem číslo jedna byl pro mě Gioeli, jehož bezchybný hlas přitahoval všechny přihlížející kovotepce jako nadpozemský magnet, a ti s otevřenými ústy hltali každé jeho další slovo. Když pak zazněl cover na Temple of the King od Rainbow s věnováním původnímu zpěvákovi, zesnulému R.J. Diovi, areálem se rozezněl první větší aplaus. Pokud by opravdu existovalo metalové nebe a Ronnie by někde nad Vizovicemi poslouchal, možná by mu i slza ukápla. Dalo by se tedy říct, že se jednalo o nadprůměrný koncert s dokonalým zvukem, po kterém pak následovala hodinová pauza. Proč hodinu? Protože se připravoval velmi očekávaný koncert Tarji, doplněn Filharmonií Bohuslava Martinů, díky které se muselo ladit samozřejmě o něco déle.

Areál se tou dobou pomalu, ale jistě zaplňoval nejen nadšenci oné metalové princezny, ale taktéž řadou zvědavců, neboť měl být celý koncert zcela unikátním a ojedinělým vystoupením, jež slibovalo celou škálu specialit. Krom zmíněné zlínské filharmonie měly zaznít hity od skupin Queen nebo třeba U2 a měla se naskytnout možnost srovnání známých písní od Nightwish s verzí od „Tarjovců“. Skoro na čas se na pódiu vedle připraveného orchestru objevila Tarja, kterou doprovázelo mohutné hřmění v podobě několik tisíc tleskajících rukou, které se finská sopranistka po několika sekundách snažila (ačkoliv nerada) ztlumit. Jakmile se to povedlo, spustil orchestr Rusalku od Antonína Dvořáka, kterou doprovázel Tarjin „český“ zpěv. Poté následovala pomalejší píseň z její tvorby – My Little Phoenix, pak další pomalá Sing For Me, další pomalá, další … a publikum ze zadních řad začalo pomalu a jistě odpadávat. Houkající maják sanitky, snažíc se vměstnat do davu, jako by potvrzoval takřka kolabující nudnou pětatřiceti minutovku, za kterou následovala konečně první trochu svižnější skladba, a sice novinka In For a Kill z připravovaného alba. Optimističtí fanoušci se tak konečně dočkali první mohutnější spolupráce filharmonie s metalovým soundem, který však vzápětí zbrzdil další set utahaných písní. Skoro nejpovedenější věc, která v tomto vystoupení zazněla, byl první (nečekaně však i poslední) legendární cover. Konkrétně píseň Still of the Night od Whitesnake. Netrvalo však dlouho a následovaly další pomalé věci, mezi kterými se objevila i první Nightwish píseň, baladická Angels Fall First ze stejnojmenného alba. V onen večer ještě zaznělo I Walk Alone, druhá a zároveň poslední od Nightwish – epická desetiminutová Beauty of the Beast, která snad jako jediná roztleskala pár tisíc fanoušků a za níž následovala poslední Die Alive (možná tak nějak si zrovna připadali znudění fanoušci uprostřed davu). „Tarjovci“ hráli několik minut přes vymezený čas, a to i přesto, že nezaznělo víc Nightwish hitů, na které byli fanoušci (třeba i díky zlínskému bezchybnému vystoupení v předloňském roce) tak nějak zvyklí, nezazněl ani oblíbený cover na Poison, a už vůbec ne slibované hity od Queen či U2. Přestože Tarja své pěvecké nadání opět potvrdila a prezentovala se velmi sympaticky, celé vystoupení působilo (nejen na mě) strašně táhle a zdlouhavě. Po této nepřesvědčivé 90 minutové stopáži jsem odešel k zaslouženému pivku.

Sabaton

Po pravdě musím říct, že na poslední hřeb večera, Sabaton, se mi už moc nechtělo. Možná způsobeno předešlým zklamáním, možná způsobeno mnou nepřijatou novinkou Coat of Arms a možná také díky rozsezenému zadku u zapoceného kelímku lahodně hořké Černé Hory. Nicméně pár příchozích jedinců, kteří se mezi mě snažili vměstnat, a nedaleká šarvátka punkáčů s kamarádem způsobili můj předčasný odchod z pivního stanu do areálu. V ten moment jsem však nevěděl, že jim za to budu ještě v duchu děkovat. Nepřesvědčivé vystoupení předchozí Tarji nahrávalo na matchball právě Sabatonům, kteří ho dokázali nekompromisně využít. V těchto ospalých a stále teplých ranních hodinách připomínali Sabaton pořádný kýbl studené vody, který Joakim a jeho družina neustále rozlévali až do zadních řad zaplněného publika. Výborný setlist okořenila rok od roku se lepšící Brodénova čeština v podobě dvou dětských říkanek, které jsem opravdu sežral i s navijákem. Tato švédská lavina mě taktéž donutila přehodnotit poslední album Coat of Arms, jehož stejnojmenná píseň na mě z celého koncertu zapůsobila asi nejvíce (ještě dnes, když si jí pustím, běhá mi mráz po zádech). I přesto, že jsem tyto Švédy viděl již po páté, dokázali mě přesvědčit a troufám si říct, že šlo o jejich snad nejlepší vystoupení, které jsem měl tu čest vidět.

