Brutal Assault 2012

Máme za sebou další Brutal Assault. Sedmnáctý ročník se konal již po šesté ve vojenské pevnosti Josefov. Za skvělými kapelami přijely tisíce návštěvníků, kteří jistě návštěvy nelitovali. Několik nedočkavců dorazilo letos již v úterý, což minulé roky nebylo zvykem. Mohlo za to několik organizačních změn, z nichž nejhlavnější bylo prodloužení čtvrtečního programu již od rána a učinění středy regulérním půldnem festivalu a ne jen warm up party pro pár nedočkavých.

Ještě předtím, než začnu psát o jednotlivých kapelách, tak bych se rád vyjádřil k těm pár novinkám a dalším věcem okolo festivalu.

Začnu prvním, co návštěvník spatří, čili kempem. Letos nedošlo k výraznému rozšíření VIP kempu jako například loni, stánky s pivem, sprchy a další zařízení také nepodlehly žádným markantním změnám. Škoda jen, že začátek kempu byl velmi rozrytý od aut, čili tam nešlo stanovat. Naštěstí louka je velmi rozsáhlá a místo pro svůj stan si na ní každý najde.

Odbavování vstupenek letos začalo již v 10 hodin. Zajímavé, že tou dobou byla opět před areálem dlouhatánská fronta, která se stále prodlužovala. Chvíli mi to nedalo, jelikož to není normální, navíc Shindy sliboval, že posílí kontrolu lístků. Po krátkém ohlédnutí se jsem ale zjistil, že fronta je pouze na e-tickety. Docela by mě zajímalo, zda tam opravdu stáli pouze lidé s vytištěnými maily, anebo zafungovala davová psychóza ve stylu vidím frontu, tak si do ní také stoupnu.

Areál, krom toho, že přibyla jedna klubová stage vzadu na odpočinkové loučce, žádnými velkými změnami neprošel. Přibylo pár stánků s pivem, čajovna a další. Ovšem festival byl více vyzdobený. Při vstupu na vás koukala malá dvouhlavá orlice, poté kostlivec s vojákem a obrovská orlice na kopci za pódii, ze které stejně jako z hradeb šlehaly plameny. Potěšily televize s přenosem v pivních stanech, včetně jedné v kempu. Plus lze také udělit za nové, přírodně rozložitelné tácky s příbory na jídlo a nové kelímky s krásným designem. A asi poslední věc, která stojí za zmínku, je změna piva. Tentokrát se v areálu festivalu točil Budějovický Budvar. Osobně vnímám tuto změnu neutrálně. Cena za desítku zůstala stejná a bylo to přeci jen o něco pitelnější než Gambrinus v minulých letech, ale zato černé pivo bylo za žeton a půl, což mě poněkud zklamalo.

Středa

Jako první nastoupily české kapely. Od páté hodiny odstartovali Avenger následováni Ingroving, Forgotten Silence a první zahraniční kapelou festivalu, švédskými Engel.

První kapelou, kterou jsem zhlédl v areálu, byli však až Anaal Nathrakh. Když si vzpomenu na tu šílenost, kterou předvedli před třemi roky, nemohl jsem na ně nejít. Kapela přišla a začala pěkně v klidu hrát úvodní tóny songu Drug-Fucking Abomination z loňské desky Passion. Lidé se pomalu začínali hýbat, když v tu chvíli se dobelhal o berli Vitriol, zařval a peklo mohlo začít. V kotli se šílenci nezastavili, kapela to sázela do lidí o sto šest a všichni šíleli. Zaslechl jsem ohlasy na špatný zvuk, s čímž musím nesouhlasit. Anaal Nathrakh nejsou kapelou, která má znít naživo čistě a až moc čitelně. Vše na max a ničit! Přesně tak, jak to nahráli na Codex Necro. Set kapela poskládala ze známých věcí. Zazněly skladby z Eschatonu, Vdovy, debutu Codex Necro, ale představili i novinku z chystané desky. Ke konci Do Not Speak s tradičním proslovem a jako poslední Pandemonic Hyperblast. Tato banda se s hraním naživo opravdu nepáře a opět potvrdili, že jsou ve svém oboru jedničkou. Tentokrát jim na basu zahrál Shane Embury a i zraněný Dave si to náležitě užíval. Sice nemohl běhat po stage, ale aspoň si řádně zahrozil s berlou nad hlavou.

