Kapela Ensiferum se vydala na své turné nazvané „The Bearers of the Sword Tour 2012“ k nové desce „Unsung Heroes“ a jedna zastávka, 6. října 2012, patřila i České republice, přesněji Zlínu a jeho Masters Of Rock Café. Jako předkapely se představily
Profane Omen a Amoral, obě z Finska.
Při příchodu ke klubu mě zaráží nízký počet lidí postávající před klubem. Obvykle je toto prostranství zaplněno debatujícími, kouřícími a nějaký ten alkohol popíjejícími fanoušky, kteří vyčkávají začátek koncertu svých oblíbenců. V kavárně to nebylo o moc lepší a já se začal bát, že návštěva bude hodně slabá. Ona novinková deska od Ensiferum budí hodně rozporuplné pocity. Jedni ji vychvalují do nebes, občas se objeví názor, že je to deska roku a podobně. Jiní ji zatracují jako zbytečnost roku a nejhorším počinem diskografie kapely. Že by nakonec bylo těch odpůrců tolik, že by koncert nebyl dostatečně navštíven? Nikoliv. Jak čas ubíhal a blížila se dvaadvacátá hodina, tedy začátek vystoupení headlinera večera, s tím také rostl počet lidí jak před klubem, tak v něm.
Přesně v osm večer na pódium nastupují Profane Omen. První, co mě zaujme, je kytarista Antti Kokkonen, známý i jako Andy J. Bonfire. Bílé triko s obrázkem Bruce Leeho z filmu, snad jsem dobře viděl, Game of Death, a červené kalhoty, které ve světle vypadají spíše růžově, a jeho vzhled, zapadající více do nějaké rasta bandy. Avšak jeho headbang je parádní a energie měl na rozdávání. Zpěvák se tváří strašně zle a já přemýšlím, kde jsem podobný výraz viděl. Napadá mě více možností. Jednou z nich je zpěvák a bubeník George Oosthoek. Hudebně mi Profane Omen moc neříkají. Ne, že bych melodeath neměl rád, ba naopak. Ale toto mě prostě moc nechytlo. I když pár zajímavých momentů bych našel. V jedné písni zněli dost punkově, až HCčkově. Na rozjezd však dobré, publikum se baví a já se přiznávám, že mi noha občas do rytmu taky ucukne.
Jako druzí se představili Amoral. Banda, která hrála na začátku své kariéry technický death metal s prvky thrashe. Od roku 2008, kdy u Amoral působí jako zpěvák Ari Koivunen, známý především jako vítěz pěvecké talentové soutěže z roku 2007, kapela sklouzla k heavy metalu s prvky melodeathu. Ari mi svým vzhledem připomínal postavu Jacka z filmu „The Nightmare Before Christmas“ a jeho pohybový projev se podobal kudlance nábožné. To bylo vše, co mi od Amoral zůstalo v hlavě. A vzhledem k reakcím publika jsem nebyl sám, kdo se při nich občas nudil. Nebyli špatní, to ne. Příjemná hudba, která měla spád a určitý tah na branku. Ari v některých písních střídal čistý vokál s něčím, co bych se i odvážil nazvat growlem, ale vzhledem k celkovému hudebnímu zařazení se do programu, dle mého pohledu, moc nehodili. Místo nich bych zvolil nějakou folkovou sebranku, která by publiku pod nimi řekla asi více. Hrát třeba před Sabaton, věřím, že by publikum bylo živější.
Před Ensiferum se sál docela zaplnil. Po odklizení aparatury předkapel a doladění pódia pro hvězdu večera se přesně v deset večer mohlo začít. Z reproduktorů se pozvolna rozjíždělo intro v podobě nového songu „Symbols“. Nastupují jednotliví členové a koncert začíná písní „In My Sword I Trust“. Publikum je docela klidné a statické. Při následné „Guardians of Fate“ se před pódiem rozjede pěkný circle pit, který vydrží až do samého konce. „From Afar“ a nejsilnější píseň z nového alba „Burning Leaves“ roztančí tři čtvrtiny sálu. „Pohjola“ mě celkem nudí, tak je čas hledat nějaké ty chyby. Tak prvně, nebyly slyšet klávesy. Buďto jsem já hluchý, a nebo prostě byly tak špatně nazvučeny. Slyšet je bylo, když Emmi hrála předehru k písni „Blood Is the Price of Glory“ či když si na ně zahrál Sami poté, co na basu rozjel v zákulisí známou melodii ze zápasů NHL, při příchodu s přídavkem. Zato kopáky byly docela přes míru nahlas. Sami byl celkově nejpříjemnější a nejzábavnější postavou celého vystoupení Ensiferum. Hecoval, kde se dalo, předváděl se svým sedmi strunným pádlem, kterým by dokázal rozpohybovat i drakkar, fajn vyhrávky. Třeba začátek písně „The Number Of The Beast“ od Iron Maiden. Byl to prostě živel a bavič. Markus mu skvěle sekundoval, i když na Samiho headbang nemá. Ale tanečky a různé opičky, to mu šlo a vrcholem bylo, když si dal kytaru za hlavu a začal drnkat „William Tell Overture Finale“, kterou kapela zakončila vystoupení. Emmi nebylo přes kouř, věc, která mi dokáže pokazit nejeden koncert, moc vidět, a tak se pohled na tuto divu stal spíše výjimkou. Při „Iron“ se sálem neslo známé „tatadadá tatadadá“ a dav skotačil v rytmu. A opět, stejně jako na vystoupení na Brutal Assault, to kapela zabila jakousi hudební vložkou, ani nevím co to bylo za melodii, což mi úplně zničilo zážitek z této oblíbené pecky. Kapela se rozloučila klasicky. Rozdala trsátka a paličky, viděl jsem letět i ručník. Po rukou poplácala první řady, které se v té chvíli zhutnily na dvojnásobek, a šlo se do zákulisí.
Výběr skladeb mě, až na pár výjimek, neoslovil. Hold ne každému se kapela trefí do jeho oblíbených. Zvukově to nebylo také to pravé ořechové, ale lidi se bavili, tleskali, skákali a pogovali o sto šest. Kapela se evidentně také bavila, a tak to má být. Ale prostě tomu něco chybělo. Za mě osobně říkám, že koncert byl lehce nad průměrem. Nadále tak pro mě Ensiferum zůstávají, po tom, co jsem je viděl naživo čtyřikrát, koncertně průměrnou a ne moc záživnou kapelou a jako nejzábavnější vystoupení vidím to z MetalFestu 2012 v Plzni. A slova „See you soon“ by mohla naznačit jejich účast na nějakém letním festivalu 2013 v ČR….jestli je to pravda, to se ukáže časem.