Kamelot se vydali na své turné na podporu nejnovější desky s názvem „Silverthorn“ a jedna zastávka patřila i České republice, přesněji Praze a jejímu KC Vltavská. Na turné se představil i zpěvák Tommy Karevik jakožto stálý člen kapely. Ten se českému publiku předvedl již na festivalu Masters of Rock. Předkapelami byly Xandria z Německa, z Norska se dostavili Triosphere a ze zámoří, přesněji z Kanady, se přiřítili Blackguard.
Jako první se na pódiu ukázali Blackguard, pro mě nejočekávanější skupina večera. Svým hudebním stylem se do sestavy večera moc nehodili a já byl tedy zvědav, jak se se svojí rolí poperou a co na to posluchači. Jejich hudba by se dala přirovnat lehce, ale opravdu lehce, k hudbě Children of Bodom s prvky folk metalu, který se mírně utlumil na druhé studiové desce. Ta nabízí i jeden velice chytlavý song „Firefight“ a tím také Blackguard začali svůj set. Co jistě zaujme na první pohled na pódiu, je slečna za bicími. Justine Ethier svým bubnům a činelům vládne silnou rukou a celých pětadvacet minut do nich bušila jak utržená ze řetězu. Něžná část publika se určitě zaměřila na zpěváka Paula Zinay, jehož vokál byl po celý set lehce utopen. Jestli jsem dobře počítal, tak zahráli pět písní. Čtyři z desky „Firefight“ a jednu z připravovaného alba na rok 2013. Ubíhalo to rychle a svižně. Kapela se tísnila na malém prostoru, ale přesto byli neustále v pohybu. Hlavně Paul působil jak z divokých vajec a divil jsem se, že to udýchal. Neustálé hecování a podávání rukou s fanoušky v první řadě. Zvukově to bylo obstojné, i když mi dělal problém najít v tom druhou kytaru a samply byly trošku přesmíru nahlas. S ohledem na první kapelu večera se to dalo, se zavřeným okem, přehlídnout. Já byl z jejich vystoupení potěšen, a co jsem slyšel reakce ostatních, Blackguard zapůsobili i na ně, především pak Justine.
Jako druhá skupina večera se ukázala sebranka z Norska Triosphere, hrající, dle MA, progresivní power metal s ženským vokálem Idy Haukland. Bohužel kapela mě nikterak nezaujala, a tak po první písni odcházím, a jelikož to byla moje první návštěva klubu v Praze, tak zkoumám jeho prostory. Takový pěkný sál podobný většině „sokoloven“ v ČR. Měl jsem obavy, že tam bude horko a nedýchatelno, jak tomu občas bývá. K mému překvapení tam bylo celkem příjemně. Lidí bylo tak akorát. A utvořili atmosféru, za kterou by se nemusel stydět ani dvojnásobný dav. Dalším milým překvapením večera bylo pivo na čepu, aspoň pro mě.
Xandrii jsem letos na jaře viděl jako předkapelu při vystoupení Epicy ve Zlíně. Od té doby uběhlo hodně času a já si jejich poslední CD více naposlouchal. Ale s více poslechy se ve mně usadil názor, že deska „Neverworld’s End“ je až moc podobná starým Nightwish, až bych řekl, že od nich dostali písně ze šuplíku. A tak tedy na desku pohlížím ne moc optimistickým způsobem. Set kapela začala hitem z nového alba, písní Valentine. Následovala Blood on my Hands, Euphoria a další z poslední desky, ze které se skládal celý set. Manuela opět zpívala skvěle, nemám moc co vytknout. Gerit Lamm je dle mě ten nejležérnější bubeník, jakého jsem viděl. Hraje tak klidně, přesně a vůbec působí, jako by se ho to netýkalo. Zvukově to bylo opět na dobrou a co mě hodně ten večer, nejen u Xandrie, potěšilo, bylo minimum kouře. Ale přes to všechno, co je na Xandrii dobré, jsem měl stále ten pocit, že se ocitám na koncertě Nightwish kolem roku 1999, a tak ve mně dřímala nespokojenost nad tím, že nezařadili i některé staré písně. Ale lidé se bavili, zpívali a celkově tam byla příjemná atmosféra, která se stupňovala s blížícím se časem příchodu těch, kvůli kterým ten večer přišla drtivá většina posluchačů.
