Jaká se vám vybaví představa, když uslyšíte v souvislosti slovní spojení jako horké červencové dny, úchvatné prostory historických památek a velmi zajímavé audiovizuální projekty? Ještě nedávno by i mě v hlavě napadlo nejspíše to, jak se doma potím, přemýšlím kam se podívat, a u toho mi z počítače hraje nějaká hudba. Nicméně od prvního červencového víkendu má odpověď zní Hradby Samoty. Tento festival, jehož třetí ročník se letos odehrál v areálu zámku Rosice, jenž leží asi 20 km od Brna, je opravdu velmi výjimečný a jistě ne jen pro mne byla účast na něm nádherným a netradičním zážitkem.
Jistě i samotný zámek je místo, které stojí za zhlédnutí, ale pokud na něm během dvou dnů zahraje bezmála 30 kapel, či chcete-li projektů, které se věnují dosti okrajovým, experimentálním, temným a pro mnoho lidí nepochopeným hudebním stylům, jako jsou industrial, ambient, noise, drone, neofolk či další, tak se důvod k návštěvě hned několikrát zmnohonásobí.
Kouzelný pátek
V pátek 6.7. bylo neskutečné vedro.
Troufám si tvrdit, že po poledni, když jsme vyráželi vlakem z Brna do Rosic, se teplota vyšplhala až k 35 stupňům. Samotná cesta vlakem tedy nebyla moc příjemná a následné vystoupání na kopec, kde se zámek nachází, a stavění stanu na pařícím slunci bylo opravdu vyčerpávající. Naštěstí ještě před třetí hodinou, než začali hrát první z interpretů, jsme se v klidu uchýlili do zastíněných prostorů, kde byl konečně vytoužený chládek a také pivo. Místo slibovaného piva z Měšťanského pivovaru v Poličce byl na pípě naražen sud Dalešic, což popravdě trochu zklamalo, ale i tak pořád dobrá volba oproti tomu, na co jsme na jiných festivalech u nás zvyklí. Krom změny piva došlo ale také k celkem velké změně v časech vystoupení. Například jeden z hlavních hostů festivalu Attila Csihar, který měl hrát původně v pátek, byl přesunut až na sobotu.
Po krátkém nabrání sil přišel správný čas na prozkoumání všech zákoutí a hlavně míst, kde se hrála hudba. Prostory, na kterých probíhalo veškeré dění, by se daly rozdělit na dvě hlavní části. Vnitřek zámku, kde byl výčep s kuchyní, poměrně velké množství celkem čistých záchodů, za což je třeba udělit veliké plus (čekání ve frontě u pár Toiek by opravdu pokazilo hezkou atmosféru a příjemný pobyt na festivalu) a hlavně také místnost pořadateli nazvaná jako divadlo, kde hrála většina známějších interpretů. Napravo od zámku se ovšem nachází protiatomový kryt, kde byla vystavena díla od tří umělců a v jedné místnosti proběhla druhá polovina vystoupení. Sety se postupně střídaly a buďto se něco dělo v divadle anebo v krytu, díky čemuž vytrvalí návštěvníci mohli vidět klidně všechny interprety, kteří na Hradby Samoty dojeli. V obou koncertních místech byla naštěstí pořádná tma a také chládek, takže i když bylo venku tropické vedro, vevnitř se hezky relaxovalo. Díky tomu, že před pódiem byl dostatek židlí na sezení, tak hodně lidí během většiny vystoupení relaxovalo tak dokonale, že mnohdy i polovina lidí upadla do spánku s jistě velmi zajímavými sny. Ještě aby ne, když téměř pořád hudbu doplňovala i úžasná projekce. Úžasná samozřejmě byla i hudba, která fakt dovedla hezky pohladit i dobře škrábnout jak přes uši, tak i mysl. 
