S mírným odstupem jsem se konečně přiměl napsat čistě subjektivní reportáž na akci, jež se uskutečnila poslední červnový víkend v brněnském kempu Obora, nazvanou Hell Fast Attack. Jednalo se o dvoudenní festival s pořadovým číslem devět, o jehož organizaci se tradičně postarali Murderous music production.
Do psaní reportáže jsem se nechtěl pustit ihned po návratu domů, jelikož jsem potřeboval získat dostatek času pro vstřebání dojmů a zážitků, a to z důvodu, že by onen článek v případě brzkého zaznamenání byl zkrácen do souvětí „V pátek jsem se dost opil, protože jsem skoro nic nejedl, a sobota byla taky super!“ Ale teď vážně. Na úvod chci poděkovat fotografické slečně nazývající se Záhněda, která mi už podruhé poskytla fotografie, jimiž je tato reportáž prokládána, čímž se pomalu stává mou mediální partnerkou :) Celá její fotogalerie z koncertu se nachází zde.
O tom, že Hell Fast Attack konaný v roce 2013 nebude mým prvním a zároveň posledním, jsem se rozhodl již na začátku letošního ledna, a to po zhlédnutí plakátu s tehdy zveřejněnými kapelami. Nejsem sice krajním vyznavačem a znalcem trve kult black metalu, avšak tento žánr po obohacení trochou toho folku se pro mě stává dostatečně snesitelným. Svou přípravu na „ty ostatní“ kapely, které jsem v hledáčku neměl, jsem však klasicky podcenil, takže mimo tří očekávaných jmen (Adultery, Panychida, Nokturnal Mortum) jsem krátce po třetí hodině odpolední na místo konání dorazil zcela „na blind.“ A pak mají ty reportáže nějak vypadat :)
Po rozdělání stanu, který mi poskytl následující dvě noci (či brzká rána?) útočiště, a prohlédnutí areálu kempu jsem s potěšením zaznamenal rozdíl oproti předloňskému ročníku v podobě stánků s přívěšky, rohy, tričky a dalšími nepostradatelnými věcmi, které prostě musíte mít. Ochutnal jsem výborné pivo, které bylo letos dodáváno Slavkovským pivovarem, a ještě zběžně zhlédl všechny ty vonící pánve a bublající hrnce. I přes vyjádření organizátorů na oficiálních stránkách znějící „Věříme, že si z bohatého nabídky určitě něco vyberete a uspokojíme i vegetariány,“ jsem se však jakožto rozmlsaný vegetarián uspokojen necítil. Už jsem zkrátka všech těch kukuřic, česňaček a smažáků přežraný. Neřešme však mé „nenormální“ stravovací návyky a s nimi spjaté festivalové patálie; vrhněme se na to, za čím většina návštěvníků přijela. Dopředu musím říci, že zvuk na letošním ročníku byl po celou dobu výborný – snad i jeden z nejlepších, co jsem na festivalech konaných pod širým nebem měl možnost zaslechnout, tudíž považuji za zbytečné jeho chválou zakončovat každý odstavec týkající se hudební produkce. Toto tvrzení sice kontrastuje s některými stížnostmi a připomínkami jiných návštěvníků, avšak za sebe mohu říci, že jsem nezaznamenal jakýchkoliv větších nedostatků.
Již kolem půl čtvrté z pódia zaznívaly první tóny zvukové zkoušky mnou očekávaných Adultery. Osobně jsem se dávno smířil s tím, že je nikdy naživo neuslyším, takže jejich letošní návrat v rámci dvou koncertů ve mně vzbudil naděje. Adultery (a Vesna) mi poměrně často hrají v autě, takže jsem věděl, co očekávat. Kvalita nahrávek (resp. hudebního projevu) mého oblibeného jedenáct let starého alba Slovanská krev není kdovíjaká a předpokládal jsem, že při živé produkci to nebude lepší. A hle – bylo, jelikož nahlas to znělo sofistikovaněji, celistvěji a tak nějak víc profesionálněji (či méně amatérsky). Možná k mé spokojenosti přispěla i skutečnost, že jsem na akci řídil, takže jsem se v alkoholovém opojení snažil dohnat zbytek osádky až po příjezdu do kempu, což se mi již v době hraní Adultery celkem dobře dařilo. Za sebe mohu říci, že jsem byl hned s první kapelou spokojený, jelikož jsem nedoufal prakticky v nic víc, než co jsem slyšel na výše zmíněné desce. Zazněla i má srdcovka nazvaná Navia, kterou jsem v roce 2013 slyšel na té stejné akci od reinkarnace tohoto tělesa nazvané Vesna.
