Amorphis vyjeli na tour ke své aktuální, úspěšné desce Circle. Jedna ze zastávek patřila i Praze, kde vystoupili 15. března v klubu Rock Cafe, společně s kapelou Hamferð z Faerských Ostrovů, která se pohybuje na vlnách doom/death metalu.
Amorphis se s aktuální deskou představili českému publiku již po třetí v průběhu devíti měsíců. První koncert se konal v srpnu na festivalu Brutal Assault, druhý na jednodenní akci Winter Masters of Rock a třetí nyní v Praze. Každý koncert byl jiný a přitom něčím stejný. Festivalové vystoupení na Brutal Assault jsem si nemohl vychutnat dle svých představ a to kvůli skutečnosti, že před Amorphis hráli mí oblíbenci In Flames, po jejichž koncertu jsem sbíral síly a doplňoval tekutiny v zadní části publika, kde zvuk nebyl ideální. Na jednu stranu mě to mrzelo, ale na stranu druhou zas až tak moc ne. Dalo se totiž předpokládat, že Amorphis budou následně potvrzeni na WMOR, čemuž nasvědčoval volný termín právě v den konání WMORu a koncerty v Německu před a Rakousku po zlínské zastávce. Také se tak stalo. Na zimních Masters of Rock předvedli skvělý koncert, který se skládal jak z písní z desky Circle, tak z hitů alb předešlých a měl jsem strach, že pražský koncert bude jen jeho kopírkou.
Hudební klub Rock Café jsem navštívil poprvé a musím říci, že se mi líbil. Koncertní sál není nikterak velký, ba naopak. Člověk mé výšky mohl s přehledem měnit žárovky na světelné rampě, která osvětluje pódium. Co se týče klimatizace, zažil jsem větší vedra v klubech, takže zde nemám moc výtek, stejně jako ohledně zvuku. Večer otevřela jediná předkapela, a to death/doom metalová sebranka z Faerských Ostrovů, kapela Hamferð. 
Přiznám se, o této kapele jsem slyšel prvně právě v souvislosti s jejich účasti na Circle World Tour. Ono se taky na Farských Ostrovech moc kapel nenachází (dle metal-archives.com je tam sedm aktivních kapel) a nejznámější jsou progresivní folk metalisté Týr. Hamferð mají na svém kontě jedinou dlouhohrající desku, která vyšla loni 11. října a jmenuje se Evst. Z CD mě deska moc nebavila a Hamferð jsem si jako předskokany Amorphis představoval hodně těžko. Jejich hudba, to je klasický, pomalý a hutný doom s čistým vokálem i growlem nasáklý melancholií severu, do kterého jsem za ten krátký čas nepronikl. Živá prezentace byla o něčem jiném. Šestice muzikantů napochodovala na malé podium, kde nebylo moc prostoru k hýbání, naštěstí jejich hudební škatulka ho moc nepotřebuje, v černém obleku s bílou košilí a černou kravatou a spustila. Po chvíli jsem věděl, že to bude zážitek. Hlasový projev zpěváka Jóna Aldará (od letoška je také členem finské bandy Barren Earth, ve které nahradil původního zpěváka Mikka Kotamäkiho) mě naprosto uchvátil. Ta naléhavost v jeho čistém zpěvu a agrese v growlu byla neskutečná. Se svým časem naložili skvěle. Skoro nic neřekli, jen asi dvakrát poděkovali za potlesk, který byl hodně hlasitý, a po odehrání poslední noty se sbalili a odešli. Za mě povedené vystoupení, které mě bavilo více, než jsem čekal. Zvuk skvěle čitelný, jen mi vadilo světlo, které mi neustále svítilo do obličeje.
