Západočeský Basinfirefest jsem dlouhé roky sice registroval, ale vždy pro mě představoval událost, kam mě netáhlo zhola nic, neboť z těch nemnoha zahraničních headlinerů jsem žádnému vyloženě neholdoval, a utrácet nezanedbatelnou sumu za možnost vidět československé kapely, které koncertují prakticky nonstop, mi přišlo jako přinejmenším nerozum. Jenže ročník 2012 přinesl velmi zajímavou sestavu, kde lákavé zahraniční hvězdy doplňovalo několik domácích jmen, která se v mých očích vyšplhala velmi blízko těm cizím. No a když se do toho přidalo přemlouvání a slib ubytování pod střechou, bylo rozhodnuto…

Pátek

Nebudu čtenáře zatěžovat detaily, ale je slušností přiznat, že jsem do prvního festivalového dne vpadl sice velmi záhy, ovšem s naspanou hodinou a pod vlivem aktivních složek několika energy drinků, pročež jsem se rozhodl brát páteční program poněkud ležérně. Do areálu jsem se připotácel za zvuků, jež produkovala kapela Fata Morgana, kterou jsem ostentativně vypustil a raději zamířil na vedlejší stage, kde měla zanedlouho zahrát tachovská squadra Neurotic Machinery. A tak se zanedlouho i stalo. Neurotic Machinery odehráli solidní vystoupení, na kterém bylo znát, že na pódiu nestojí žádní amatéři. Bohužel se dostavil stejný efekt, jaký jsem pociťoval při poslechu jejich aktuálního EP, tedy jistá nevyrovnanost – mělo to drive, místy jsem se opravdu bavil a občas i svoji znavenou hlavou zaházel. Jindy jsem se však marně pokoušel najít nějaký záchytný bod a ve své pozornosti polevoval. To ale nic nemění na tom, že kdo jede s muzikou Neurotic Machinery na stejné vlně, musel si tenhle koncert vážně užít, protože ho pánové ani trochu neodflákli.

Přesun zpět k hlavní stagi měl jediný účel – ozkoušet, jestli mě dovedou zaujmout staří mazáci Törr. No, abych pravdu řekl, vzhledem k tomu, že jsem trochu mladšího data výroby než drtivá většina fanouškovské základny Törr, tahle banda s Otou Herešem v čele mi žádné nadpozemské stavy nepřivodila. Pánům však nemohu upřít, že odehráli solidní vystoupení a že jsem si některé skladby opravdu celkem užil. Každopádně když se vystoupení přehouplo do poslední třetiny, naznal jsem, že snaha neusnout ve stoje by už déle nemusela sklízet úspěch, a tak jsem dal přednost chilloutu, který se sice protáhl na nějaké tři hodiny a připravil mě o necelých pět vystoupení, ovšem na druhou stranu mi dodal alespoň nějakou energii, která mě udržovala v chodu po zbytek dne.

Ador Dorath

S čerstvě nabytou svěžestí jsem tedy vyrazil zpět na vedlejší stage, kde právě dohrávali plzeňští Snail. Za tu chvilku jsem si stihl tak akorát srovnat v hlavě, že jejich moderní mix různých metalových odnoží nezní vůbec špatně a že kapela z pódia působí velmi sympaticky, takže si nějaké větší soudy nechám na příště, protože jsem si celkem jistý, že nějaké příště bude. Každopádně důvod k přesunu nebyli Snail, nýbrž následující Ador Dorath, kteří patří k těm kapelám, na které všichni okolo pějí chválu, ale já se k nim ne a ne prokousat. A řeknu vám, po vystoupení na Basinu to prokousávání půjde mnohem snáze, protože mi pánové pěkně vytřeli zrak! Předvedli totiž naprosto parádní a neskutečně našlapaný symfonický black metalový koncert, jaký jsem přinejmenším nečekal. Všichni muzikanti do toho šlapali naplno, zpěvák budil respekt a všechno to dokonale fungovalo. Snad jediná výtka tak směřuje k poněkud utopeným samplům ženského vokálu, což však mně – tvorby Ador Dorath neznalému – nikterak nevadilo. Zkrátka a jednoduše skvělé!