První den byl také výjimečný pro světoznámého bubeníka Mika Terranu, kterému se podařilo svými 4 koncerty za sebou dostat do Guinessovy knihy rekordů. Den se však neobešel bez újmy, neboť se stal dnem tragickým pro jedno ze zúčastněných vlajkonošů. Ten se totiž svým praporem na kovové tyči dotkl nízce posazeného elektrického vedení uvnitř areálu a utrpěl tak popáleniny druhého a třetího stupně.

Den druhý

Je pátek a teplota šplhá ještě výš. Mezitím, co se horko zlověstně sápe dovnitř pokoje a já sedím u akvária a dívám se na ryby, které si spokojeně proplouvají vlažnou vodou, oplývající svěžím kyslíkem, dochází mi, o co že to vlastně přicházím. Ihned napouštím vanu a otvírám okno koupelny na stinné straně domu. Paráda! Na chvíli se zasním a nechám se unášet jemným šumem dopadajících kapek ze sprchové hadice, div že neusnu. Procitám až v okamžik, kdy mi uchem proletí šišlající hlas zpěváka, kdo že mu to nevypil pivo a nesežral párek. Změna směru vzácného větru totiž způsobila můj doslech z domu až k areálu, kde se po prvních Citron objevil Visací zámek. Hned mi bylo jasné, že se Vizovice začínají opět probouzet a že i mně nebude trvat dlouho a ocitnu se uvnitř.

Epica

Přicházím něco málo po čtvrté hodině, kde se má odehrávat koncert holandských Delain. Neodehrává… Bubeníkovy zdravotní problémy neumožnili těmto symfonikům vystupovat, a tak odcházím trochu zklamaně. No, vlastně ani ne. Dopředu totiž plánuji koupi a následnou degustaci další flašky medoviny. Mezitím, co konzumuji včelí extrakty, proslulý Destruction už mají koncert za sebou a já (i přes výstrahy kamarádů) kupuji ještě jedno pivo a tři decky vína. Stojím nekonečnou frontu a následně oba božské nápoje rozlívám. Do všeho hraje Tublatanka a její Pravda víťazí. Opouštím tedy od alkoholu a jdu se podívat na Epicu. Na ně jsem se těšil asi nejvíce.

Po první skladbě se Simone Simons omluvila za drobné technické problémy, ale pak už odsýpalo vše tak, jak má. Epica zvolila velmi rychlý setlist a skupina si celé vystoupení očividně užívala. Zpěvaččin hlas se obešel bez jediného zaškobrtnutí a výbornou atmosféru dotvářel dark vocal Marka Jansena. Škoda jen, že se začalo stmívat až pár minut po jejich Consign To Oblivion, se kterou se kapela loučila. Za temnější oblohy či svitu měsíce by tak tato výpravná hudba vynikla možná ještě více. Ovšem to nemění nic na mém názoru, že se jednalo o výborných 60 minut pátečního večera. O půl hodiny později se na pódiu objevili američtí Queensrÿche, kteří nezahráli vůbec špatně. Snad jsem jen čekal ještě více starší tvorby.

Předposlední kapelou byl jeden z taháků 8. ročníku „Masters“, kontroverzní čtveřice z USA, které se jako obvykle podařilo rozdělit festival na několik táborů fanoušků. A sice ty, pro které je kapela jakousi životní modlou a pravými králi metalu, ty, jež se na jejich představení chodí jen zasmát a nasbírat vhodné argumenty pro jejich následné použití v davu se oplývajícím blahem vracejících,“brothers & sisters“ z prvních řad publika či takové, co dovnitř radši ani nepáchnou. Ano, všechen ten povyk má na svědomí Manowar. Ačkoliv jsem člověk zvídavý, osobně mám asi nejblíže k třetí zmiňované skupině. Kamarádova nabídka se tak pro mě stala zcela vhodným kompromisem a celou show, kterou předcházela trapná tiskovka, jsem bez úhony přežil na nejbližším, zároveň však dostatečně odlehlém kopci. Hoši z Manowar odehráli svůj set nejspíš tak, jak oba radikální tábory předpovídaly. Tím nastává moment, kdy se všichni přihlížející vrací jako vítězové a mně dochází, že to je právě ta situace, kdy se Manowarům podařilo docílit jejich otřepané fráze „Heavy metal always wins“. Vzhledem k tomu, že jsem se nacházel dál od epicentra, kde se vše odehrávalo, právem mi nenáleží možnost hodnocení technických (ne)dostatků. Co se týče ostatního: klasický výběr písní občas pozastavil klasický proslov DeMaia. Ještě že nebyl tak dlouhý, jakým se mohl chlubit na téže akci před 5 lety. No, prostě Manowar tak, jak všichni známe. Při jejich rozlučce zablikal z našeho kopce povedený ohňostroj, který se mi líbil asi nejvíce z celého vystoupení šlachovitých válečníků v kůži. To však jen do té doby, než jsem zjistil, že tyto velké prskavky nerozpoutali žádní fanoušci, ale celý akt byl kapelou předem organizovaný. HolyHell jsem nikdy nemusel a otravný hlad mi ani nedovolil poslední skupinu oného dne zhlédnout. Už se jen najíst, vyzvednout přítelkyni, která na mě se známými čekala v pivním stánku u nádraží a pomalu odkráčet domů.

