Zdravím Vás,

Tak je to za námi, skončil 22. ročník festivalu extrémní hudby s převahou extrémního metalu, festivalu Brutal Assault, který se již po několikáté konal v pevnosti Josefov u Jaroměře. Dovolte mi Vám uplynulý letošní ročník popsat z mého pohledu. A předem se omluvám, že to není po dnech, pěkně popořadě, berte to prostě jako vyprávění, děkuji.

Fronty, to bylo jedním z nejdiskutovanějších témat po skončení BA 2016, protože fronty byly všude, na vše. A tak mnoho z nás mělo obavu, zda se něco podobného bude opakovat i letos. Neopakovalo! Jednak pořadatelé přišli se službou fulfillment. Tato služba byla o tom, že jste si při nákupu lístku mohli nechat rovnou poslat pásku s čipem, který jste si doma aktivovali, uložili na něj kredit a pak už jen stačilo projít do areálu. Takto se povedlo odbavit údajně kolem 18% lidí. Další část návštěvníků se odbavila již v úterý, mezi ty jsem patřil i já, a byl to vážně kvapík. Loni jsem čekal v řadě k okénku akreditace nějaké dvě hodiny, letos necelé dvě minuty, což je citelné zrychlení. Kamarádi stáli v úterní frontě o něco déle, asi tři minuty. Takže i zde to bylo rychle. A co jsem se bavil s okolím, tak i středeční fronta byla na pár minut, kamarádka čekala údajně deset minut, a to tam šla kolem oběda. Bylo tedy znát, že se pořadatelé připravili, a to jak odbavováním v úterý, tak posílením kapacit odbavovacích míst. Takže skvělá práce!

Co mě však strašilo více, bylo nabití financí na můj čip. Loni jsem tak udělal až někdy kolem desáté večer poté, co jsem stál hodinu ve frontě. Letos hned při příchodu do areálu a k tomu u prázdného okénka. Vybral jsem si místo, které bylo dál od vchodu, a tudíž ne tak na ráně. Hodně návštěvníků šlo hned k prvnímu místu a ti si počkali, já si raději popošel a nečekal. Tuto oblast festivalu hodnotím naprosto skvěle! I to placení čipem bylo super. Čipem se platilo za vše, co bylo v areálu, krom cigaret. Kredit se letos počítal v korunách a ne v žetonech, jak tomu bylo doposud. A to byl dobrý tah. Hlavní výhodou bylo, že někteří stánkaři s jídlem stáli nohama na zemi a nechtěli za své zboží nehorázné peníze, tedy neúčtují si jako loni 1/2 ž (16 Kč) za trochu kečupu či česneku na langoš, ale jen 5 či 10 Kč. A pokud člověk hledá a přemýšlí, tak se tam dá najít za rozumnou cenu odpovídající porce. Uznávám, že něco je prostě předražené.  Ale je jen na nás, zákaznících, zda to akceptujeme či dáme jasně najevo, že prostě za párek v rohlíku 40 korun nedáme. Jenže taky si pak říkám, že je to jednou za rok, tak to přežiju… avšak ten párek si za ty prachy fakt nedám! Za to poctivý hovězí burger za cca 120 Kč je srovnatelný s restaurací, to teda šlo. Jak říkám, kdo hledá, najde.

