Nezpochybnitelně očekávanou akcí pro měsíc leden nového roku je určitě zastávka The Beginning of Times Tour v pražském klubu Retro Music Hall. Headlinery, jak už název tour napovídá, jsou finští velikáni a stálice na metalovém nebi, Amorphis. O doprovod, neméně severský, se postaraly kapely The Man Eating Tree a Leprous.
Začátek akce byl naplánován… A zde byl kámen úrazu. Čas konání. Mnoho natěšených fanoušků sledovalo různé webové stránky, kde se také různily názory na zahajovací čas koncertu. Samotný klub, Retro Music Hall, měl na svých oficiálních stránkách uveden čas 20:00. Facebookovský event, který však nebyl vytvořen pořádající agenturou, udával čas o hodinu dříve – 19:00. Ti, kdo se rozhodli přijít na sedmou hodinu večerní, patřili toho dne ke šťastlivcům. Většina ale přišla mnohem později. V prostorách klubu jsem se tedy pak dozvěděla, že první vystupující, The Man Eating Tree, měli začátek vystoupení stanovený na půl osmou.
Co se tedy týče první kapely, patřila jsem mezi ty méně šťastné. Dorazila jsem na poslední song v podání The Man Eating Tree. Stihla jsem se tedy jakž takž zorientovat v prostorách, které pro mne byly neznámé, a rovněž cvaknout několikrát samotnou kapelu na pódiu. Pokud nějakým způsobem mohu hodnotit alespoň to málo, co jsem slyšela, pak výkon hodnotím jednoznačně pozitivně. Zpěvák Tuomas Tuominen si užíval pozornost víceméně polovičního publika (protože druhá polovina, spoléhající se na osmou hodinu, se tísnila ve frontě) a odměňoval diváky svým náležitě příjemným vokálem. Přestože je hloupost soudit výkon jen podle jedné písničky, řekla bych, že by se mi The Man Eating Tree líbili ze všeho nejvíc.
Po šoku, že jsem přišla přeci jen pozdě, nastupují na scénu melancholičtí Leprous v černočervené variaci a malinkými bicími. Prvotní nadšení z dobře odstartované show ze mě mírně vyprchalo. Proč? Leprous měli téměř hodinový set. Kapela dokáže navnadit ostře rozjetými riffy kytar a basy, načež to Einar Solberg halekající za klávesami mnohdy až do vysokých výšek, které očividně ještě neměl na sto procent zvládlé, mírně zabíjí. V tomhle směru jsem ovšem nerozhodná. Druhá strana mince tohoto faktu je zase ta, že je to něco nového a má to nápad. Je to zvláštní. V jednu chvíli si myslíte, že posloucháte doom, ale za půl minuty jste vyvedeni z omylu, načež vás Leprous zase koupou v bezútěšné depresivní melodii a srdceryvném vokále.
Jistě se najdou tací, kteří Leprous znají a vědí, že mladý kytarista má na starosti nejen doprovodnou kytaru, ale také doprovodný vokál. Najdou se i ti, co to možná nevěděli, ale rozhodně to spatřili na své vlastní oči v Retru toho večera. Ale jestli se najde někdo, kdo zaslechl jeho hlas, ať se mi přihlásí. Protože já viděla jen klučíka s kytarou, co otvíral pusu na mikrofon. Což je podle mého názoru dost velká škoda. A druhá zvláštnost spojená s Leprous. Zvuk byl totiž až na tuto výjimku překvapivě dobrý a kvalitní.
Leprous vyklidili hrací pole rychle, Amorphis si však dávají na čas. Na pódiu pobíhají technici a přestavují scénu. Velké pozdvižení v narvaném Retru vzbudí mikrofon. Těžko lze popsat pružinovou konstrukci, na níž je položený starobylý mirkofon s držadly. Spíš mi to připomíná dalekohled z tanku nebo ponorky. Akorát že místo čočky je snímač zvuku. Po nekonečných 20 minutách ve stísněném davu mačkajícím se k pódiu zazní vymodlené intro. Spouští se smradlavá efektivní pára. Přicházejí skoro všichni z kapely, jen zpěvák Tomi Joutsen si dává načas. Nakonec přiběhne v černé vestičce s čímsi lesklým a chopí se „mikrofonu“. Show začíná. Tedy měla začít. Kluci se pravděpodobně pro začátek nechtějí moc zapotit. Snažím se v předních řadách přesunout na druhou stranu. Jediná průchozí ulička je ale u baru na druhém konci prostoru.
Zpočátku jsou málo výrazné kytary, ale v průběhu koncertu se zvuk vylepšuje. Nejsilnějším prvkem je samozřejmě Joutsenův silný hlas, kterým zvládne jak čisté vokály, tak i growl. Dav pod podiem jednoznačně hlásá víru k Amorphis. Je jasné, na koho všichni dnes večer přišli.
I Amorphis mají hodinový set, ale nové album představují pouze čtyřmi vybranými songy: Song Of The Sage, Mermaid, You I Need a Crack In a Stone. Finové připomínají rovněž předešlé albumSkyforger skladbami Sampo a Sky Is Mine. Naprostou peckou playlistu byla skladba Vulgar Necrolatry s intrem z The Karelian Isthmus, čili úplně prvního alba této formace. Utvrdila jsem se v tom, že raní Amorphis mě oslovují mnohem více než v dnešní době. Dále zazněly skladby z desek jako Elegy, Tales From The Thousand Lakes nebo také singl Silver Bride. Prostě slušný řez tvorbou od počátků věků až po rok 2011.
Po koncertě jsem měla konečně čas se pořádně porozhlédnout po Retro Music Hall. Myslím si, že to jsou skvělé prostory. Po stranách jsou dva schůdky, ze kterých je dobře vidět, i když jste trochu dál. Máte možnost napít se u dvou barů, kde vám na každé pivo dokonce vystaví účtenku. Dále jsou super místa k sezení jak u zadního baru, tak za zvukařem, odkud je perfektně vidět, i když je narváno. Možnosti balkonu jsem bohužel vyzkoušet nemohla, protože byl uzavřený.
Podtrženo a sečteno: Pořádající agentura Pragokoncert má další úspěšný večer za sebou, i když nezveřejnění správného času zamrzelo. Místo konání bylo adekvátní a dokonce se dalo i dýchat. Amorphis mě ničím nepřekvapili, ani nezklamali, prostě odvedli práci přesně tak, jak se na hvězdu svého žánru sluší a patří. Jen doufám, že se mi jednou poštěstí si poslechnout celé The Man Eating Tree. A Leprous? Myslíte si, že je to hrozné, ale stejně se k tomu vrátíte, protože je to prostě dokonale undergroundově divné.