Den třetí

Behemoth

Poté, co se dopoledne v televizi dozvídám, že má na dnešní večer pozvánku letní déšť a s ním spojené ochlazení, podávám Zákopčaníkovi na dálku ruku a po pozdním obědě odcházím směrem k centru dění. Power metalové Communic se špetkou progrese a thrash metalu mám celkem rád, a proto přicházím včas. Na pódiu se toto norské trio pohybuje vcelku jistě a hodně připomíná jejich předloňské působení na vizovickém festivalu. Jedinou nevýhodou a problémem je fakt, že na rozdíl od studiových nahrávek skupina koncertuje bez mnou nepostradatelné druhé kytary. Krátce po nich přichází to nejtvrdší, co Masters of Rock nabízí, polští Behemoth. Někteří si stěžovali na nepříliš kvalitní nazvučení, ale já žádný větší problém nezpozoroval a Nergalovu bandu jsem si užil. Poslední Chant of Eschaton 2000 „sedla“ i širšímu spektru publika, a tak následovala nadprůměrná odezva.

Primal Fear jsem prošustroval poblíž vegetariánského stánku uprostřed areálu a kontrolou Toi Toi budek, které byly dle mého názoru vynášeny častěji, než tomu bylo na předešlých ročnících, alespoň tedy v sektoru, kde jsem se pohyboval. Anihhilator se svým vystoupením zavděčili možná všem fanouškům této kanadské bouře. A bouře byla vlastně dalším tématem sobotní noci. Kamarád, nacházející se několik kilometrů severozápadně od Vizovic, mi napsal, že se našim směrem řítí bouřka. Obloha už byla desítky minut obstoupená hrozivě shlížejícími mračny, a proto jsem varovnou sms nepodcenil a pro jistotu vynechal koncert power metalové dvojice Gamma Ray a Bloodbound a šel se schovat pod dlouhý plášť mého oblíbeného pivního stanu. Bylo mi totiž jasné, že pokud se nad Vizovicemi rozpoutá nějaká apokalypsa, doprovázená silným deštěm, nebudu mít moc velkou šanci být mezi 30 000 návštěvníky zrovna tím, kdo stihne obsadit jakékoliv kryté místo uvnitř či kdekoliv kolem areálu. Většina lidí však tolerovala i zvedající se vítr a půlhodinové problikávání elektrických výbojů nad hrajícím dědečkem hříbečkem (Kaiem Hansenem), které se však obešlo bez deště. Ten postihl festival zhruba kolem jedné hodiny ranní, příchodem švédských Bloodbound. Teď už jsem jen čekal, až déšť alespoň trochu opadne a před 3 hodinou tak situace využil a upaloval domů pod peřiny. Den poslední jsem totiž chtěl stihnout od začátku.

Den čtvrtý

Kimaera

Nedělní ráno opravdu přineslo příjemné ochlazení a vehnalo mi tak čerstvou krev do žil. Má oblíbená kultovní Euthanasia z Havířova naposledy otevřela bránu do nového dne Masters of Rock a určitě nezklamala. Stejně tak jako jediní zástupce metalcoru, mladíci ze Sibiře s názvem Rhemorha. Nicméně nejpříjemnějšího překvapení tohoto ročníku se mi mělo teprve dostavit. Atmosférický melodic death metal, okořeněn špetkou doomu, mě dostal do varu. Libanonská Kimaera, jejíž členové se procházeli areálem po celou dobu festivalu, mě opravdu nadchla. A troufám si říct, že na tom bylo podobně i dobrých 6 tisíc zvědavců, kteří se díky bohu dokonale chytali a dávali to těmto sympaťákům očividně znát. To potvrzoval i frontman, který měl v jednu chvíli co dělat, aby ukočíroval své emoce a nerozbrečel se na pódiu jak malý kluk. Když dohrál poslední kousek, Kimaera se ještě vyfotila zády k publiku – to proto, aby jejich pozadí na fotosnímku tvořily stovky spokojených tváří a les vztyčených rukou. Odchodem nám pak tamější moderátor Zdeněk Čík sdělil, že se jednalo o jejich první vystoupení v Evropě.