Když Ador Dorath dohráli, spolu s nimi jsem se toho dne naposledy rozloučil s vedlejší stagí a zamířil k té hlavní, kterou jsem měl v plánu okupovat až do samého konce. Do toho v tu chvíli zbývala čtveřice vystoupení a první z nich patřilo heavy metalovým klasikům Kreyson. Obecně k heavy metalu nikterak netíhnu a ten osmdesátkový český mi není po chuti tuplem, ale povinnost je povinnost, a tak jsem se jal trpět. A povím vám, ze začátku to byla solidní muka. Kreyson měli zoufale nevyvážený zvuk, když už byl hlas Ládi Křížka slyšet, tak mu naprosto chyběla síla a celé to znělo spíš jako hodně nepovedená parodie sebe sama, doprovázená omšelými heavy gesty. Jak ale utíkal čas, zvukař se probudil, nějak se mu podařilo dostat zvuk do normálu a najednou už to nebyl takový průser, jako to vypadalo ze začátku. Jenže v okamžiku, kdy jsem si začal říkat, že je to vlastně celkem slušné, přišla další rána mezi oči. Křížkův mikrofon začal stávkovat, a i přes úpornou snahu všech přítomných o řešení situace se ho nepodařilo uvést do plně funkčního stavu. Několik skladeb si tak početné publikum vyslechlo tu částečně, tu zcela bez vokálu, a když se Kreyson loučili, zůstala po nich pachuť zpackaného koncertu – napůl vlastní vinou, napůl vlivem zrádné techniky.

Satisfucktion

Následující Satisfucktion jsem byl ochoten bez výčitek vypustit, ovšem nedostatek jiné zábavy mě přinutil zůstat, za což mu musím dodatečně poděkovat. Muzikanti totiž předvedli tak energický set, že jsem se vážně nestačil divit. Show profesionální každým coulem, kapela aktivní, frontman řádně komunikativní a do toho moderně působící a neskonale našlapaná hudba – to byl koktejl, který dostal do varu velmi početné publikum, které se pod pódiem postupně utvořilo. I přes drobné problémy se šlapkou („se šlapkama jsou akorát problémy“, jak moudře pravil zpěvák) se Satisfucktion podařilo odehrát vážně skvělý set, po jehož konci jsem pochyboval, jestli jej toho dne ještě vůbec někdo překoná…

Zdá se vám toto tvrzení přemrštěné ve světle skutečnosti, že další na řadu měli přijít finští rebelové Children of Bodom? Ale vůbec ne, vážení. CoB jsem viděl už jednou – na Brutal Assaultu 2010, kde mě však poměrně zklamali. Proto jsem byl tentokrát značně rezervovaný a spíše zvědavý, jestli se jim podaří můj dojem napravit, nebo jestli nad nimi definitivně zlomím hůl. Bohudík, došlo na tu lepší variantu. I přes Alexiho nekonečně fuckování se mi celé vystoupení velice líbilo a musím uznat, že ho Children of Bodom nikterak neodbyli. Hrálo se především ze starších desek, přičemž z posledních dvou zazněly tak tři skladby. Že by i sama kapela věděla, že se Blooddrunk a Relentless Reckless Forever opravdu nepovedly…? Energie, která je pro studiovou tvorbu kapely tak příznačná, se bohudík objevila i na pódiu, oproti předchozí zkušenosti jsem tentokrát nenabyl dojmu, že pánové hrají oproti deskám znatelně rychleji, a vzato kolem a kolem jsem se celkem kvalitně bavil, což je mnohem víc, než jsem čekal. I přes to jsem z tohoto koncertu nakonec odcházel rozmrzelý. Velmi dobře odvedenou show totiž totálně potopil zvukař. Celé to bylo příšerně nahlas, ale i tak nad tím vším čněly strašně přepálené bicí (kopáky obzvlášť) a basa, kteréžto nástroje nedaly ostatním moc příležitostí. Kytarové a klávesové vyhrávky si člověk mohl leda tak domýšlet a já děkuji nebesům, že se tohle akustické peklo trochu srovnalo alespoň na moji oblíbenou Everytime I Die, která snad jako jediná celkem šla poslouchat. Škoda, nebýt tohle vystoupení po zvukové stránce tak odbyté, mohlo být vážně dobré…

Children of Bodom opustili pódium čtvrt hodiny před půlnocí a třeba na takovém Metalfestu by se lid odebral do útrob stanů – ať už pivních nebo těch na spaní (byť se to občas překrývá, ale to je jiný příběh). Spálené Poříčí však návštěvníkům Basinfirefestu toho večera nabídlo ještě jedno vystoupení, kterého se zhostila druhá a zároveň poslední finská kapela festivalu, nesmírně populární Apocalyptica. Co se těchto cellistů týče, rovněž už jsem s nimi měl tu čest, ovšem narozdíl od jejich krajanů mě tehdy poměrně nadchli, takže jsem očekával zážitek přinejmenším obstojný. A to se mi vlastně také splnilo, jenže opět jenom zčásti. Prakticky prázdná stage umožnila trojici virtuosů rozjet velmi působivou vizuální show, při které jsem musel chtě nechtě smeknout, protože mix nasvětlení scény, decentních, leč působivých propriet, a značně neortodoxního způsobu, jakým se pánové, obzvláště pak Perttu Kivilaakso, po pódiu pohybovali, mě velmi upoutal. Podívaná to tedy byla náramná a doprovázet ji nějaká odpovídající zvuková kulisa, byl bych nadšen, i když Apocalypticu prakticky neposlouchám. Jenže právě v tomhle vězel kámen úrazu – stejně jako v případě Children of Bodom byly nepochopitelně vytažené bicí a člověk se musel hodně namáhat, aby nějaké cello vůbec zaslechl. O žádném prolínání jednotlivých linek tedy nemůže být ani řeč a s vědomím, že je to právě tohle, co dělá hudbu Apocalypticy tím, čím je, mi nezbývá, než zklamaně povzdechnout nad skutečností, že to celé dělalo dojem vystoupení bubeníka s doprovodem. No a když mě neuspokojil ani po zvukové stránce rovněž velmi poddimenzovaný příspěvek zpěváka Tipe Johnsona, ani mi nebylo líto, že jsem v doprovodu zbytku výpravy nabral kurz postel…

Sobota

Galadriel

Probuzení do sobotního dopoledne s sebou neslo zjištění, že ani tentokrát se žádných mraků nedočkáme, a proto naše výprava zamířila do areálu až na půl třetí, kdy nejen že začalo ochabovat to největší vedro, ale také se začalo schylovat k vystoupení slovenských Galadriel, o kterých jsem také slyšel mnohé, jenže jejich hudba se mi doposud vyhýbala. Co se vystoupení na Basinfirefestu týče, dojmy jsem si odnesl podobné jako z pátečních Ador Dorath, jen ne tak intenzivní. Koncert to tedy byl dobrý a docela jsem litoval, že kapela díky pozdnímu příjezdu nestihla odehrát celý set. Jestli budu mít někdy příležitost, určitě na ně zajdu znovu.