Pro lidi, kteří se téhle hudby nebojí a jsou vůči ní otevření a schopni v ní najít něco líbivého rozhodně skvělý zážitek. Pravda, našlo se zde i několik návštěvníků, kteří zřejmě nevěděli přesně, co od toho čekat, a když vešli na noisovou performanci, tak byli značně šokovaní a raději utekli. Samozřejmě, i o to v téhle hudbě jde. Není to pro každého. Mnohdy byla hranice mezi hlukem, praskáním, drnčením a směsí veškerých zvuků velmi tenká od pojmu hudba a záleželo hlavně na hranici představivosti, kterou posluchač má. Na přesné definici mnohých setů by se kolikrát ani dva lidi nebyli schopni shodnout, což je právě to kouzlo dnešní doby, kdy se i hluk počítá k muzice. Ambienty byly ovšem krásně atmosferické a klidné, dronové vlny měly tlak tsunami, noise správně šílenou zvrhlost, některé industrialy až překvapivě taneční rytmy a především vše bylo úžasné díky tomu, že se jednalo o trochu jinou hudbu, u které nehrozí, že ji do vás budou rádia stereotypně tlačit den co den.
Z pátečního programu jednoznačně musím pochválit vystoupení Akimbo. Skvělá projekce a hráli i na několik zajímavých nástrojů, jako byly činely vyrobené z řezacích kotoučů od cirkulárky nebo zavěšené železné trubky použité jako perkuse. Opravdu velmi velké překvapení a jedna z nejlepších věcí celého festivalu. Oproti nim mi byli ostravští SKLO již delší dobu známí. Před pár lety jsem je viděl v jejich domácím působišti a od té doby se posunuli zase o řád někam jinam. Hodně zajímavý set předvedli také slovenští Disharmony, kteří tradičně vystoupili v maskách a mnoha lidem v okolí, jak jsem poslouchal reakce, evokovali Tábor Radosti, kteří vystoupili na předchozích dvou ročnících. Vrcholem dne pro mě byli tuzemští Do Shaska! se svou uchvacující, poněkud perverzní projekcí a dokonalým setem. Velmi jsem se na ně těšil a čekal od nich hodně.
Dostal jsem ovšem ještě mnohem více. Od pomalejšího rozjezdu přes tribalové rytmy až ke konečným svižným a téměř tanečním úsekům. No a používat fagot v elektronické hudbě se také nevidí každý den. Poté, co mě Do Shaska! naprosto dojali, jsem šel vstřebávat dojmy ze dne na krásné nádvoří ozdobené zapálenými loučemi a různými předměty, následně do příjemného prostoru před zámkem a kolem čtvrté hodiny v noci se uložit do stanu ke spánku.
Magická sobota
Následující den nás ráno probudilo opět pařící slunce. Jelikož program měl začít v sobotu zase až po třetí hodině odpolední, tak bylo třeba vymyslet náhradní plán. Naštěstí i okolí zámku poskytuje možnost k odpočinku v přilehlém parku a v Rosicích se dá najít pár dobrých restaurací a hospod, kde se nám podařilo nasytit a příjemně přečkat čas do pokračování kulturního programu.
Jako první se o vypláchnutí ušních bubínků měl postarat v 15:30 projekt …Lesom. Bohužel opět došlo ke změně v hracích časech kapel, a než jsme přišli, tak už …Lesom dohráli. Ty časové posuny trvaly snad celou sobotu a podle hodinek se již nebylo možné řídit. Bylo to občas trochu chaotické a sem tam někdo propásl interpreta, kterého chtěl vidět, ale žel v takovém počtu vystupujících se s tím musí trochu počítat. Naštěstí pořadí jednotlivých vystoupení se již neměnilo, jen sem tam něco hrálo dříve a ke konci dne zase později. Těm, kteří byli v areálu celou dobu a chodili z divadla do krytu a sledovali většinu vystoupení, naštěstí nic neuniklo. 
A pokud někteří nepřijeli kvůli konkrétní kapele a poté chtěli jet rychle domů, ale díky kouzlu celého festivalu ztratili pojem o čase jako já, tak to vlastně nebyl žádný problém. V divadle se hrálo dál, protiatomový kryt se také nadále otřásal a nějaký čas, o kterém jsem neměl pojetí, běžel dál. Jedna z prvních věcí, která mě uchvátila, byl chlápek, který si říká 886VG. Ten se svým harsh-noisem předvedl takový výplach, jaký jsem snad doposud neslyšel. Hned při prvních tónech s sebou polovina lidí škubla a druhá si zacpala uši. Já v zadních řadách spokojeně pokyvoval hlavou, usmíval se a obdivoval toto šílenství. Během snad jen pětiminutového setu stihly tři čtvrtiny lidí utéct. Bylo to opravdu hodně energetické. Následující Larrnakh byli zase něco na zklidnění. Sám jsem je letos již jednou na koncertě s Agalloch viděl a musím říct, že tentokrát mě bavili více. Že by to bylo tím prostředím a atmosférou? 
