Multiinstrumentalista Tuomas Saukkonen je vážně podnikavý člověk, a jako takový už se skrze své projekty Black Sun Aeon, Before the Dawn, Dawn of Solace a řadu dalších stačil zapsat do povědomí příznivců tvrdé hudby poměrně dost. Není to ale tak dávno, co vyslal do světa zprávu, ve které informoval metalovou obec o rozpuštění všech svých stávajících projektů a založení zcela nového – Wolfheart, který měl být jakousi syntézou Before the Dawn a Black Sun Aeon, především ale vyjádřením Tuomasových tvůrčích potřeb a vizí bez jakýchkoli kompromisů. Neuplynul ani rok a Wolfheart příchází s debutem Winterborn. Jak se Tuomasovi jeho nové dítko povedlo?
Snad se nic nestane, když trochu předběhnu a řeknu že dobře. Tuomas totiž přišel s deskou, která by se dala označit za vzor toho, jak má znít dobrý finský melodický death metal, aniž by však trpěla některými pro tuto hudební odnož poměrně častými neduhy. Ale dost obecných řečiček, pojďme si vysvětlit, jakými prostředky Winterborn boduje.
Debut Wolfheart je deska postavená na kytarách. Riffy jsou stěžejním prvkem celého alba, a kdo se cíleně nesoustředí na nějakou jinou složku, jeho pozornost automaticky spočine právě na nich. Na tom ale není nic špatného, protože kytarové linky jsou napsané velmi nápaditě, jsou tak akorát pestré, chytlavé a prakticky vůbec nenudí. Můžete ukázat na každý jeden z devíti songů a máte jistotu, že se na něm najde hned několik solidních pasáží, které potěší vaše ucho. Jelikož kytary mají na svědomí drtivou většinou melodií, se kterými se lze při poslechu alba setkat, byly by docela na místě obavy, jestli i Tuomas Saukkonen nepropadl tak častému zlozvyku finských hudebníků a neprocpal na Winterborn typicky finskou melodiku způsobem, který by celek jedině pohřbil (viz třeba poslední Insomnium). To se naštěstí nestalo, a ačkoli tyto melodie prostupují celou deskou a svým způsobem ji jednotí, je to jen ku prospěchu věci, protože je s nimi nakládáno velice citlivě a deska po melodické stránce nikdy nesklouzne k takovému kýči, aby to vadilo.
Winterborn ale nejsou jenom kytary a další standardní nástrojové obsazení, z něhož stojí za zmínku třeba velice příjemné bicí. Důležitou roli tu hrají klávesy, které nezřídka kdy přebírají melodické otěže po ztichnuvších kytarách, a za zmínku stojí třeba také cello a zejména akustická kytara. Oba tyto nástroje, které dominují například intru Routa pt.2, sice nenápadně, ale ve výsledku docela zásadně promlouvají do konečné podoby dalších skladeb, a to výhradně v jejich prospěch. A je to valnou měrou právě díky akustickým nástrojům, že deska místy dělá dojem, jako by byla načichlá folkovou muzikou. A i když se to na první pohled může zdát trochu podivné a nepatřičné, v případě Winterborn to funguje velmi obstojně. Ten lehký folkový odér je do celku zapracován tak elegantně, že to ve výsledku působí zcela přirozeným dojmem. A tak nějak přirozeným dojmem působí celá deska. Je to všechno pěkně kompaktní a nikde nic nepřečnívá ani nechybí. Můžou za to dvě věci. V první řadě je to podařená instrumentální stránka, která nabízí dostatek velmi solidních melodických motivů, riffů a kdoví čeho ještě… prostě se tam pořád něco děje a když se to děje, má to něco do sebe a zní to prostě dobře. Druhý důvod toho přirozeného charakteru alba vidím v jeho mixu. Winterborn je totiž namícháno tak, že spolu jednotlivé nástroje nesoupeří o své místo na slunci ani nestojí jen tak jakoby nic vedle sebe, ale místo toho předvádějí ukázkovou symbiózu, jejímž důsledkem je parádně sytý a organický zvuk, který dodává desce na charismatu.
Co do nálady je Winterborn relativně jednotvárná deska, ale ona jednotvárnost zdaleka nedosahuje takové míry, aby to nudilo, a funguje spíše pozitivně jako jednotící prvek. Deska jako celek působí poměrně zádumčivým a melancholickým dojmem, ale přesto se vyznačuje drtivou energií, která nejlépe vyniká skrze výtečně postavené kytarové riffy a Saukkonenův mocný vokál. Ačkoli se ale obě tyto krajní polohy objevují ve všech devíti skladbách, dost často se stává, že konkrétní pasáž, občas i celá skladba, sklouzne k některé z nich blíž. Napadá mě třeba hodně agresivní rozjezd Ghosts of Karelia, různé až něžné momenty v Routa pt.2 nebo na poměry alba dost posmutnělé duo Whiteout a Breath. Platí však, že album celkově je dost univerzální a to svoje si v něm najde skoro každý.
Jelikož dřívější tvorbu Tuomase Saukkonena pohříchu nemám moc zmapovanou, těžko s ní mohu novinku srovnávat. I tak je ale jasné, že je Winterborn velice povedené album, které prakticky postrádá slabiny, a marně si vzpomínám, kdy jsem slyšel tak solidní žánrovou nahrávku. Není sporu o tom, že je dílem zkušeného muzikanta, působí dospělým a vyzrálým dojmem a troufám si tvrdit, že v rámci melodického death metalu jde určitě o jednu z nejlepších desek roku. Hodnocení 7,5 bodu se tak může zdát poněkud nízké, ale přesto si za ním stojím. Winterborn totiž sice opravdu je vynikajícím žánrovým albem, ale bohužel postrádá nějaký přesah, který by jej poslal ještě výš. Nad tím ale nemá cenu debatovat, protože současná podoba debutu Wolfheart má i tak posluchači hodně co nabídnout a já ji mohu potenciálním zájemcům směle doporučit.
Tracklist: