Třetího února tohoto roku se u dveří pražského Matrix klubu sešly (většinou postarší) máničky, aby vzdaly hold pravověrnému a klasickému heavy metalu. Název German Metal Attack dost dobře napovídá, v jakém duchu se měl večer nést.
Vedle hlavních hvězd, veteránů Grave Digger, kteří prezentovali svou poslední ne příliš povedenou desku Clash of the Gods, jsme se mohli těšit na Gun Barrell, Wizard nebo Majesty. Všechny zmiňované kapely (až na Wizard) mají venku relativně čerstvá alba, jejichž znalost ale zas tak nutná nebyla. Staromilský heavy metal nutil hroziče hrozit i bez předchozí zkušenosti s tvorbou. Samozřejmě odezva na jednotlivé kapely stoupala s tím, jak večer (a alkohol v divácích) vrcholil.
První Gun Barell předvedli vcelku sympatický výkon, nicméně jejich vystoupení nesledovalo příliš mnoho diváků. Nicméně ale dokázali publikum trochu rozehřát, přestože hudebně šlo vcelku o tuctovou záležitost, a nezachránila to ani sympatická snaha zpěváka Patricka Sühla. Kytarově mi to přišlo celkem průměrné, prostě německá lokálka, co dostala šanci zahrát si jinde. Nijak oslňující kombinace heavy metalu a hard rocku, ale příjemné.
Dalším jménem na soupisce (která byla oproti jiným večerům přehozená, v tuhle chvíli by jinde naběhli jezdci na blescích, koních a prasetech, Majesty) byli němečtí Wizard, kteří sice reprezentují dnes už taky poněkud vyčpělý mix heavy a power metalu, nicméně to pořád dokáží podat s velkou energií a elánem. Možná za to může i dlouholetá existence (od roku 1989) a pravidelné dvouleté vydávání alb, co je udržuje v takové hudební kondici. Jejich poslední počin Bluotwarves jsem v době vydání poslouchal docela dost, tak mě i potěšilo, že ten večer zazní některé mé oblíbené vály. Jak už jsem říkal, při Wizard už odezva od diváků stoupala a spokojenost byla na obou stranách. Sven D’Anna předvedl, že hrdlo má pořád vytrénované.
Bohužel, po Wizard se kolečka stroje mírně zadrhla, na pódium totiž přišla nejnudnější kapela večera, němečtí válečníci Majesty. Divně oblečení, divně vypadající, hudebně vcelku nemastní neslaní. Nejsem jejich skálopevným odpůrcem, ale svým vystoupením si mě nijak extra nezískali. Wizard se svou zálibou v Manowar hudebně taky netají, ale Majesty jsou příliš okatí. V podstatě Manowar do klubu, jednoduché šlapavé odrhovačky, které začínají, jak končí, a já jim nevěřil ani slovo. Nepomohl tomu ani velký entuziasmus muzikantů i diváků. Občas mě vytrhla z letargie nějaká povedená melodie či riff, ale většinu času jsem se kroutil na místě a sledoval hodinky, kdy už to konečně zabalí. Tohle vystoupení nebylo pro mě, ale dle odezvy se lidem líbilo asi skoro nejvíc. Proti gustu…
Po povinném nadýchání čerstvého vzduchu, kterého se pomalu, ale jistě přestalo v prostorách klubu dostávat, přišel čas na hlavní kapelu večera. Od Grave Digger asi lze těžko čekat něco jiného než poctivě odvedenou práci. Bohužel jim vystoupení zkazil poněkud jiný faktor. A tím je zvuk, respektive technika. Předně je třeba říct, že všechny kapely zněly ten večer fakt dobře, nebylo to zbytečně přepálené, ani nevznikala zvuková koule, všechno pěkně čitelné. Jenže s nástupem Grave Digger nastal obrat, v reproduktorech začalo praskat a nakonec jsem koncert strávil křivením huby nad tím, jak střídavě mizely basy a zase se objevovaly. Hudebníky to sice na pohled nijak nerozhodilo, ale o můj zkaženej zážitek bylo postaráno. Přesto jsem vytrval do konce a musím říct, že až na tohle obrovské faux pas se zvukem odehráli fakt dobré vystoupení. Docela těžce jsem nesl odchod riffmistra Manniho Schmidta a jeho neadekvátní náhradu v podobě Axela Ritta, který mě nepřesvědčil ani na CD, ani na DVD, ani naživo. Mně prostě přijde pro Grave Digger jeho hra naprosto nevyhovující. Dokud hraje riffy, ještě to překousnu, ale tím, že przní mnohdy krásná melodická sóla (namátkou Excalibur, Ballads of Hangman), mu jednoduše nedokážu odpustit. Takové pidlikání mi připadne až trestuhodné, nemluvě o velmi zvláštní mimice. Největší spokojenost jsem naopak cítil u bubenického postu příjemného bubeníka Stefana Arnolda, který se neustále culil a neomylně sázel své údery. Samozřejmě nezklamal ani sám vedoucí ansámblu Chris Boltendahl, který rozdával úsměvy na všechny strany a jako zamlada krákoral pecky staré i nové. Z nové desky zazněly čtyři věci, a to zrovna ty, které patří k tomu lepšímu z alba, takže ani z tohoto směru nelze mluvit o průseru. Koncertní setlist byl jinak poskládaný většinou ze známých hitovek, tak si na své musel přijít každý, kdo tvorbu kapely dobře zná. Nemohla chybět ani možná nejslavnější Rebellion. Odpustit si snad mohli jen podivně naaranžovanou Yesterday.
Ve finále tahle akce nebyla špatná, ale už jsem to bral trochu s rezervou, přece jen těch heavy metalových akcí jsem už pár viděl. Konkrétně i s Grave Digger už jsem tu čest jednou měl, a to byli v naprosto výborné formě i sestavě, které lze těžko konkurovat. Se změnami a technickými problémy se však poprali se ctí.