Letos by se dal BA označit za takový malý gastro festival, protože nabídka jídel v areálu je tam opravdu velká a hlavně rozmanitá, takže na své si přišel snad každý, nehledě na jeho stravovací návyky. Já, ač všežravec, jsem nejvíce objednávek uskutečnil u bezmasého jídla, kde převažovala asijska kuchyně, hlavně pak samosy či vynikající zeleninové sabdží s rýží či skvělá veganská pizza, nutno říci, že extra pikantní a bohatě obložená zeleninou. Z masa jsem ochutnal smažené krevety nebo proteinovou nálož červů a kobylek. Takže v této oblasti opět velké pochvala, že pořadatelé myslí na rozmanitost a my se nemusíme rozhodovat mezi desíti stánky s drahou klobásou na grilu či gyrosem na x způsobů a hromadou bramboráků a můžeme si místo toho dát něco odlišného, co si nedáme kdekoliv, kdykoliv jinde. I nabídka nápojů byla dobrá. Letošní paleta piva byla příjemná, ač mi rázná desítka po čase moc nejela a ta cena byla taky zbytečně vysoko (38 Kč), o šest kaček výše jak za loňský desítkový Budvar, a tak jsem později raději přešel na černé pivo. Cenovka stejná, ale lépe se to pilo. Fajn byla i nabídka limonád, které se daly ve stáncích nabízejících kávu sehnat opravdu v různých příchutích, a to od klasické malinovky až po okurkovou, nemluvě o té dobré kávě, která byla nabízena přímo od pražíren, což mě velice potěšilo… ale nedal jsem si, mám rád svou ranní, kterou jsem si připravoval po probuzení sám.

Několikrát bylo již řečeno, že BA nejde cestou jednoho headlinera, ale cestou několika menších headlinerů, kteří spolu s dalšími dotvářejí vyrovnaný line-up. Byť tomu tak letos úplně nebylo, díky dvěma legendám, jež vystoupily v rámci 22. ročníku festivalu Brutal Assault. A to Emperor z Norska a domácím Master’s Hammer, kteří se vrací po 25 letech od posledního koncertu. K tomu Devin Townsend Project, Carcass, Opeth, Swans, Trivium či Architects a desítky dalších lákadel rozmanitých hudebních žánrů.


Tak, a jdeme na ty koncerty.

Velkým zklamáním bylo vystoupení Tiamat. Zvukově kvalitní koncert upadal na náladě a výkonu lídra kapely Johana Edlunda, jemuž evidentně není někdy moc dobře a jeho psychika je stabilní jak domeček z karet. Já tam osobně do konce nebyl, ale co mi říkali ostatní, to, co předváděl, bylo hodně smutné a i na členech kapely bylo znát, že je celá situace dosti vytáčí. Škoda, set byl postaven na celém album WildHoney a to je považováno za pilíř daného stylu. Dalším osobním zklamáním bylo vystoupení Wintersun. Ono samo o sobě nebylo až tak průserové, ale ten stín Jariho ega ho halil do pochybností o tom, zda se zakládají na pravdě jeho prohlášení o nejlepších melodiích, písních a já nevím čeho ještě. Prostě, kdyby furt do kola nemlel o tom, jak je jeho tvorba geniální, neměl bych velké očekávání a nebyl bych znuděn tím, co jsem od něj a kapely dostal.

Naopak mile překvapilo vystoupení Oatbreaker. Tato belgická post-black/post-HC partička v čele s Carou Tanghe mě dostala do kolen podobným způsobem jako loni domácí NOD NOD. Decentní, procítěné, energické, blackově smrduté a řekl bych i upřímně podané vystoupení na konci sklidilo zasloužený aplaus. Stejně tak Madder Mortem, kteří si podmanili posluchače na Metalgate stage, hlavně tedy zpěvačka Agnete M. Kirkevaag, svou spontánností a dobrou náladou a taky zvukem.