Následovala malá změna, a to prohození vystoupení Alcest a Root. Jako první tedy zahráli Root, kteří původně měli středeční večer uzavírat. Tato česká kapela s Big Bossem v čele již není žádným překvapením. Odehráli slušně jak nové věci, tak staré klasiky ze Zjevení. 666 a Píseň pro Satana vždy zahřeje pekelníky na srdíčku.

Francouzští Alcest poněkud zklamali. Čekal jsem krásnou ukolébavku na dobrou noc, ale než aby krásně naladili ke spánku, tak spíše nudili. Nechci tvrdit, že to bylo odehrané špatně, ale čekal jsem naživo o něco více. Neigeho hlas je sice příjemný, ale neodzpíval to tak hezky, jak by měl. A i přestože hráli dobrý výběr skladeb i ze starých alb, jejich set jsem sledoval tak nějak z povinnosti.

Čtvrtek

Čtvrteční ráno opět otevíraly české kapely. Já se dostavil ovšem až na grindery General Surgery. Ti přišli tradičně pomazaní od krve. Skvělá věc na probrání po vydatném obědu. Člověk si zaběhá v moshpitu, shodí nějaká kila a hned je spokojený.

Následující Crowbar do nás napumpovali hezkou dávku sludge a rozsekali nejen lidi, kteří zbožňují podobnou hudbu, ale očividně i ty, kteří o nich slyšeli prvně a zrovna ten žánr neposlouchají.

Na druhé stage poté The Black Dahlia Murder pokračovali v tom, s čím General Surgery přestali. Opět se v moshpitu seběhl značný počet lidí a TBDM zahráli k tanci i poslechu. Trevora při vokálech dobře doplňoval kytarista Brian a jejich vystoupení bylo velmi energické. Zahráli hodně z novinky Ritual a také vsadili na osvědčené hity. Vesměs klipovky jako Everything Went Black, What a Horrible Night to Have a Curse a svůj set zakončili s I Will Return.

Swallow the Sun se postarali opět o něco klidnějšího mezi deathovými a grindovými mlátičkami. Popravdě, světlo této kapele moc nesvědčí, a i když se snažili, tak jejich vystoupení nebylo příliš úchvatné. Možná za to může i výběr skladeb. Podle mě hráli spíše slabší věci z jejich repertoáru. Například z alba Hope nezazněl jediný song.

Heaven Shall Burn pochopitelně návštěvníky festivalu opět správně nakopli. Tito chlapi přesvědčili svět o tom, že i když Německo není země, kde vzniká hodně metalcorových kapel, tak to neznamená, že by se tam neobjevila jedna, která je skvělá. Krom svých věcí zahráli hned jako druhý také cover od Edge of Sanity. Samozřejmě myslím Black Tears, který mám v jejich podání ještě raději než čistě zpívaný originál. Pod pódiem to také náležitě vřelo. Proběhlo i několik wall of death. Například na skvělý Endzeit z The Final Resistance.

Ministry nás přesvědčili o tom, že jsou právem jedni z headlinerů festivalu. Hned od začátku byla jejich show správně tanečně naladěná. Tato industriální hvězda se postarala o pobavení velkého počtu lidí. A nebylo to jen díky hudbě, ale také díky různým gestům zpěváka, který stál za vyšňořeným stojanem na mikrofon s lebkou s železnými křídly. Zahráli jeden z nejdelších setů, který čítal kolem patnácti songů a trval hodinu a čtvrt.

Zrovna ne krátký set zahráli i Dimmu Borgir. Byl jsem na ně velmi zvědavý, jelikož jsem jejich tvorbu poslouchal v mládí ve značné míře. Kapela navíc obměnila sestavu. Již s nimi není Vortex, Hellhammer a ani Mustis, tak mě zajímalo, jak se například poperou s vokály. Popravdě? Dimmu mě taky trochu zklamali. Ne že by odehráli nějak špatně, ale nebylo to moc záživné. Hodně vokálů bylo samplovaných, nové songy naživo také nebyly příliš skvělé. Pochvalu lze udělit ale za Varesbyrd či Puritanii. Shagrathovo neustálé „ej, ej, ej“ mi také poměrně lezlo na nervy. Naštěstí závěrečný Mourning Palace dojem poněkud vylepšil.

Místo Sick of It All a Samael jsem se poprvé přesunul na klubovou Budvar stage, kde hráli kolumbijští Inquisition. Popravdě jsem vůbec nečekal, že na ně přijde tolik lidí. Klub, který byl podle pořadatelů pro 1 500 lidí, se celý naplnil. Docela zajímavé, že zrovna na tento black metal budou stát lidi i mimo klub a budou se snažit pochytit nějaké tóny. Ono to však bylo docela těžké i vevnitř. Zvuk bych charakterizoval, no, asi jako správně black metalový. Navíc plechové stěny klubu tomu dodávaly také svůj efekt. Inkvizice byla řádné zlo. Ve dvou předvedli naprosto nesvatou show. Bylo to tak šílené, až to bylo dobré (rozuměj zlé). Jelikož hráli v klubu a netlačil je tolik čas, zahráli přes hodinu a ke konci to bylo už velmi těžké vydržet. Peklo to ovšem bylo prvotřídní.

Jako předposlední zahráli na Metalshop stage Nile. Po jejich vystoupení jsem se s hodně lidmi bavil o tom, jaký mají názor na jejich zvuk. K mému překvapení všichni, kdo stáli vepředu, si zvuk pochvalovali. Nevím, co jsem měl strčené v uších, ale stál jsem za panem zvukařem a tam se opravdu polovina věcí ztrácela. Viděl jsem na obrazovce, jak George Kollias mlátí do bicích o sto šest, jak se Karl Sanders a Dallas přeřvávají, ale tohle vystoupení jsem vnímal pouze po vizuální stránce. Bohužel, kvůli zvuku jsem musel odejít.

Čtvrteční večer končila kapela, která byla pro jistě mnoho lidí včetně mne hlavním důvodem, proč jet na Brutal Assault. Arcturus. Skupina, která se před pěti lety rozpadla a mnoho lidí to oplakalo. Ano, tato banda letos přijela na Brutal Assault. Volejme třikrát sláva a tlačme se dopředu, ať na Arcturus pořádně vidíme. Nutno říct, že už když Hellhammer zvučil bicí, tak to přes onen šílený zvuk bylo lepší jak Nile. Netrvalo dlouho a Arcturus, i když pouze v pětičlenné sestavě s jednou kytarou, přišli na stage. Co napsat k jejich vystoupení? No, bylo to dost dobré. Hudební výkony skvělé. Asi nikdy jsem neviděl Hellhammera hrát tak dobře (a to jsem nikdy nepochyboval o tom, že to je pan bubeník), a i když to píši nerad, Vortex to odzpíval skvěle. Popravdě, nikdy jsem Simena v lásce moc neměl. Podstatně raději bych viděl Arcturus s Garmem, jelikož se mi poslední album moc nelíbí a ani u jiných kapel, kde Vortex zpívá, jeho hlas mým uším příliš nelahodí. Jenže naživo? Fakt klobouk dolů, jak to odzpíval. Dokonce i ty Garmovy nejsložitější pasáže pěl nádherně. Po tomhle na něj měním názor. Navíc byl jako jeden z mála frontmanů poměrně vtipný. Nechal lidi broukat melodii z Tří oříšků pro popelku, songy uváděl vtipně (Shipwrecked something), prostě dobrý frontman. Arcturus zahráli skvělé skladby. Set vesměs jako všude jinde. Převažovaly věci z Sideshow Symphonies, ale hráli i z dalších tří řadovek. Snad jediná škoda, že nehráli Alone, kterou všude jinde hrají. Nejlepší kapelou festivalu sice nebyli, ale minimálně top dne ano.