Hned po Adultery se na pódium začala připravovat plzeňská banda Panychida, což byla druhá kapela, na jejíž vystoupení jsem se těšil. Panychidu jsem již několikrát slyšel a ani tentokrát mě nezklamali. Výborná volba setlistu, který zahrnoval snad všechny etapy vývoje kapely, skočné tempo, skvělá komunikace s publikem, vše na jedničku. Rozhodně jsem nebyl sám, kdo vystoupení téhle smečky ocenil, jelikož dav pod jevištěm houstnul doslova s každou pauzou mezi jednotlivými skladbami. Již mírně pod vlivem jsem se po odehrání bezchybného vystoupení se zbytkem první řady dožadoval přídavku, což nám bylo splněno, a po odchodu jsem se jal odebrat k našemu tábořišti přepočítat padlé kamarády a pozdravit staré známé. Na to jsem měl opravdu kupu času, jelikož Nokturnal Mortum, má osobní hvězda obou večerů, začínali hrát až v půl desáté.
Ty tři hodinky mezi koncem vystoupení Panychidy a začátkem hraní ukrajinské legendy však utekly jako voda. Pomalu se smrákalo, na scéně vyrostla dekorace tvořená hlavně kůžemi a kostmi, připomínající aktuální image kapely, která již v prvním čtvrtletí roku 2014 prohlásila, že se víceméně distancuje od některých svých mnohdy kontroverzních názorů, změnila si logo a svými rekvizitami nyní připomínají ranou civilizaci z doby kamenné (archeologové dozajista prominou mou případnou historickou nepřesnost).
Z aparatury začalo hrát intro. Pomalé, magické, se všemi těmi kostmi a kůžemi tvořilo tajemnou atmosféru. Atmosféru, která trvala snad celou věčnost… možná až příliš dlouho, takže se začínala zajídat. Pak byla však přerušena první písní, kterou se Nokturnal Mortum rozhodli potěšit své posluchače. Nutno říci, že byť mám z hudebního hlediska tuto kapelu naposlouchanou celkem dost, identifikoval jsem pouze skladby Мировоззрение (Světonázor), Україна (Ukrajina), Слава Героям (Sláva hrdinům), Колядa (Koleda) a Біла Вежа (Bílá věž). Zbytek – tuším, že se jednalo o dvě až tři další skladby – zřejmě pocházel z připravovaného alba nazvaného Істина (Pravda). Právě volbu písní z širokého repertoáru Nokturnal Mortum pro vystoupení na Hell Fast Attack jsem však hodnotil jako nešťastnou. Čtyři prvně jmenované kousky jsou stálicemi, které naživo očekává každý, kdo tuto kapelu aktivněji sleduje. To stejné se dá říci i o páté zmíněné, avšak jelikož se jedná o skladbu, která má cca 12 minut, dokázal bych si na jejím místě (vzhledem k pouhým sedmdesáti minutám vyčleněným pro vystoupení) představit například desetiminutový Голос Сталі (Hlas oceli). Rovněž si troufám tvrdit, že zazní-li na koncertě příliš mnoho písní, se kterými ještě nebylo posluchačstvo seznámeno, jelikož se nachází na albu, které ještě nebylo vydané, efekt nebude rozhodně stoprocentní, alespoň tedy v mém případě. Musím uznat, že Nokturnal Mortum byli po vizuální i zvukové stránce dobří, opravdu, jen mě trochu zklamal právě onen výběr na setlistu, který mohl být mnohem mnohem lepší.
Následně plánovaní němečtí Darkestrah nakonec nepřijeli, o čemž dali vědět prakticky za pět dvanáct, tudíž byli na jejich místo dosazeni ukrajinští Elderblood, kteří by jinak byli slyšet v sobotní odpoledne, a po nich se dostalo místo již na české Inferno. To jsem se však už opět potuloval kdekoliv jinde, jen ne na betonovém placu určeném pro posluchačstvo. Do spacáku jsem se tak dostal až kolem půl čtvrté ráno. Krátce po sedmé hodině se nedopatřením rozezněl alarm vozidla nejmenovaného basáka z nejmenované folkmetalové moravské kapely (odpusťte mi onen inside joke), který již nadobro ukončil můj (chrápáním náhodného návštěvníka) přerušovaný spánek.