Na vážkách jsem byl při koncertě Eluveitie. Ty jsem nakonec stihnul, bo program se v pátek zpozdil o nějakých 30 minut kvůli bouřce, o té ještě později, a tak se krytí Eluveitie s Igorrrem nekonalo. Takže poté, co jsem se dostal z davu, který se na Igorrra utvořil, jsem zamířil omrknout, jak se hraje onen „fakink pjůr folk metál“ v nové sestavě a byl jsem spíše zklamán. Jednak na asi třech místech, jež jsem obešel, abych našel dobrý zvuk, ten dobrý zvuk prostě nebyl, nebo jsem jej nedokázal najít, a jednak proto, že nová zpěvačka má pro mě nepříjemný hlas, což bylo nejvíce znát na skladbě The Call of the Mountains. A harfu, kterou třímala v rukou, jsem jen viděl. Ale kámoši, co byli v kotli, si zasejc libovali nad fajn zvukem a nad tvrdším pojetím písní, takže to asi nebylo tak zlé, jak jsem to slyšel já. Noo a ten Igorrr, to bylo fajné!! Lidí jak kapek deště (otázka byla, zda šli na koncert nebo se ukrýt před těmi kapkami), jež v ten čas skrápěly areál a kvůli kterým jsem na pódium neviděl, ale jen slyšel, co se z něj line, a znělo to zvukově hodně povedeně a jsem rád, že takové extrémy jako je barokní hudba spojená s death metal a elektronikou nám BA nabízí! Jen více, jen houšť.

Posluchači si na letošním ročníku užili hodně blackmetalových koncertů a mezi nejžádanější vystoupení patřili určitě Emperor. Ti se jednou za čas vrátí na pár vybraných festivalů, aby přehráli v celé délce jedno ze svých alb. Letos měl tu čest i Brutal Assault, kde Emperor zahráli album Anthems to the Welkin at Dusk. Já si na ně taktéž zašel, stoupnul si do povzdálí a čekal, co parta kolem Ihsahna předvede. Nikdy jsem nebyl jejich velký fanoušek, ale jejich přínos celé blackové scéně znám a respektuji, a takto jsem přistupoval i k tomuto vystoupení. A co jsem dostal? Parádní koncert kapely, která jede tour k desce, jež má dvacet let od vydání, a přesto zní svěže a neztrácí nic ze svého kouzla a stále překvapuje svou nadčasovostí! A věřím, že kdybych si vybral jiné místo k poslechu, tak i ten zvuk by byl o ždibec lepší. Za zvukařem to lehce haprovalo, ale dle kamaráda, co byl blízko od prvních řad, byl zvuk až křišťálově čistý.

Další legendou na pódiích v pevnosti byli bezesporu Master’s Hammer v čele s panem Štormem. Několik lidí si stěžovalo, že návrat MH v této sestavě je nic moc, že bez Necrococka to nejsou MH. To je skoro pravda, ale já však si stojím za tím, že pokud je za mikrofonem TEN zpěvák či TA zpěvačka, tak je často jedno, kdo hraje na nástroje, bo ty budou víceméně znít stejně nehledě na hráče. A jelikož tam František byl, tak stačilo zavřít oči a oddat se tomu jedinému okultnímu blacku, který z domácích sklepů dobyl svět. A vystoupení to bylo skvělé. Na zahřívacím kole v pražském Futuru jsem sice nebyl, ale dle setlistu a několika videozáznamů se dalo předvídat, co se bude dít. Sice se stihlo o dvě písně méně než v Praze, vypadl Typograf a k mému zklamání i Panuška, ale to ani omylem nevadilo. Třeba se dočkáme na podzim, kdy MH navštíví pár klubů.  Malou vadou na kráse byly neslyšitelné tympány, a to údajně na více místech. Takže to nebylo tím, že bych stál na nevhodném kusu země. Ale co bylo fajn, že jsem nezaznamenal, že by ženštiny na scéně předváděly podobné kousky jako v klubu. Ono by to jejich cicmání při legendární Jámě Pekel působilo hodně lacině a nepatřičně. No prostě Master’s Hammer!! Co víc říct?! Legenda ožila!

A další legenda z řad black metalu, to jsou dozajista Mayhem. Ti se zúčastnili i dva rok nazpět, a tak se dá lehce srovnávat. Oproti roku 2015 měli jednotnější vizuál a nezavazel tam onen rozměrný oltář. Hlavně pak měli jiný setlist a to se cení, byť legendární Freezing Moon byla! Satanžel, ten zvuk byl na mém místě opět hluková koule, takže jsem raději odešel.

