Italská hudební skupina Rome in Monochrome již ve svém názvu skýtá melancholii prostupujíc celým debutovým EP albem Karma Anubis, které spatřilo světlo světa v roce 2015. Jedná se o celkový první počin kapely, jež vznikla v roce 2013 původně jako sólový projekt Gianlucy Lucariniho, jehož mohou grindcoreoví nadšenci znát z formace Degenerhate. Postupně se připojili další muzikanti; nyní je skupina tvořena šesti členy.
Rome in Monochrome ve své tvorbě mixuje několik různorodých žánrů – post-rock, doom, drone, ambient nebo shoegaze. Vzniká tak hudební slepenec, jenž může zaujmout široké spektrum hudebních fanoušků. Mezi hlavní hudební vzory patří kapely jako Alcest, My Dying Bride, Paradise Lost, Mono nebo Anathema.
Celé EP Karma Anubis na mě působí jako jeden emočně nadupaný a melancholií prostoupený příběh (ne)všedního lidského života. Žádné instrumentální rozmanitosti se zde posluchač nedočká. Studnicí inspirace jsou pro Rome in Monochrome zejména pocity a bolest, čemuž také odpovídá hudební stránka desky.
Úvodní stejnojmenná píseň Karma Anubis nás zavádí do temných zákoutí lidské mysli ovládnuté depresí a úzkostí. Pokud posluchač vládne angličtinou, pochytí několik zřetelně zpívaných vět. Pokud se potýká s depresí, jednotlivá slova textu pro něj budou mít hlubší význam než pro „obyčejného“ posluchače. Typická úskalí života depresivního jedince jsou hlavním tématem textu. Moře beznaděje, chaosu a zoufalství tak otevírá svoji nebetyčnou náruč. Chytlavý útržek textu „The mirror shows pieces of me falling on the floor“ vzorně nastiňuje náladu songu. Ostatně i hudební ztělesnění skladby je silně depresivního rázu.
Druhá písnička pojmenovaná Spheres naopak poskytuje naději. Chaos v životě tak nahrazuje řád. Navzdory depresi a úzkosti je tak zaručena vidina lepších zítřků. Bolest postupně mizí a jedinci je poskytnuto bezpečí. V moři plném deprese a úzkosti je na obzoru vidět přístav, kde je možno načerpat sil – psychických i fyzických. Ačkoliv text písně nelze klasifikovat jednoznačně jako optimistický, oproti předchozímu songu „Karma Anubis“ jsou zde výrazná „světlá“ místa, která určují celkový ráz skladby. I hudba se změnila – je veselejší, ba dokonce až optimističtější.
Nic však netrvá věčně – deprese, naděje, ba dokonce i samotná deska Rome in Monochrome jednou zákonitě musí skončit. Závěrečná instrumentální skladba „Endmusic“ unáší posluchače na vlnách poklidné melodie, která oproti předchozím dvěma písním nevyjadřuje ani bolest, ani naději. Ani chlad, ani teplo. Ani černá, ani bílá. Pro takové protiklady není zde místo. „Endmusic“ tak vyjadřuje toliko klid, mír a duševní pohodu. Jde o konec (jak ostatně vyplývá i z názvu skladby), nicméně ten však znamená i nový začátek.
„Karma Anubis“ působí velmi depresivně, leč to je pro takový druh muziky typické. Celkově hodnotím debutový počin kapely jako velmi zdařilý. Chvílemi však oba singly působí poměrně chaoticky, jako kdyby Rome in Monochrome hráli dvě rozdílné písničky spojené v jeden útvar. Snad přemíra naakumulovaných pocitů vedla skupinu k takovému dvojímu projevu. Zmíněný nedostatek však nijak výrazně nemění závěrečné hodnocení celého EP alba. Toto z mého pohledu jediné mínus totiž pro někoho může naopak znamenat výrazné plus.
Pokud vás „Karma Anubis“ od Rome in Monochrome oslovilo, rozhodně doporučuji počkat si na klasické CD „Away from Light“, které by mělo vyjít v průběhu roku 2017. Já si rozhodně počkám.