Pátek

V pátek ráno bylo potřeba naběhnout do areálu již v poledne. Od dvanácté hodiny totiž trhali struny Švédové Vildhjarta. Naprosto skvělý djent. Na to, že byli teprve třetí kapelou ráno, měli perfektní zvuk, ve kterém nádherně vyzněly oba dva vokály i basy podladěných kytar, a přitom to nevazbilo. Rytmicky naprosto šílené a skvěle odehrané. Hodně chytlavé vystoupení, které mě bavilo srovnatelně s Meshuggah předloni.

O dvě hodiny později nastoupil správný oldschool death v podání Incantation. Hrozně zlý death metal. Místy s naprosto doomovými pasážemi, které by jim mohlo hodně doomových kapel závidět. I po tolika letech existence má jejich hudba nehoráznou sílu.

Po značné dávce odpočinku nastoupila v 8 hodin grindcorová legenda Napalm Death. Také to nebylo poprvé, co jsem měl tu čest je zhlédnout naživo. Kapela stále v perfektní formě. Na to, jací jsou už strýcové, paří a pálí to neskutečně. Barney pobíhá a řve, Mitch hobluje kytaru a taky řve, na Shaneovi vůbec nejde poznat, že je to už jeho třetí koncert na letošním Brutale, a Danny bubnuje přepychově. Tohle vystoupení od Napalm Death bylo snad to nejlepší, jaké jsem kdy viděl. Plné energie, skvostný set plný jak nových, tak starých songů. Zazněla novinka Ulitarian, perfektní hit When All Is Said and Done z desky Smear Campaign, několik skladeb z debutu Scum, ovšem nechyběl ani cover od Dead Kennedys Nazi Punks Fuck Off anebo vteřinový hit You Suffer.

Místo Amon Amarth jsem se opět přesunul na klubovou stage, kde se připravovala jedna z nej kapel festivalu. Pod pojmem nej si představte výrazy jako nejzajímavější, nejskvělejší, nejujetější, nejvtipnější a podobně. Sebkha-Chott letos dorazila pouze v tříčlenné sestavě. Bicí, bezpražcová basa, saxofon, něco neidentifikovatelného a vokály. To jim však vůbec nebránilo v tom, aby předvedli šílené divadlo a úžasné hudební výkony. Tradičně se oblékli do kostýmů, měli velmi vtipné proslovy a odehráli naprosto nový set z věcí, které na albech nenajdete. „Chcete umřít teď anebo až za 15 minut? Ano, jistě chcete jít na Machine Head, ale nepůjdete, protože budete mrtví.“ Skvělá zábava a po hudební stránce správně ujeté. Avantgarda, jak má být. A to, jak tohle trio umí ovládat své nástroje, jim mohla většina kapel na festivalu závidět.

Před headlinerem festivalu jsme naštěstí neumřeli, i když lidé ze Sebkhy se pozabíjeli. Stačilo vzít nohy na ramena a přeběhnout na hlavní stage, kde už Machine Head hráli I Am Hell. Měli poměrně dobrý zvuk (ještě aby headliner neměl) a jejich vystoupení mělo tíhu. Pravda, že toho Robb místy více prokecal, než zahrál, ale naštěstí jeho proslovy byly celkem zajímavé. Na poslední Davidian si všichni v okolí zakřičeli „Let freedom ring with a shotgun blast!“ a bylo vymalováno.