A ještě zmínka o kapele Batushka, jejíž popularita roste raketovým tempem, a to asi i díky tomu, že se stále asi neví, kdo jsou členové. Skvěle odehraný koncert, s povedeným zvukem, triem doprovodných vokálů, ale přesto nudný, až to mrazilo. Víte, já si je doma taky s chutí pustil a byl jsem nadšený, ale to jaksi vyprchalo s tím, jak to byl statický a profesorský koncert. Ale na Oriental stagi hrající UADA, to bylo jiné kafe. Jejich melodický black metal mě bavil z tohoto ranku nejvíce, možná i proto, že jsem neviděl Ulthu, která by mohla toto místo zaujmout, dle toho, jak mě baví z desky. A nebýt toho podělaného deště, mokrých bot a únavě, tak bych si Hnijícího Krista užil ještě víc. Nutno uznat, že s blesky nad hlavou to mělo neskutečnou sílu a energii, ale já padl do spacáku a spal.

Hodně příjemným překvapením bylo vystoupení party Fallujah. Domácí poslech této americké progresiv technical death úderky byl dobře strávený čas, ale v pevnosti mě zadupali do země a já se těžko hrabal zpět! Zvláště pak nasazení zpěváka, jehož jméno Vám neřeknu, bo si nejsem jistý, kdo to byl, protože se Fallujah v polovině července rozešli s Alexem Hofmannem, jenž měl na starosti právě vokály. A informace se jménem, kdo na BA zpíval, se mi nepodařila zatím dohledat. Ale vystoupení skvělé! Stejně tak v případě Sikth, poslední album je příjemně poslouchatelný progresivní metalcore, kde proti předešlým albům ubrali trochu plynu. Jejich energický set, kdy roztáčeli circle pit ve velkém tempu, byla pro příznivce určitě lahůdka!

Velkou lahůdkou byli i Carcass. Tito pantátové kdysi začínali na grindu jako víno, ale postupem času přešli k melodeathu, nahradili vypadnuvší Morbid Angel a troufám si říci, že to byla brilantní náhrada! A lahůdkou bych tituloval i parádní vystoupení řezníků Suffocation. Ti v omlazené sestavě a s náhradním vokalistou neztrácí tah na branku a v dešti, který kropil publikum, sázeli jednu ránu za druhou. Co mě dosti zaujalo, byl Derek Boyer se svým zajímavým úchopem basy. Jejich souputníci z Nile v čele s Karlem Sandersem pustili na festival rozbouřenu řeku, která smetla vše živé, co jí přišlo do cesty, a zanechala jen zkázu a zmar a také skvělý zážitek!


K té bouřce. Když extrémní festival, tak musí být extrémní vše. Vedra jako v roce 2015 se sice naštěstí nekonala, ale i tak bylo namáhavé na tom slunci přežít. Ale vychlazené pivko a stín dopomohly k jakési pohodě těla i ducha. Ve čtvrtek večer přišla razantní změna. Nebe zčernalo, zdvihl se vítr, nad hlavami začaly křižovat blesky a v dálce dunělo hromobití. Apokalypsa se blížila. Sice z toho spadl v uvozovkách slabý deštík, ale cca kolem druhé ranní přišlo to pravé peklo. A trávit je v chatrném přístřešku, nazývaném stan, to už chtělo trochu odvahy. Ale přežili jsme. Déšť pak provázel celý páteční program, a to takovou silou a intenzitou, že na nějaký čas se musel zastavit program na hlavním place. Prostě kurevsky extrémní bouře! Zpoždění bylo asi 30 minut, za což se následně pořadatelé omluvili jak za pomocí textů běžících na obrazovkách, tak i tím, že v sobotu od osmi večer bylo k dispozici 3333 půllitrů 12° piva za 25 Kč, a to je chvályhodný tah. Díky, byť jsem nevyužil. Areál se tedy proměnil na bahenní lázně, čehož pár jedinců využilo k zajímavým aktivitám jako skákání přes kaluže, do kaluží v rouše Adamově či zápasy a tance v bahně. Pohotový zásah čerpadel z fekálního vozu jim ta brouzdaliště vzápětí razantně vycucl a ukončil tak jejich kratochvíli. Tedy i přes tu nepřízeň počasí, kterou na nás příroda seslala, nás dobrá nálada a chuť se bavit na dobré muzice, neopustila.