Sobotní ráno nebylo zrovna ideální. Ze stanů se postupně vyvalovaly bytosti mnohdy aspirující na obsazení v seriálu Walking Dead, mezi které jsem zdárně zapadal i já. Už od brzkých dopoledních hodin po nakopnutí se vyprošťovákem jsem věděl, že druhý den festivalu raději pojmu spíše rekreačně. Tento ročník připravili pořadatelé ještě jednu novinku, a tou byl zájezd do Punkevních jeskyní u největší středoevropské propasti Macocha, což byla milá obměna jinak tradičního výstupu na nedaleký hrad Veveří. Já však neabsolvoval ani jedno a ještě s pár účastníky se raději dopravil do nedaleké obce Veverská Bítýška, kde se mi dostalo (konečně) prvního a vlastně i jediného teplého a zároveň důstojného bezmasého jídla za celý festival. Po návratu zpět do kempu již začínaly být slyšet první tóny z pokračujícího programu, a tak jsem se se zvědavostí vydal za nimi.
Původně jsem vůbec neměl v úmyslu vystoupení kapely Degoryen nějak barvitěji komentovat, ale nakonec mi to nedá. Ufff… kde začít? Po mém příchodu na plac jsem si všiml plachty s logem kapely, v němž je zakomponovaný kolovrat. Říkám si: Fajn, že by nějaký nový slovanský počin? O tom jsem ještě neslyšel. Omyl, kocoure. Tedy, dle prohlášení kapely na Bandzonu se snaží odhalit kořeny a připomenout kulturu starobilých pohanských civilizací (hrubka ve slově starobilých je záměrně citována tak, jak ji lze na profilu kapely ke dni 8. 7. 2015 spatřit), to jim zase upřít nemohu. V důsledku zdárného nazvučení projevu zpěváka jsem však měl možnost si poslechnout texty a… vážně se míní tímhle kapela prezentovat? Nehodnotím teď obsah, ale samotnou formu. Já si taky na střední škole o hodinách matematiky čmáral básničky na okraj sešitu, ale nikdy by mě nenapadlo je zhudebnit. Asi již chápete, kam tím mířím. Jinak celkem posluchatelný black metal (za což se nejspíš zasloužila dvojice účinkujících hudebníků z Dark Seal) trpí důsledkem absolutní jednoduchosti textů. Jasně, beru, že některé z nich byly napsány minimálně před šesti lety, takže skladatel může v současnosti být už úplně jinde, ale opravdu nepřemýšlel o jejich přepsání? Určitě se nespokojím s argumentem typu to je primitivní záměrně, dává to vyniknout surovosti hudby. Kam se poděl jinotaj, abstraktizace? Původně jsem měl dojem, že klišovitost je v projevu kapely záměrná, ale asi tomu tak nebude. Slovní spojení, která se valila z aparatury k posluchačům, bych očekával od nějakého toho vesnického punku z Kopidlna, co se teprve profiluje a hledá, ne od kapely, která (byť jako první) bude hrát na stejném festivale jako skupiny, jejichž loga jste na plakátech mohli najít v horní části. K tomu jsem se ještě později dozvěděl, že si zpěvák nechá říkat Nergal. Jo, beru, když vám tak říkají už dlouho v hospodě, v partě, mezi kamarády. Ale říkat si Nergal v rámci působení v prakticky stejné hudební subkultuře jako původní Nergal je tak trochu úsměvné. No nic, začínám si připadat jako Jarda Konáš z Hudebních masakrů – popojedeme :)
Slovenské Aeon Winds, kteří nastupovali po Degoryen, jsem měl možnost slyšet už dříve na Noci Besov VIII.. Tehdy však hráli v přítmí klubu, zde je čekalo vystoupení pod slunným nebem, takže jsem měl obavy, jak moc tím atmosféra atmosférického black metalu bude trpět. Dle ohlasů publika však i faktor denního světla neměl výraznější vliv na požitek ze vskutku zajímavé tvorby hudebního tělesa. Uprostřed druhé skladby jsem se začal potulovat po areálu a narazil na nejmenovaného bývalého zpěváka z jedné nejmenované folkmetalové moravské kapely a byl přizván k účasti na partizánském workshopu zpěvu ukrajinských, ruských a polských lidových písní. Jakožto absolutní neznalec ukrajinských, ruských a polských lidových písní jsem nemohl odmítnout, tudíž po chvilce byl slyšet můj falešný zpěv s dalšími asi osmi jinými hlasy, jak se rozlévá z břehů do vod Priglu (pro pražské Pepíky – do vod Brněnské přehrady).
