Dnešním dnem se mi naskytly hned tři možnosti, kterým koncertním místem si nedělní večer zpříjemnit. První nabídkou bylo zlínské vystoupení folk metalové dvojice Eluveitie + Korpiklaani. Ačkoliv stojí MOR Café, kde se koncert odehrával, blízko od mého domu, hopsající lesní klan a dle mnohých fanoušků se neustále horšící projev švýcarské Eluveitie pro mě nebyl zrovna moc dobrým lákadlem. Také jsem mohl navštívit slovenské bratry na koncertě Tristania + Asrai + Unsun. Zejména však obava z nově se vyvíjející Tristanie způsobila mou nepřítomnost i na bratislavské show. Zato Blind Guardian a Brno byla sázka na jistotu! Skupina, která do našich krajů málokdy zavítá, mě téhož večera měla přesvědčit, že klub bude tím pravých ořechovým a užiju si ho ještě více než vystoupení na loňském festivalu Masters of Rock. Opravdu tomu tak bylo! Ale nebudeme předbíhat.
Koncert
Pohodlná cesta vlakem a následně pak poloprázdná brněnská podzemní krčma Šutr (dříve Drakar) na mě v podzimní melancholii městské architektury působila jak houpající kolébka s tou nejjemnější podestýlkou. Ukolébat jsem se nechal natolik, že jsem první kapelu Steelwing stihl až někdy v půlce koncertu. Nutno však dodat, že tato heavy metalová švédská pětice není nic nového. Sice neurazí, ale domnívám se, že ani nenadchne. Osobně si myslím, že hraní dosti neosobního heavy metalu už je v podobných vodách trochu mimo záběr dnešních mrštně se pohybujících rybek. Kapela do značné míry načichlá Harrisovou tvorbou z Iron Maiden a vokály ala „Dronjakovci“ z HammerFall v podobném znění jistě ztrácí originalitu. Abych nebyl moc kritický, tak musím na druhou stranu konstatovat, že si to kapela na pódiu sympaticky užívala, „hitovka“ Roadkill rozdováděla některé nadšence, a jelikož to byla předkapela první a překvapivě i poslední, zvukaři vše nenápadně dolaďovali na očekávané vystoupení „Slepého strážce“.
Blind Guardian
Fléda podruhé potemněla přesně v půl deváté a společně s prvními tóny písně Sacred Worlds nám představila svůj svět fantazie. Hned od začátku měl koncert neuvěřitelnou atmosféru. Je opravdu zarážející, jak se nová deska stihla rychle zabydlet v uších mnohých fanoušků včetně mě. Tak rychlou adaptaci k novince určitě musí závidět nemalý počet ostatních světoznámých skupin. Ten, kdo si nové album ještě nestihl dokonale naposlouchat, nečekal dlouho, neboť další skladbou byla 20 let stará Welcome To Dying, která se s velkým úspěchem dostala pod kůži snad každého přihlížejícího. Otvírák a navazující skladba byly opravdu dobrá volba, protože teď měli Blind Guardian načaté obecenstvo tak, jak by si asi každý přál. Nestárnoucí Hansi Kürsch a jeho družina sypali jednu pecku za druhou. Když se pak u sedmé z nich rozezněla počáteční melodie, v hlavě se mi honily myšlenky, jak by bylo dobré, kdyby se stalo obecenstvo jakýmsi sedmým členem skupiny. A stalo se… Písní Valhalla se nesl dokonalý atmosférický chorál, přesně tak, jak to umí především německé publikum.
Hrálo se opravdu z mnoha alb a téměř vše před pomyslnými zraky otce kapely, J.R.R. Tolkiena, jehož myšlenky často sestupovaly přímo na pódium. Když se pak po skladbě Imaginations From the Other Side kapela vytratila, všem bylo asi jasné, že neodchází, nýbrž jen nabírá síly na poslední set, ve kterém se objevila And Then There Was Silence, za níž následovalo okouzlující trio skladeb The Bard’s Song, Lord of the Rings a závěrečná Mirror Mirror. Vše, co jednou začne, musí i skončit, a tak se kapela s úsměvem a vědomím, že po 115 minutách končí velmi vydařené vystoupení, pomalu rozloučila.
 Blind Guardian |
Setlist:01. Sacred Worlds |
Závěrem
Geniální vystoupení, z něhož sálala přátelská a pozitivní nálada. Parádní setlist, jehož dokonalost podtrhoval bez nadsázky narvaný sál a jeho neúnavní návštěvníci. Uvědomíme-li si, že Hansimu pomalu táhne na padesátku, jeho hlas spíše zraje, než uvadá, a vedle pulsující kapely působí jak před 20 lety. 
Celá hudba Blind Guardian ukazuje světu, že i power metal stále žije a v čele s některými skupinami dokáže probourávat ledy kýčovitosti. Do toho všeho výborná práce zvukařů a organizátorů.
Na Flédě jsem byl poprvé, takže musím ocenit i velmi dobře řešené předsálí, spojené se spoustou míst na sezení a zapnutým projektorem, ze kterého se na velké plátno promítalo celé live vystoupení.
Mou jedinou výtkou k nedělnímu večeru byla neděle samotná, neboť její pokoncertní přelom do prvního pracovního dne znamenal bez rozpaků pro téměř všechny příchozí rychlou cestu domů, a tak se žádná after-párty nekonala. Ovšem mezi ty, kterých se tato problematika netýká, patří i Hansi Kürsch – mnozí fans totiž udělali chybu, když nesečkali pár minut po koncertě, protože příjemně naladěný zpěvák došel vzdát hold brněnskému publiku.