Já jsem ale pár věcí opustil. Například vystoupení domácí legendy Root, kteří byli dosti nezáživní. Byť BigBoss si následně napravil reputaci svým sólo vystoupením. Opustil jsem koncert Prong – ti  mě nikdy moc nebrali. Dále jsem předčasně odešel z vystoupení Decapitated. Na ty jsem se sakra těšil, ale satanžel jejich písně mi po čase připadly jedna jako druhá, hlavně kvůli monotématickým bicím, ve kterých vidím jejich velkou slabinu. Jinak to bylo našláplé vystoupení! Koncert nu-metalové skvadry Infected Rain jsem nenavštívil kvůli tomu, že jsem zamířil na rozhovor s Wolfheart, ale před Infected Rain hrající Doomas byli hodně dobří! Dále jsem brzo opustil koncert ikonických Opeth, kteří mě nikdy nechytli za srdce a na letošním BA tomu bohužel nebylo jinak. Vím, že ta kapela je legenda ve svém žánru, ale jejich současný styl mi vůbec nechutná a asi ani chutnat nebude. Ale vzhledem k tomu, kolik lidí mělo trička či dokonce kérky s jejich motivem, tak kapele vadit nemusí, že nemá o fanouška víc.

Taneční kreace jsem letos nepředváděl, a to buďte rádi! I když jsem na čas vběhnul do pitu při The Amity Afflicton. Tato lehce kýčovitá metalcore sebranka se nakonec ukázala v dobrém světle a jejich set jsem si užil. Sice slaďárna, ale co už. Z podobného ranku mě dále bavili, a to dost překvapivě, While She Sleeps. Ti rozjeli další povedenou tancovačku, byť těch „madrfakrů“ bylo na můj vkus moc. Ale zase musím uznat, že kdo má na koncertě dvoupatrové publikum? WSS jej měli docela velké! Taneční kreace jsem dříve předváděl i na takovou Arkonu, ale letos jsem si ji vychutnával zpovzdálí s jídlem v ruce. Chtěl jsem si vychutnat i Graveworm, ale místo nich jsem si pochutnával na great worms. Pokus o slovní hříčku, bo jak jsem psal, v rámci stravování došlo i na grilované červy, malé i velké.

Dvě vysoko nasazené metalcorové party byly Trivium a Arcitects. Architekty jsem viděl jen krátce, a to zrovna v čase, kdy zpěvák Sam Carter (kdo si vzpomněl na Sam Carter z SG-1?) povídal něco o tom, jak je důležité si vážit životního prostředí, snažit se chránit světové oceány a tak podobně. Nevím, do jaké míry to bylo jeho vlastní iniciativou a do jaké míry tím, že se jejich koncert odehrával na Sea Shepherd stage. Více o této organizaci v odkazu. Takže nemůžu říci, jaký ten koncert byl, když jsem z hudby moc neslyšel. Pospíchal jsem totiž na koncert Zhrine, konající se na Oriental stage, a také na rozhovor s Amorphis. Trivium jsem viděl o něco déle a musím uznat, že ta jejich směs heavy metalu, metal coru a alternativy mě nesmírně baví a evidentně jsem nebyl jediný. Lidí jak much a mlelo se to tam jak při rugby. Ale jak jsem psal, nebyl čas se na Trivium zdržovat moc dlouho, na Oriental stage probíhal koncert Wrekmeister Harmonies. Ti mi hodně připomínají svou tvorbou loni vystupující Chelsea Wolfe, takže jsem byl zvědav, zda se dostaví podobný woou efekt. Dostavil! Jen ne tak, jak jsem čekal. Bylo to spíše, woou, tu je lidí. Nic jsem neviděl, jen jsem slyšel, a to kouzlo bylo za chvíli pryč. Ale i tomu navzdory, bavilo mě to. Mít u sebe někoho na tulení, tak mě to baví ještě víc. A ne, nemyslím na tulení ty davy lidí.