Hieros Gamos předvedli zajímavé vystoupení v extravagantních gotických kostýmech a velmi zajímavá byla také kooperace Phragments s Metrom. Tvorbu polských Job Karma doprovázela snad nejkrásnější projekce z celého festivalu, která se s hudbou navzájem krásně doplňovala. Když začalo pršet ve videu, tak to bylo hned i slyšet. Žel musím uznat, že mě hudebně velmi bavila hlavně první čtvrtina a dále jsem sledoval především projekci, která byla stále hezčí a hezčí. Zlatý hřeb celého festivalu nadešel ovšem asi až po jedné hodině v noci, když už venku začalo po těch parných dnech i trochu poprchávat. Z Maďarska dorazil konečně Attila Csihar se svým projektem Void Ov Voices. Na něho jsem se samozřejmě těšil. 
Jako fanouška black metalu a velkého obdivovatele Attily pro mě byla čest jej vidět na takovém místě. Popravdě, byl jsem také i trochu skeptický. Doslechl jsem se, že když vystupoval v Praze před Ulver, tak to nebylo příliš zajímavé. Ovšem to, co předvedl na Hradbách Samoty, bylo přímo strhující. Mistr si nachystal oltář s lebkami a svíčky, zapojil několik efektů, oblekl si rudý plášť a jeho show mohla začít. Zpočátku poměrně klidně odříkával nějakou modlitbu a postupně do sebe nechával vrstvit více a více vokálních linek, které sem tam doplnil nějaký ten šum a rachot. V průběhu setu se klidná rituální modlitba zvrhla v naprostou posedlost ďáblem, a jak vygradovala na maximum, tak to ještě ukončil noisovou vsuvkou. Jeho vystoupení bylo velice dlouhé, hrál minimálně přes hodinu a hodně lidí to už nevydrželo. I mě to po delší době začalo ubíjet, ale zůstal jsem celou dobu. 
Tak trochu si myslím, že Attilův záměr nebyl unudit lidi, ony ty veškeré skřeky, řev a odříkání modliteb hned v několika jazycích nudné vůbec nebyly.Naopak do nich asi chtěl nacpat maximum toho, co jsou schopni snést, a pouze silní jedinci byli schopni vydržet vše. Skromně se mohu pochválit, že jsem v onu noc patřil mezi ně. Každopádně po tomhle jsem byl velice vyčerpaný a opět jsem zalehl do stanu, abych načerpal síly na cestu domů.
Domů jsem dorazil v neděli v pořádku a hlavně plný skvělých dojmů z netradičního, ovšem skvělého festivalu. Hradby Samoty opravdu nezklamaly. Nádherné prostředí, pestrá výzdoba, skvělá hudební vystoupení, mnoho zajímavých návštěvníků, mezi kterými byla shodou náhod většina oděna v trikách metalových kapel. Popravdě, čekal jsem, že zde hodně kolegů uvidím, ale až v takovou koncentraci jsem nedoufal. Také hodně podivných a extravagantně oblečených lidí, připomínajících kapelu Hieros Gamos, bylo možné potkat a celkově se zde našla pestrá sbírka lidí. Hudba podobná té, která nás doprovázela, u nás není až tak příliš rozšířená. Sám se musím přiznat k tomu, že ani já si ji doma tak často nedopřeji a podobné akce moc nenavštěvuji. Každopádně v klubech občas na něco narazíte, sem tam i větší akce, ovšem nikdy to nebyla festivalová záležitost. Tohle byl ovšem pravý důkaz toho, že festival jde udělat i nějak jinak. Ještě jednou tedy chválím pořadatele za to, že jsou schopni něco takového zorganizovat, a kapely za skvělá vystoupení. Po samých superlativech mě nenapadá snad jediné slůvko pro zkritizování. Pokud mi budou hvězdy nakloněny, příští rok přijedu milerád znova.
Kompletní fotoreportáž naleznete zde: https://www.metallum.cz/fotoreportaze/hradby-samoty-iii-6-7-7-2012-2/