Converge začali svůj set nezvykle pomalu songem Jane Doe, ovšem hned jako druhý přiběhl Dark Horse a dav se řádně rozhýbal. Oproti předloňskému vystoupení hráli letos Converge podstatně čitelněji. Nejspíše to bylo hlavně zvukem, ale působilo to na mě jako mnohem menší bordel. Hráli hlavně z poslední desky Axe to Fall, ale představili i něco z desky chystané.

O zklidnění se postarali následující Paradise Lost. Pohodová vsuvka mezi samé metaly potěšila stejně jako například Anathema loni. Až na úplně staré skladby hráli výběr téměř z celé kariéry. Podařilo se jim vytvořit velmi hezkou atmosféru, kterou žel rušilo zvučení na vedlejším pódiu. Dokonce i samplované ženské vokály zněly velmi věrohodně, až jsem se chvílemi marně snažil zpěvačku mezi chlapama najít.

Ihned po tom, co se Paradise Lost postarali o klidný odpočinek, nás Gorguts rozsekali na třísky. Za to, co předvedli, jim budiž odpuštěno to hlasité zvučení. Po čtvrtku, kdy jsem odešel zklamaný z Nile, mi tito Kanaďané nandali řádnou dávku technického deathmetalu. Luc je sice jediný člen z původní sestavy, což naživo vůbec nevadilo, jelikož náhrada to zvládla odehrát výtečně. Velmi precizní práce s kytarami. Od složité rifáže až po tapping bylo vše zvládnuté skvěle. Místo odpadlých Deicide byli avizováni jako náhrada brazilští Krisun. Dle mého názoru to byli spíše Gorguts, protože tak smést všechny dotyčné by se Deicide stejně nepodařilo.

A aby toho nářezu nebylo málo, tak poslední se o destrukci ušních bubínků postarali Pig Destroyer. Bylo těžké ve dvě hodiny ráno stát ještě na nohách, ale na tohle se prostě musí pařit. Přišli ve čtyřech, jenomže hráli hlavně tři. Bicí, kytara a vokály. Čtvrtý člen tam byl hlavně od toho, aby zabzučel se syntetizátory mezi skladbami a následně skákal a dělal bordel na pódiu. Nějaká piva lítala z davu na pódium a ještě více piv lítalo z pódia do diváků. Totální punk!

Sobota

Loni přijeli na BA Excrementory Grindfuckers, předloni Cock‘n’Ball Torture a ani letos nechyběla ráno pořádná grindová tancovačka. Česká cybergrindová legenda Ahumado Granujo po několika letech opět začala koncertovat plná elánu a fekálního humoru. Začali sice o půl hodiny později, ale když se představili jako Arakain na kokain, párty mohla začít. Uchvacuje mě, jak na ranní grindy do areálu dorazí vždy skoro stejný počet návštěvníků jako na headlinery.  Ale co, ona to je vlastně ještě větší zábava. Super mix grindcoru s elektronikou, super kecy mezi skladbami a Burák to odchrochtal a odkvičel taky parádně. A věnování songu gothičkám, které v kožených hábitech sedí na toi toice, nemělo chybu.

Jedno z nejlepších vystoupení předvedli australští Be’lakor. Jsem velmi vděčný za to, že se je podařilo dotáhnout na Brutal, jelikož jsou již od vydání debutu mou velmi oblíbenou kapelou. Byl jsem však celkem skeptický z toho, co předvedou. Melodické deathmetaly mě naživo příliš moc nebaví, nebo dokonce i nudí. Ovšem zahrát tak jako Be’lakor se podařilo málokomu. Jsem velmi rád, že vybrali songy ze všech alb. Dokonce i z debutu zahráli perfektní Neither Shape nor Shadow. Škoda jen krátkého hracího času. Tohle by mě bavilo poslouchat hodně dlouho. Mnohem více než některé hlavní hvězdy.