A když už zmiňuji koncert na Oriental a zmínil jsem i Zhrine, tož něco málo k nim. Islandský disharmonický death black metal co má své kouzlo, to jsou Zhrine. Nepotřebují k tomu malůvky na tváři, hroty, krev a tak, stačí jim k tomu saka a klasická basa. A jsou uhrančiví, tajemní a procítění!


Pokud už Vás na Brutal Assault nebude hudba bavit, ale nemáte chuť odejít z areálu, můžete se jít pobavit třeba do klasického horror kina, zajít si zahrát stolní tenis či fotbálek, ale také navštívit výstavu Art –Brut-All s podtitulem „Extented Dark“, která se letos rozprostírala na třech místech. Já navštívil tu část v Octagonu. Velice zajímavé, temné kusy umění, u kterých se člověk zastavil a zapřemýšlel nad tím, co k tomu autora vedlo. A také kusy „umění“, u nichž si člověk řekne, umění? A pak také kasematy, kde se dal prožít den zvířete ve virtuální realitě, což jsem nějak promeškal, nezaznamenal, ale ty chodby byly masakr. Pár svíček již dohořelo, a tak tma byla temnější a stísněnost citelnější. Ale když máte s sebou někoho, kdo svým chováním dokáže toto vše rozbít na nepatrné střípky, je Vám to fuk a jste rádi, že v tom panujícím chladnu tam Vám neteplá pivko. Díky! Prostě Brutal Assault nabízí skvěle mimohudební vyžití a je vidět, že pořadatelé i nad tímto přemýšlí a snaží se nabídnout něco víc než „konkurence“.

Znát je to i v práci s areálem, který má několik detailů, které jsou těžko postřehnutelné, a lidem to přijde jako samozřejmost, že to tam bylo loni, že to vlastně patří do základního vybavení pevnosti. Hlavním plusem jsou pro mě dřevěné lavice, křesla a další kusy dřeva k posezení. O něco větší problém byl s toaletami. Ty placené byly neustále v obležení těch, které volala příroda a jejich zadky jsou moc fajnové na klasickou kadiboudu. Ale při pohledu do oněch budek se nejednomu udělalo blivno… noo, toto téma necháme být. Jen stručně, bylo by fajn to vyvážet častěji a také by bylo super, kdyby se někteří nechovali tak, jak se chovali. Hovno i na stropě, to jako vážně?

Dále bych vypíchnul různé ohně, ať už pochodně v rukou Temných Nazgulů, plápolající hranice po ochozech pevnosti, které doplňovaly pyro efekty a plynové chrliče. A ikonickou se stala i obrovská dvouhlavá orlice, dohlížející na hlavní plac.


Každoročně se těším na několik desítek kapel a každoročně jich mám asi pět, které prostě musím vidět, i kdyby žáby z nebe padaly. Mezi takové letos patřili Wolfheart finského multiinstrumentalisty Tuomase Saukkonena. Ti mají na kontě tři desky dobře poslouchatelného melodeathu se severským nádechem melancholie, a tak i dostatek materiálu pro vystoupení. A bylo to jedno z mála, u kterého jsem šel co nejblíže. Zvuk tam byl opravdu hlasitý a docela čistý. Takže to, co jsem psal u předchozích kapel ohledně zvuku, je prostě dáno místem, kde člověk stojí. Ne mou hluchotou. Hlavní komunikaci mezi pódiem a diváky měl na starost Lauri Silvonen, Tuomas prohodil na konci jen že děkují za přízeň a taky za první spontánní wall of death na jejich koncertu vůbec. Za mě fajn vystoupení, jelikož je mám ve velké oblibě, byl by další komentář citově zabarvený a neobjektivní.