Galadriel vystřídali turnovští deBill Heads a jakkoli nemám podobnou muziku v lásce, tahle banda je pro mě dokonalá guilty pleasure. Co si budeme povídat, jejich variace na klasický hard rock není žádným uměním, ovšem je provedená tak dobře, a hlavně braná s takovým nadhledem, že není vůbec těžké si kapelu oblíbit, jak se to před lety stalo i mně. Texty, zpěvákovy komické grimasy a průpovídky a výborná humorná show mi vykouzlily na tváři úsměv a soudě dle nadšeného davu to nezabralo jen na mě. Idiotic pub band opět dokázala, že když se sebevětší blbost nebere vážně, může to mít i něco do sebe.

Z následující show ostravské Salamandry jsem si užil sotva třetinu, neboť větší prioritu u mě měli legendární Blue Effect v čele s neméně legendárním Radimem Hladíkem, kteří měli začít hrát na hlavní stagi, ale podle těch několika skladeb Salamandry, které jsem stihl zaregistrovat, to byl celkem příjemný power metalový koncert se vším, co k němu patří. Pak však následoval avizovaný přesun a vzápětí také pěkný zmatek. Místo hladíkovců se totiž na pódiu připravovali na vystoupení Chilané Thronafire a já neměl sebemenší ponětí, jestli jeden z mých hlavních taháků (tedy Blue Effect) nepromeškám docela nebo jestli se tak už třeba nestalo. Každopádně zvědavost zaměřila moje zraky na pódium, protože když Thornafire spustili, neznělo to vůbec špatně. Tedy, neznělo by to špatně, kdyby někdo odpovědný naznal, že kytara opět skoro není slyšet (podotýkám, že jsem stál pod zvukařem) a něco s tím provedl. Když jsem ale natočil uši správným směrem, uznal jsem, že starosvětský death metal z dílny Thornafire není úplně k zahození. Pánové u toho vypadali správně přísně, a i když hráli tak pro šedesát lidí, nijak se neflákali. Zato lidé se flákali velmi znatelně a bohužel došlo i na pár trapných chvilek ticha. Vzhledem k tomu, že jsem ale stále doufal v zastižení Blue Effectu na vedlejší stagi v termínu, který původně patřil Thornafire, jsem vystoupení, které postupem času ztrácelo na šťávě, nakonec opustil. Škoda, na takovém Brutal Assaultu by to bylo nepochybně o třídu jinde…

Radim Hladík & Blue Effect

Rozmrzelé myšlenky nad pro Thornafire nepříznivými okolnostmi zaplašilo zjištění, že Blue Effect opravdu vystupují místo Chilanů a že jsem se na místo dostavil těsně před samotným začátkem. Bohudík se nenaplnily moje obavy z nevalné účasti publika a Blue Effect tak zahráli pro velmi početný a náležitě vděčný dav. A zahráli skutečně skvostně – došlo jak na klasiky typu Sluneční hrob, tak i novější skladby a byla to vážně radost poslouchat i sledovat. Radim Hladík měl při výběru spoluhráčů evidentně šťastnou ruku, protože pánové se předvedli v tom nejlepším světle. Obzvlášť zpěvák a kytarista Honza Křížek se pro roli frontmana snad narodil. A že uvidím Radima Hladíka, kterému pomalu táhne na sedmdesátku, perfektně zahrát dlouhé sólo s kytarou položenou za krkem, to jsem vážně netušil. Velká poklona, tohle byl koncert hodný legendy!

Následující třičtvrtěhodinovou pauzu zakončil začátek vystoupení kapely, která si, ač ryze českého původu, vysloužila přízeň publika a status legendy i za hranicemi. Řeč je tu o gothic rockové formaci XIII. století, která za dlouhou dobu své existence uhranula nesmírné zástupy fanoušků, ale jak je u mě zvykem, mě zatím obcházela širokým obloukem. Nebudu to protahovat, po tom, co „třináctky“ předvedly na Basinfirefestu, mají o fanouška víc. Gothic rock totiž opravdu můžu a ten, který zaplněné ploše nabídla parta bratří Štěpánů, jsem shledal nadmíru zdařilým a navíc provedeným nesmírně stylově – přesně, jak se na daný žánr sluší. Co jsem tak zaslechl, tak výběr skladeb mohl být lepší, ovšem to je člověku, který nemá tvorbu kapely nikterak nastudovanou, celkem putna, takže se k vyseknutí poklony za luxusní vystoupení nemusím ani trochu přemáhat.

Koncert XIII. století se mi zalíbil natolik, že jsem odpískal odchod k vedlejší stagi, kde řádili brutální Debauchery se svým skočným death’n’rollem, a jejich krví zbrocenou show jsem později sledoval jen od stánku s autogramiádami. A to, co jsem viděl, mi přišlo velmi sympatické. Mělo to energii, lidé také docela zabrali a několikrát jsem se přistihl, jak si jen tak mimochodem poklepávám nejrůznějšími končetinami do rytmu. Odnesl jsem si z toho tedy alespoň ponaučení, že příště věnuji Debauchery mnohem více pozornosti, než kolik jsem jim věnoval letos…

Jelikož se začalo stmívat, spolu se zbytkem výpravy jsem obětoval švédské Crashdïet na oltář večeře (když jsem zjistil, jak byli vymódění, docela se mi ulevilo, že jsem to nemusel sledovat) a do areálu se vrátil někdy v průběhu setu Dánů Mercenary. Z jejich melodického death metalu mám poněkud smíšené pocity – místy mě to opravdu nebavilo, jindy jsem si zase říkal, že to vůbec není k zahození, a mezi těmihle dvěma body moje dojmy oscilovaly prakticky celou dobu, kterou jsem poblíž pódia strávil. Mercenary však nemohu upřít, že dali publiku opravdu hodně dobrou show, ke které nemám sebemenších výhrad. Fanoušek kapely musel být nadšen.

XIII. století

Na programu dne následovali němečtí thrashoví mazáci Destruction a já už tak nějak dopředu věděl, že mě to stejně jako v případě devadesáti procent ostatních thrashovek nebude bavit, ani kdyby to bylo sebelepší. A dopadlo to přesně tak, jak jsem čekal. Sluší se ovšem dodat, že jakkoli mě to nebavilo, tak Destruction předvedli opravdu zničující show, která by z kovaného thrashera vymlátila duši. Občas si říkám, že mě ta moje anti thrashová nátura připravuje o spoustu skvělých koncertů, a jestli je to skutečně tak, v tomhle případě mě připravila o jeden opravdu skvostný…

Díky úporné nudě jsem se tedy opět vydal k druhé stagi, kde mělo každou chvíli začít hrát těleso, která ve mně jitřilo mnohem hlubší zvědavost než celá thrashová scéna dohromady. Legendární bigbítové Vítkovo kvarteto (toho času o sedmi členech) však vinou nevyjasněných okolností spustilo svoji jedinečnou show snad třičtvrtě hodiny po avizovaném začátku, pročež mi unikla větší část vystoupení Francouzů Smash Hit Combo. Ve výsledku jsem však ani moc nelitoval, protože „Vítkáči“ zahráli prakticky bezchybně a hlavně se stylem sobě vlastním. Jak pravil zpěvák Jirka Růžek, nic podobného Vítkovu kvartetu prostě jinde na světě neexistuje a ve Spáleném Poříčí jsem se o tom přesvědčil i já. Když člověk překousl lehce neortodoxní exhibici, která by slabším povahám mohla přijít lehce nechutná, dočkal se parádního bigbítového koncertu, který si prostě nešlo neužít. A zdaleka ne jen kvůli Pražskýmu démonovi…