Aborted vyzněli poněkud suše. Hlavně v obměněné sestavě jim to nehraje tak dobře jako třeba před pěti lety ve Zlíně.

Pohodovou náladu navodili následně islandští Sólstafir. Také by bylo fajn, kdyby hráli o něco déle. Přeci jen stihli zahrát čtyři skladby, z nichž tři byly z nové desky Svartir sandar. Trochu by chtělo, aby se při jejich setu zatáhlo a atmosféra při jejich hudbě by byla dokonalá. Sólstafir mají sice sluneční paprsky i v názvu, ale co si budeme nalhávat, v noci by vyzněli mnohem lépe. Velmi pohodové první tři songy z nové desky a na závěr krásná Goddess of the Ages ze skvělé desky Köld.

Kylesa poté opět trochu přitvrdili. Hráli sice jak rychlejší, tak i pomalejší věci, ale pařilo se na ně furt. Dobrá práce s kytarovými efekty i údernost dvou bubeníků. Vyzdvihnout musím hlavně skladby Unknown Awareness a závěrečnou Scapegoat, které jsou skvělé jak z alba, tak i naživo.

Pořádně návštěvníky zničili také Immolation. Tato kapela má hroznou drtící sílu. Opět jeden pořádně zlý death metal. Už teď se těším na podzim, kdy u nás opět zahrají s Marduk. Ross je hrozný ďábel a Bobova hra na kytaru je přímo úchvatná. Má velmi zajímavou techniku a hlavně si nevybavím jediného člověka, kdo si hru s kytarou tak užívá. Stále s ní mával a všechny popravil.

Six Feet Under byli takový slabší odvar z Cannibal Corpse. Nechci tvrdit, že by hráli špatně, jenomže ani covery od CC, které SFU naživo hrají, nemají v jejich podání zdaleka takovou sílu. Barnesův vokál také není zvlášť úchvatný a až na občasné zakvičení je poměrně stereotypní. Chris si ovšem zaslouží obdiv za to, jak dovede točit s jeho dlouhatánskými dredy.

Jedno z největších lákadel festivalu byli At the Gates. Švédská legenda, jedni z pionýru Göteborgského death metalu, kteří byli dlouhou dobu neaktivní. Poté odehráli pár koncertů, například na Wackenu, a opět se flákali. Konečně také dorazili i k nám. Hned ze začátku do nás vpálili Slaughter of the Soul a sypali jeden vál za druhým, až se dostali k hitu Blinded by Fear, po kterém ještě zahráli starou skladbu Kingdom Gone. Velmi dobré vystoupení. Tomas to odpěl skvěle, i když jde na jeho hlasu znát, že se hodně věnuje death/grindovým Lock Up a zní po letech trochu jinak.

Immortal ovšem hráli na Brutale nedávno, tak bylo jasné, co od nich čekat. Obrovská mračna mlhy, šlehající ohně a warpaint na obličeji. Nic z toho nechybělo ani letos. Abbath byl mírně opilý, tak si z vystoupení dělal srandu. Popravdě, před třemi lety mě bavili o něco více. Velkou pochvalu ode mě však mají za to, že zahráli kultovní klipovku Call of the Wintermoon, kterou jsem nedoufal, že ještě někdy naživo uslyším.

Nečekaně mě ale zklamali Moonspell. To, že nové songy nebudou až tolik atmosférické, jsem čekal. Jenže i když hráli staré pecky z Irreligious a Wolfheart, tak to nemělo žádnou šťávu. A když už to vypadalo, že Alma Mater potěší a bude naživo skvělá, tak to Fernando pokazil naprosto nevhodným skandováním fanoušků. Opravdu jsem nepochopil jeho jednání, když při skladbě jako je Alma Mater nutí dav dělat „ej ej“. Nejvíce mě mrzí, že jsem neviděl ani kousek Shape of Despair, kteří v tu chvíli hráli na klubové stage a já bych se z ní nestihl v čas vrátit na následující kapelu.