Podobně bych mohl mluvit o stále oblíbenějších Amorphis. Ti na svých koncertech propagují svou dva roky starou desku Under Red Cloud, ze které zaznělo hned několik písní. A jelikož jsem opět byl o něco blíže než u jiných koncertů, tak i v tomto případě byl zvuk o poznání lepší. Setlist byl, dalo by se říci, tradiční, a tak zazněly i staré hitovky v podobě The Smoke či závěrečné House of Sleep, kterou dav podpořil mohutným chorálem. Já bych sice pár písní vyměnil, ale třeba se dočkám příště. A hodně povedený set měl i Devin Townsend se svým DT Project. Devin je rozený bavič, což předvedl třeba při povzbuzování publika do opakování jeho jednoduchých slov, třeba odmocnina z 24… ticho po pěšině. I Devin a jeho kolegové v setu tradičně neopomněli žádný z jeho projektů. Taková klasika March of the Poozers či Higher prostě musely zaznít. Jou, tato trojice kapel mě neměla zklamat a ani tomu tak nebylo. A o tom, že nezklame domácí Insania, jsem také nepochyboval a dostal jsem kvalitní koncert, který jsem si částečně s kapelou prozpěvoval.

Jelikož byl letošní Brutal Assault o návratu legend jako Emperor a Master’s Hammer, tak nesmím opomenout i pár koncertů, kterými se s námi kapely loučí. Svou kariéru se rozhodli ukončit The Dillinger Escape Plan, kteří takto chtěli učinit již o několik měsíců dříve, ale nehoda jejich autobusu v Polsku při rozlučkovém turné způsobila zpoždění, kvůli kterému se zrušil koncert v Praze, a bylo domluveno, že se ukáží na BA. Já jejich set nakonec zazdil u oroseného půllitru, ale z toho co jsem slyšel, byla jejich divokost a energie lehce utlumená. Svou labutí píseň odehrála i americká legenda Swans. Měli jeden z nejdelších setů v historii festivalu a dali tak svým fans naposledy ochutnat jejich tvorbu. Neříkám, že jsem byl na celém loučení, ale i ten krátký čas mi stačil k tomu, že v klubu by to bylo o několik řádů lepší, intimnější!

 


Tak a jsme u konce. Bylo to náročné, asi jako každý rok. Počasí a několik desítek koncertů, byť ne všechny byly v celé délce, někdy mi stačilo pár písní. To vše dalo zabrat tělu, ale mysl si nádherně odpočinula od starostí všedních dní. Jako každý rok jsem potkal mraky lidí, které vídám jen zde, pokecal a popil s nimi. Zvukově by se dal 22. ročník popsat jako nevyrovnaný, aspoň pro mé uši. Když byl člověk někde mezi pódiem a zvukařem, bylo to dobré. Na jiných místech už to bylo horší, někde víc, někde míň, ale málokdy uspokojující. Ale to je jen můj problém, že jsem byl občas shnilý si jít najít lepší místo. Co se line-upu týče, to říkám maximální spokojenost. Pořadatelský tým se nebojí jít do různých extrémů a tím dělá Brutal zajímavější, zvláštnější a navštěvovanější. Letos bylo vyprodáno, a přitom bylo docela dost místa k hnutí i na nejžádanější kapely dne. Co více si jako pořadatel přát? Možná co nejméně remcalů, kteří si budou stěžovat vždy a na vše.

 

Ahoj a díky za trpělivost při čtení!

 

Setlisty zde

 

 

 

[fbcomments]

Pokračováním v procházení tohoto webu souhlasíte s používání cookies. více informací

Náš web (stejně jako téměř všechny ostatní) využívá k různým funkcím cookies. Díky nim děláme web lepší. Pokud máte ve svém prohlížeči cookies zapnuté a budete pokračovat v prohlížení Orbis Metallum, tak s tímto faktem souhlasíte.

Zavřít