Po Arakainech, které jsem si, ačkoliv řádně posilněn alkoholem, od začátku až do konce užil, se mě zmocnila nepředvídatelná únava, způsobená kombinací piva, vína a medoviny. Naštěstí jsem na sobě tento defekt včas zpozoroval a odbelhal se na nejbližší travnatou plochu, neboť mi beton, na kterém jsem stál, neposkytoval zrovna vysněný relax. To jsem však ještě netušil, že právě usínám na proslulé „močící savaně“ po pravé straně pódia… Nepříjemné mravenčení po celé noze mě probouzí uprostřed koncertu metalové královny Doro Pesch a já se snažím co nejrychleji postavit na nohy. Nejde to. Teprve když si pořádně promnu oči, vidím, že si na mně ustlal 100 kilový řízek, díky jehož tělu mám zaraženou nohu o nějaké to číslo v zemi hlouběji. Skupina přihlížejících fotografů mě zachrání před potupnou atrakcí pro mnohé kolemjdoucí, závaží ze mě odkoulí o pár metrů dál a zachrání tak mou další reportérskou činnost. Je čas mrknout na Doro a její skladby, dotýkající se i zpěvaččiny éry z bývalých Warlock. V davu se však krátce po probuzení necítím zrovna nejlépe, a tak odcházím s doprovodem na B Stage, kde je přece jen atmosféra trochu klidnější. Svůj um přijel předvést český bigbeat s metalovými prvky v podobě kapely Krleš. Ty jsem měl možnost vidět již podruhé. Jedná se o kapelu, která nikterak nezaujme, ale ani neurazí a jakožto boj proti kocovině se opět osvědčila.

Ačkoliv jsem byl na návrat Kiskeho a jeho Unisonic zvědavý, musel jsem si jít odpočinout a nabrat síly na Accept. Comebackový návrat Acceptů s novým zpěvákem, Markem Tornillem, jsem strávil v zadních řadách společně s přítelkyní, kamarádkami a známými z Irska. Prostor byl v mžiku zahlcen fanoušky až k zadní tribuně. Všem ale hodně pomáhal chytrý tah s umístěním ještě jedné obrazovky mezi zvukařským posedem a zmiňovanou zadní tribunou, jejíž výpomoc byla platnou po celou dobu festivalu. Tornillo se určitě snažil, ale pozorný posluchač si mohl povšimnout drobných hlasových výpadků. Jinak šlo o dobře odvedenou práci, kterou vystupňovaly poslední pecky I’m a Rebel a Balls To the Wall. Průměrný věk, cca 18 let, fanoušků, čekajíc na divadelní Lordi se zvedl díky avizovanému příchodu hosta Uda Dirkschneidera. Od Lordů se nedá čekat žádná vytříbená hra a každému je asi jasné, že je pro kapelu prioritní jakási divadelní hra, spojená s velkou show. V tomto ohledu Lordi nezklamali a jejich pyrotechnika dokreslovala ucházející kostýmový karneval. Horší byl pak fakt, že už tak zpožděný koncert zdržovali zbytečnými řečmi. Vzhledem k tomu, že to byl ale poslední koncert vůbec, odpouštím. Po hymně Hard Rock Halelujah, která byla povedenou tečkou za celým MoR, začali lidé pomalu odcházet. Mnozí s dobrým pocitem po čtyřdenním festivalu a ti ostatní s nadějí, že příští rok bude lepším.

Závěrem

Za největší klady festivalu považuji vystoupení skupin Axel Rudi Pell, Sabaton, Epica, Behemoth a Kimaera. Dále také dobrý nápad s umístěním již třetí obrazovky uvnitř areálu, výbornou medovinu, která se prodávala po celé 4 dny „Masteru“ a dobře odvedenou práci zbojníků od Mariuse Pedersena. Co se týče piva a jídla, to bylo dobré jak kde a trochu nepříjemné bylo rozhodnutí, že s pivem, kupovaným mimo hlavní plochu, se dovnitř nesmí. I to se však dalo lehce obejít. I přes nemilosrdné tropické počasí a trochu kýčovité obsazení kapel jsem si Masters of Rock 2010 užil. Samozřejmě s přispěním nespočetného množství známých a dobrého pitiva.