Po půlhodince, která sloužila k vyklizení instrumentů předskokanů, naběhli Amorphis. Po Circle intru se začalo, stejně jako na BA a WMORu, písní Shades of Gray. A opět. Má oblíbená píseň otevírá koncert a nějaký čas trvá, než se zvuk ustálí do přijatelné podoby, a já si ji prostě neužiju naplno. Následuje Narrow Path a Sampo. Tomi Joutsen zvládá své vokály opět na výbornou. Problém má spíše s podiem, na kterém piedestal se stojanem na jeho typický mikrofon zmenšuje prostor mezi jeho hlavou a stropem na minimum. No hold to tam pěkně zametl. Ohlas od publika je elektrizující. Nevím, jestli byli lidé tak hlasití nebo k tomu pomohl již zmíněný nízký strop, ale byl to pěkný randál, který si kapela náležitě užívala. Sice jejich aktivita (a asi i kvůli prostoru, který na podiu byl), byla spíše nulová, ve výrazech na tváři bylo vidět, že se baví stejně, jako se očividně bavil dav pod nimi. Po písni Sampo následuje píseň Silver Bride, taktéž z desky Skyforger. Poté skok do roku 1996 k desce Elegy a písním Against Widows a My Kantele. Dále instrumentálka Thousand Lakes a stejně jako na albu Tales from the Thousand Lakes, byla po ní zahrána píseň Into Hiding. Zvuk se mi zamlouval. Bylo to sice o něco více nahlas, ale to je daň, která se platí za poslech z prvních řad. Kouře bylo minimálně, za to také palec nahoru.
Amorphis se s tím taky moc nemažou, a tak do nás perou jednu píseň za druhou a moc toho nenamluví, krom klasického poděkování na aplaus. Na řadu přišla hitovka z desky Circle, píseň s blackovým nádechem Nightbird’s Song. Při jejím poslechu, přesněji při Tomiho vokálu, mě mrazí v zádech. Esa Holopainen i Tomi Koivusaari po celý koncert zvládají své kytarové party na výbornou a Niclas Etelävuori se svou basou a doprovodným vokálem odvádí taktéž skvělou práci. Jan Rechberger s bicí soupravou není skoro vidět, a tak si jeho hru na pohled moc neužiju. Co se týká historie, zabrousila kapela do časů, kdy existovala kapela Tomiho Koivusaari Abhorrence (1989-90, 2012-?) k písni Vulgar Necrolatry, při které si mohl klávesák Santeri Kallio v klidu popíjet víno a sledovat křepčení publika. Pomalu se blíží konec. Atmosféra je opravdu skvělá, lidé společně zpívají refrény, ti zdatnější i celé písně. Pořád se potleskává do rytmu a pár jedinců i skáče. Tomi občas hecuje a hází ksichty na všechny strany. Svou dredatou hřívu neprotáčí, asi ze strachu, aby se nezamotal do světel. Kapela se po písni Hopeless Days odebere do zákulisí a poté, co dozní Skyforger intro, se vrátí a spustí Sky Is Mine, následuje Black Winter Day. Tomi děkuje za náš čas, který jsme jejich vystoupení věnovali, a za vytvoření skvělé atmosféry a oznamuje závěrečnou píseň. Tou není žádná jiná než notoricky známá hitovka, House of Sleep. Celý sál zpívá „Jů do nou, jů do nou nafink jet…“ tleská do rytmu, pro
stě si to užívá. Je konec, kapela se rozloučí, odhodí nějaké ty suvenýry, trsátko se mi odráží od dlaně, sakra, a odchází.
Koncert to byl skvělý, nasazení hudebníků, kteří neměli moc prostoru na nějaké tanečky, dostačující. Zvuk dle mého sluchu a vzhledem k mé pozici v davu dobrý. Setlist byl totožný s tím ze zimních „Mástrů“, tedy to byla kopírka, navíc byla píseň My Kantele, na festivalu Brutal Assault zazněli hlavně písně z desky Circle a pár hitovek k tomu, dalo by se říci základní kostra současného setu. Já jsem byl spokojen. Povedený večer doplnilo také vystoupení předkapely, bohatý merch, ze kterého jsem si odnesl desku Circle (chtěl jsem si ji koupit již na WMORu a věnovat si ji pod stromeček, ale oni ji s sebou do Zlína nedovezli), a přijatelný čas ukončení akce, který dovoloval jízdu vlakem domu ještě v noci. Amorphis jsou nyní ve skvělé formě, a pokud se k nám někdy časem vrátí, nejlépe i s novou deskou, určitě nebudu chybět. Ale pokud se ukáží dříve a bez desky, raději je vynechám. Přeci jenom, i dobrého se člověk přejí.