Doladí se detaily a může začít zlatý hřeb večera. Vše je připraveno a jednotliví členové Kamelot přicházejí na svá místa. Nejvíce si všímám postu nacházejícího se po pravé straně od bicí soupravy, kde má svůj stupínek s mikrofonem doprovodná vokalistka Elize Ryd, švédská zpěvačka kapely , která se spolu se zpěvačkou kanadských The Agonist, Allisou White-Gluz, podílela na nazpívání ženských vokálních linek na albu „Silverthorn“. Allisa se bohužel turné s Kamelot neúčastní.
Set začíná písní Rule the World, následuje Ghost Opera. Dvě první písně taková hluková koule, ze které jsou nejvíce slyšitelné bicí a klávesy. Tommyho hlas je lehce utopen a Elize není slyšet skoro vůbec. Po třetí písni se zvuk zlepšil na chvalitebnou, a tak jsme si mohli vychutnat krásu hudby Kamelot. Bohužel vokál Elize byl stále lehce utopen a to se do konce setu nezměnilo. Nejslyšitelnější byl při písni „Sacrimony (Angel of Afterlife)“, kde se před scream pasáží, kterou na desce nazpívala Allisa, přesunula na piedestal, jenž se nacházel před pódiem mezi posluchači, nakasala si své dlouhé černé šaty, podřepla a svým přednesem této vokální linky způsobila, že mi po těle přeběhl mráz a jak se říká, postavily se všechny chlupy. Nádhera. Kdo by čekal, že tato křehká diva dokáže takto „řvát“. Při závěrečné písni March of Mephisto, která začíná bubnováním v podání Elize a ještě jedné zahalené, neznámé slečny na kotle, se objevil i Paul, zpěvák Blackguard, jakožto Mephisto. Na CD tento part nazpíval Shagrath (Dimmu Borgir). A i jeho vokál byl lehce utopen. Holt doprovodní zpěváci neměli na pražském koncertě Kamelot na růžích ustláno. Jediné, co bych koncertu vytknul, byla sóla snad na všechny nástroje, co hudba Kamelot obsahuje. Chápu, že se chtějí ukázat, že umí hrát, ale předělávka ústředního motivu z filmu Piráti z Karibiku je ohraná jak sto let stará deska. Místo toho bych uvítal nějakou tu píseň navíc.
A je konec. Kapela se loučí, rozdává úsměvy, trsátka a paličky. Dav skanduje a tleská, řve a piští, a to hodně hlasitě. Občas jsem hodil očko na pár členů předkapel, kteří se usadili na balkonku, a tak mi neuniklo, že si prozpěvují, občas pohodili hlavou a při onom kraválu, co dole vytvořil dav nadšených posluchačů, si všichni zacpávali uši a nevěřícně kroutili hlavou nad tím, jaká skvělá atmosféra pod nimi panuje. Ta byla opravdu elektrizující. Kapela byla v dobré náladě, Tommy je sympaťák a má skvělou komunikaci s publikem. Opravu dobrá náhrada za Roye Khana. Dle mnohých je Tommy mladší kopie Roye.
Večer hodnotím pozitivně. Místo konání akce bylo příjemné, hlavně co se ovzduší týče. Oproti jiným klubům, co jsem zažil, by se dalo s nadsázkou říci, že tam bylo překysličeno. Zvuk byl také na dobré úrovni. Světla mě opět zlobila, já ty halogeny prostě nemám rád. Za co bych rád poděkoval, byla absence umělého kouře, který nepřekážel ve výhledu na veškeré osazenstvo pódia. Krásně jsem viděl, jak bravurně ovládá Casey Grillo své paličky, všelijaké točení, mávání a pohazování či Eliziiny róby.
Setlist:
Solitaire [intro]
Rule the World
Ghost Opera
The Great Pandemonium
Veritas
Center of the Universe
The Human Stain
Song for Jolee
Drum Solo
When the Lights are Down
Sacrimony
Season’s End
Forever
Karma
Torn
March of Mephisto
Continuum [outro]
!Fotografie jsou zapůjčeny z FB profilů kapel či umělců!