Godflesh jsem totiž musel vidět. Loni, kdy obráželi několik zahraničních festivalů, jsem se modlil za to, aby dorazili i na Brutal. Loni se nepodařilo, ale naštěstí to vyšlo letos. Nevím, zda bylo moudré oželet vystoupení Shape of Despair, což mě jistě bude ještě dlouhou dobu mrzet, ale Godflesh opravdu stáli za to. To, co předvedli ve dvou, bylo neskutečné. Bombastický zvuk kytary a basy, super samply a k tomu ještě zajímavá projekce. Dobře, že toto duo sází na jistotu a hraje hlavně ze svého debutu Streetcleaner. Hned jako první zazněla pecka Like Rats a od začátku až do konce to bylo skvostné. Z toho zvuku praskala hlava a bylo to úžasné. Rozhodně nejlepší industriální metal, který jsem kdy viděl.

A aby těch skvělých kapel nebylo málo, tak největší potěšení byli Virus z Norska. Czral pěkně na židličce s kytarou, za ním Einar u bicích a s nimi další dva kytaristé a jeden baskytarista. Hrozně pohodové vystoupení, jedna pecka za druhou. Tohle bylo dokonce o úroveň ujetější a lepší než Arcturus ve čtvrtek. K tomu ještě nutno připočítat perfektní hudební výkon a máme nejlepší kapelu letoška. Czral se sice celou dobu škaredě mračil, ale všichni byli díky jeho hudbě rozesmátí od ucha k uchu a tančili jak o život. Zazněly skladby ze všech tří řadovek, jen škoda, že kvůli pozdnímu příjezdu Sodom, kteří nastoupili po nich, nemohli hrát déle jak 45 minut a nezazněl například song The Agent That Shapes the Desert. Naštěstí Chromium Sun zahráli. Virus byli pro mě třešničkou na dortu a skvělý závěr letošního Brutal Assaultu. Opravdu, kvůli kapelám jako je tato, se sem vyplatí přijet. Na závěr ještě použiji kamarádovu frázi Czralovi. Člověk nemusí mít funkční nohy, aby totálně všem nakopal prdel.

Závěrem

Shrnuto a podtrženo, opět skvělý ročník. Dokonce i to počasí letos hezky vyšlo. Za sebe říkám, že to byl nejspíše nejlepší Brutal Assault, na kterém jsem kdy byl.

Tradičně lze zahrnout pořadatele hlavně pochvalami. Opět dobrý výběr kapel, mezi nimiž se našly opravdu perly, kvůli kterým se vyplatí na tento festival přijet. Krásné prostředí josefovské pevnosti. Příjemný průběh festivalu a snaha o co největší čistotu díky krásným vratným kelímkům. Poměrně velká přesnost programu s málo přesuny. Dobrá doprovodná zábava a spousta dalších vychytávek.

Pár negativ lze však taky vytknout. Několik kapel bylo utrpení kvůli špatnému zvuku. Cesta do kempu stále není osvětlená a v noci scházet kopec je adrenalinový sport. I když klubová stage je dobrý nápad, zvlášť pro české kapely, tak se občas kryly dvě skvělé kapely a rozhodnout se pro jednu je těžké. Odpadnutí Dødheimsgard, což ale není vina pořadatelů. Fronta na kontrolu byla opravdu strašidelná. A celkově, jak jsem pár vychytávek pochválil, tak na něčem by do budoucna ještě šlo zapracovat.

Zazvonil zvonec a reportu je konec. Letos jsem se skvěle bavil a těším se na to, co pro nás pořadatelé připraví příští rok.

Úplně na závěr vám uvádím svůj skromný žebříček nejlepších kapel a pár zklamání.

Fotografie zapůjčil Radim „dracek666“ Bartík www.dracek666.ic.cz