Když tahle svérázná kapela vyklidila pódium, chvátal jsem zpět na hlavní stage alespoň zjistit, co že to produkují Smash Hit Combo, a jak jsem o téhle kapele nikdy dřív neslyšel, byl jsem velmi příjemně překvapen. Byl to totiž rap coreový nářez, jak se sluší patří. Dvě osmistrunné kytary poskytovaly opravdu masivní zvuk, oba rapující frontmani po pódiu pobíhali snad celou dobu a ostatní muzikanti se také neflákali. Po nějakých dvou skladbách mě tedy skoro mrzelo, že se celá naše trojice, mě nevyjímaje, odebrala k domovu…

Neděle

Wolfchant

Vůle si po dvou slunečných dnech trochu vydechnout spolu s mizivou atraktivitou denního programu nás postrčily k rozhodnutí vzít poslední den poněkud ležérněji. Z toho důvodu jsme se festivalovému městečku přiblížili až nedlouho před šestou večerní a rovnou zamířili na vedlejší stage, kde se zrovna chystali zahrát němečí pohané Wolfchant, na které jsem byl celkem zvědavý, neboť tentokrát jsem jim chtěl věnovat mnohem více pozornosti než na Raganrök festivalu, kde zaujali místo na samém chvostu mého zájmu. Co se týče vystoupení na Basinfirefestu, skvadra vysvalených Bavorů ostudu neudělala. Jejich muzika se pohybovala někde mezi ještě poslouchatelným německým pagan metalem a tím opravdu dobrým německým pagan metalem, a tak jsem většinu času, stráveného v blízkosti stage, celkem spokojeně pokyvoval hlavou. Zkrátka jsem to čekal horší. Nicméně nebylo to ani dostatečně dobré na to, abych se po nějaké půlhodince nevydal prověřit, jak si vedou populární Slováci Horkýže Slíže, kteří mezitím začali hrát na hlavním pódiu a kteří mi již unikali podezřele dlouho na to, abych si je nechal ujít.

Abych pravdu řekl, když jsem se dostal někam, odkud bylo obstojně vidět i slyšet, co se děje na pódiu, byl jsem trochu zklamaný. Pánové totiž hráli naprosto staticky a jakoby bez života, i když měli publikum, za které by jiní platili krví. Tenhle nešvar se ale začal postupně vytrácet a když jsem se vytratil na autogramiádu italských headlinerů Lacuna Coil, šlo již hovořit o velmi slušném a navíc komickými hláškami většiny muzikantů okořeněném punkovém vystoupení, které si někdy v budoucnu rád zopakuji.

Arakain

Autogramiáda uběhla jako nic a pomalu se nachýlila doba, kdy měli vystoupit legendární Arakain, kteří letos slaví třicáté výročí, čemuž byla podřízena i pódiová výzdoba a intro. Bijte mě čím a kam chcete, ale já jsem Arakainům nikdy na chuť nepřišel, takže mnou cloumala touha je po Metalfestu vypustit i zde. Z nedostatku lepších činností jsem však zvolil příjemný kompromis – nechat Arakainy páchat soundtrack k příjemnému dialogu, kterého jsem se účastnil daleko za posledními fanoušky Arakain. Nevím, jak se to přihodilo, ale i při té sotva poloviční pozornosti, jakou jsem vystoupení věnoval, jsem přibližně v jeho polovině pojal přesvědčení, že Arakain nehrají vůbec špatně. To jsem při vší úctě ke kapele opravdu nečekal. Jedno dvě taková vystoupení, a já je snad na stará kolena ještě začnu poslouchat…

Na Dana Bártu a jeho kapelu Alice jsem šel prakticky jen z povinnosti, protože po něm měl nastoupit můj osobní hlavní tahák celého festivalu, tedy Lacuna Coil, kterou jsem chtěl sledovat zepředu. Ty dvě skladby, které jsem však z jeho setu stihl, se mi celkem pozdávaly. Dan potvrdil svoje mimořádné pěvecké kvality a dokonce se projevil i jako velmi schopný frontman a bavič. Je tedy docela škoda, že jeho šarm a umění přišla ocenit jen zanedbatelná hrstka diváků.