Zpět do přítomnosti (ke stanu) jsem se vrátil až při koncertu Deathrow z Itálie. Právě od tábořiště jsem zaslechl tóny skladby One by One, díky čemuž jsem se rozhodl, že se na do té doby pro mě neznámou kapelu půjdu podívat zblízka. Po vizuální stránce na mě navíc zapůsobil zpěvák, jehož naprosto psychotický vzhled a grimasy charakteristické pro masového vraha z amerického béčkového hororu byly nepřehlédnutelné. Řízné a nekompromisní tempo společně s pronikavým hlasem mně nastartovaly zpět ke schopnosti normálního fungování. Po skončení poslední skladby jsem se opět potuloval po areálu a potkával známé, s nimiž jsem prohodil pár slov, tudíž jsem hrající Ulvegr jen krátce minul, obdivoval frontmanovu kytaru a smál se faktu, že je v obličeji nápadně podobný jednomu mému kamarádovi (ano, jsem zastáncem humoru na úrovni). Musím říci, že litevští Obtest mě celkem zklamali, jelikož jsem od nich na základě studiové tvorby očekával více energie a svěžesti. Jenže ono to všechno znělo tak nějak stereotypně, plitce až nudně stejně, jako jedna dlouhá skladba. Rozčarován jsem se šel tedy věnovat jiným radostem nežli poslechu.
V době, kdy začínali hrát Acherontas, jsem byl již celkem unavený – přece jen, už nejsem nejmladší, takže mě dvoudenní postávání a létání po kempu dost zmohlo. Proto jsem Řekům nevěnoval prakticky pozornost a před vystoupením Darkened Nocturn Slaughtercult šel ulehnout, čehož jsem později litoval. To jsem si takhle ležel ve spacáku a přemýšlel, zda usnu, když se vzduchem jako žiletka prohnalo ječení prokleté Onielar. Vážně jsem uvažoval, zda si opět nasadit kontaktní čočky, obléknout se a běžet se podívat na představení, během kterého se možná poprvé za celý víkend Velečert kdesi dole na pekelném trůně i podrbal na svědící zadnici a v nedalekém kostele zhasla poslední svíčka. Nakonec jsem jen vleže se zatajeným dechem poslouchal zvuky běsu, který byl dle vyjádření přihlížejících diváků doprovázen skutečně hororovou scénou. Později to kdosi z vedlejšího stanu charakterizoval slovy „Ty vole, slyšel jsi to včera? To byla hyjena!“ Nejít tam byla rozhodně chyba… inu, snad příště.
Oproti předešlé noci nebyl zbytek té sobotní tak rušný, takže jsme již dopoledne zabalili všechny své věci, v rámci možností poklidili vše, co se v okolí po nás nacházelo, a vyrazili na sever zpět do našich domovů. Návštěvnost dle mého odhadu cca 350 lidí byla rozumná a pro kapacity kempu naprosto dokonalá – žádné fronty, žádná nuda. Organizátoři dělali vskutku vše, co mohli, za což jim patří (dozajista nejen mé) díky. Zvěsti o konání festivalu byly doprovázeny hrstkou vypjatých a přehnaných emocí, zejména z důvodu účasti ukrajinských kapel ve spojitosti s krizí na východě Ukrajiny. O něco úsměvnější pak byly články a emaily křesťanů, kteří se neváhali dokonce i modlit za déšť, aby se festival neuskutečnil. Bohužel se však nejspíš modlili moc málo, jelikož dešťových kapek bylo vidět opravdu jen poskrovnu. Nekonal se státní převrat, nekonalo se vyvolání Satana, ba dokonce ani hromadné sexuální orgie. Účastníci přijeli, dva dny poslouchali hudbu a poté zase odjeli. Nic více, nic méně.
Objektivně musím říci, že letošní ročník festivalu Hell Fast Attack byl jeden z nejlepších festivalů, co jsem měl možnost zažít. Dojmy byly vskutku hluboké. Pokud chcete vědět, co si pamatuje opilec Ježura, přečtěte si jeho report :)
