Heidenfest. Jeden z menších, ale nadšeně očekávaných festivalů s evropskou tradicí u nás. Reklamy doprovázející blížící se datum 26.září atakují posluchače pohanské hudby ze všech stran. Pohanská bitva, pohanská bouře, vikingové, drakkary.
Nejdřívě mě překvapilo, že je Heidenfest vůbec v Praze. O trochu ne moc dobré překvapení se postarali organizátoři, když uveřejnili místo konání – Abaton aneb „tři řady a je plno“. Ale což, přesto jsem se těšila.
Vzhledem k tomu, že jsem měla čest Abaton navštívit poprvé, mě zarazily ceny šatny i piva. Rozhodně nejsou zprůměrované s kvalitou (malý prostor, točí Budvar, na wc nesvítila světla…), leda tak se spotřebou elektřiny (proto asi na wc šetřili…).
Jako první se jali odehrát svůj koncert Heidevolk. Musím pochválit skvělou souhru s fanoušky a osobité vokály Marka Splintervuyscht. Atmosféra byla skvělá, a přestože začínali jako první, dokázali dav pod pódiem rozpohybovat. Ano, těmhle chlapíkům rozhodně přiznávám pohanskou bouři!
Druzí v řadě se už bouřili pirátští Swashbuckle. Mírně asymetrický pán si nakonec s úspěchem připevnil nejen papouška k rameni, ale také raka na mikrofon. Myslím, že tímto malým počinem zaujal i ty, kteří ho neznali. Ale poznali. Dalším výstřelkem těchto tří pirátů byl úvod v malé diskotékové formě, kdy většina ze zúčastněných zůstala stát a „čumět“, co to sakra je. Naštěstí diskotéka ze změnila celkem plynule na nesourodý zběsilý metal a výkřiky typu: „fucking fun! fucking metal! fucking, fucking, fucking..“. Přestože hoši ulítávají na Erikssonovi a jeho družině, jejich hudba mě nezaujala tolik jako s humorem podaná show.
Na co jsem se opravdu těšila, už díky zkušenostem z roku 2008, byli němečtí Equilibrium. Samozřejmě nezklamali. To ani nešlo. Myslím, že byli i nad očekávání dobře nazvučení. Jediná věc, která mi na pódiu trochu kazila dojem z dobře odvedené práce, byla basistka Sandra Völkl. Působila na mě polomrtvým dojmem, jako by nemohla ani zvednout hlavu, natož se usmát. Asi tak, jako když jde člověk s opicí do práce. Pokus ke konci koncertu promluvit s fanoušky beru jako malé bezvýznamné plus.
Pohanskou hvězdou večera byla jednoznačně finská kapela Ensiferum v čele s Petrim Lindroosem (ze kterého se postupem času stalo buclaté narůžovělé prasátko s černým pruhem na obličeji). Sebejistý nástup na podium tomu naznačoval. Všudypřítomný kotel fanoušků, které vedli dva dvousetkiloví chlapíci, byl cítit v celém sále Abatonu. Nejen já jsem si odnesla pohmožděná žebra a odřeniny z náramků s ostny. Avšak nadšení z blonďatých Finů se slečnou klávesandou bylo větší než rozčilení z drobných ranek. To k tomu prostě patří. Radost jsme měla i z poslední písničky, která se mi líbila i na Brutal Assault – Iron.Tatadadá! Tatadadá!
Co pro mě znamenalo naprosté posunutí Heidenfestu z předních příček směrem dolů, byl headliner festivalu – Twilight of the Gods. Pomalému umrlčímu doomu, který polovinu Abatonu uspal, opravdu neříkám pohanská bouře, nebo dokonce pohanská bitva. To mi trochu nesedělo do podstaty Heidenfestu.
Poprvé jsem tuto sebranku potkala na Metalfestu. Čekala jsem 10 minut, co z toho tedy vznikne, a když se nic neměnilo, odešla jsem. Včera jsem si říkala: Dám jim ještě šanci. Třeba to byl jen špatný úvod..Bohužel nebyl, byl naprosto stejný. Mrtvý. Nic neříkající. Doom. Někdo ho poslouchá, má ho rád. Já to nikomu neberu. Ale když jdu sakra na metalfolkovou/pagan/viking akci, tak čekám něco jiného.
Své účasti na Heidenu 2008 jsem nelitovala. Obsazení bylo opravdu pohansky skvělé. Letos mě bohužel mírně zklamalo, přestože by se festival dal hodnotit jako poměrně úspěšná akce.
Swashbuckle:
[pro-player width=’530′ height=’253′ type=’video‘]http://www.youtube.com/watch?v=8zf4nusmVvo[/pro-player]
Ensiferum
[pro-player width=’530′ height=’253′ type=’video‘]http://www.youtube.com/watch?v=sUjsUaNCebE[/pro-player]