Rozjímání nad nespravedlností osudu a těšení na Lacunu Coil však přerušily kapky, která se začaly nenápadně snášet na hlavy přítomných, a po několika minutách bylo zřejmé, že se na tom i přes prosby, kletby i modlení diváků nebude nic měnit, ba naopak – rozpršelo se celkem vydatně a možnost úprku do pivního stanu se najednou nezdála tak netaktickou. Bohužel, smysl skrývání před deštěm vzal za své, když voda nepřestala padat ani po začátku koncertu, a tak jsem smířen se ztrátou všeho na vlhkost náchylného vykročil směr pódium, kde jsem moknul až do úplného promoknutí, a pak ještě mnohem déle. Což o to, trocha vody ještě nikoho nezabila, zato koncert Lacuny Coil zvládla zabít velmi spolehlivě. Muzikanti se snažili, vážně se snažili pro tu chabou stovku přihlížejících zprostředkovat dobrý zážitek, a minimálně v mém případě se jim to zdařilo na výbornou – dokonce i zvuk vyšel velmi slušně, takže až na enormní vzdušnou vlhkost mi ke spokojenosti nechybělo nic. Ovšem vytáhnout ze stohlavého a notně demoralizovaného davu nějakou atmosféru, to v těchto podmínkách ani nešlo, a jak se koncert blížil ke konci, úsměvy se postupně vytrácely i z tváří hudebníků. Nebýt toho prokletého počasí, nepochybuji, že by koncert Lacuny Coil v rámci festivalu směle atakoval nejvyšší hodnocení, ovšem takhle po něm zůstala jen trpká pachuť promarněné příležitosti. Pachuť o to trpčí, že by s tím kapela nic nezmohla, ani kdyby se snažila sebevíc. A jelikož jsem nehodlal riskovat, že si padající nebe zopakuji, s povděkem jsem se přidal ke zbytku naší tříčlenné výpravy a zamířil definitivně pod střechu navzdory zrovna začínajícím Cannibal Corpse, kteří prý byli skvělí a hlavně bez deště. Škoda, mohl to být opravdu vynikající závěr festivalu – ať už v režii Italů nebo Američanů. Tak snad někdy příště…

Závěrem

Jak už jsem zmiňoval v prologu, ročník 2012 byl, co se týče Basinfirefestu, mým prvním, takže jsem úplně nevěděl, do čeho jdu. Až na pár detailů jsem se však nedočkal ničeho, co by mi jakkoli hýbalo žlučí. Asi nejzásadnější výtku mám k rozšiřování informací ohledně změn na programu. Že příslušný přesun vyhlásí jen uvaděč na hlavní stagi, to mi nepřijde zcela dostačující. Rovněž systém autogramiád, kde se podpisů a fotek chtiví fanoušci buď nahrnou ke karavanu s kapelou houfně nebo je alespoň zdánlivě umravňuje provizorně a nalehko postavený kus hrazení, fungoval jen a pouze díky tomu, že se ani na velké kapely nedostavil opravdu velký dav, který by dovedl rázem z celého prostoru udělat kůlničku na dříví.

To jsou ale snad jediné mínusy, kterých jsem si za celé tři dny všiml. Musím ocenit benevolentní ochranku, dostatek mobilních toalet a také celkem obstojný výběr teplé stravy. Příště by sice mohl být ještě mnohem pestřejší a také by cenovky mohly o nějakou tu zlatku klesnout, ale dejme tomu. A co se komentátora týče, ne že bych neznal lepší nebo takové, co nejsou permanentně zhulení, ale alespoň to nebyl úplný suchar, takže jsem mu odpustil i několikrát opakované „Lacuna Oil“.

Zkrátka a jednoduše, až na tu nedělní průtrž se festival vyvedl velmi slušně, a pokud se i příští rok na soupisce objeví zajímavé kapely, není vyloučeno, že se do Spáleného Poříčí vrátím…