Osmého května 2017 spatřil světlo světa další dlouhotrvající studiový počin ukrajinských hudebníků Nokturnal Mortum nazvaný Verity (ukrajinsky: Істина, česky: Pravda). Stal se tak nástupcem svého o osm let staršího sourozence jménem The Voice of Steel (ukrajinsky: Голос Стали, česky: Hlas oceli), který vyšel v roce 2009.
V rámci oněch osmi let však kapela z druhého největšího města Ukrajiny, Charkova, nespala, takže si jen zběžně rekapitulujme podstatné dění. Mimo kulturního zapojení proti ruské anexi Nokturnal Mortum koncertovali mimo jiné i v České republice. Kromě posunu ve filosofii změnili své logo, image a nedávno i design webovek. Vydali nahrávku ze svého živáku na festivalu Kolovorot v roce 2011, v roce 2016 split album s polskými Graveland (The Spirit Never Dies) a v témže roce i výroční kompilaci svých skladeb a jejich coverů nesoucí jméno 22 Years Among the Sheep (navazující na obdobný počin z roku 2004 – Eleven Years Among the Sheep).
O připravovaném albu se šuškalo již řadu let, ale vše bylo v nedohlednu. První ucelený tvar (snad kromě hraní nových skladeb na koncertech) znázornil teaser ze 7. prosince 2016, který sliboval vydání alba v průběhu zimy. Teprve až 3. března 2017 na svých facebookových stránkách zveřejnili přebal společně se seznamem skladeb a zvukovou stopou jedné z nich. Navíc (dle mého zbytečně) nadnesli, že do budoucna připravovaná deska se bude jmenovat Оберіг (anglicky: The Talisman nebo The Amulet). Bouřlivější diskuse mezi některými fanoušky vyvolala skutečnost, že obraz na přebalu autora Kristiana Wåhlina připomínal jeho starší díla vyhotovené pro jiné interprety (Tiamat – Wild Honey a Earth Flight – Blue Hour Confessions).
 |
 |
 |
Datum vydání však bylo stále neznámé a čekání na něj se kapela snažila zkrátit příspěvky ve stylu náhledu verze na gramofonových deskách, obsahu limitované edice, potisku na tričkách, videa podepisování desek přebalu a dalších zbytečností. Konkrétní den byl oznámen až velmi krátce před samotným vydáním, a tak jsem hned ve sváteční pondělí sedl k počítači, zabrouzdal na Bandcamp a ve stylu Shut up and take my money utratil 7 dolarů za digitální edici.
Dvanáct skladeb tvoří téměř hodinu a čtvrt dlouhou zvukovou stopu. Zda to je hodně nebo málo vzhledem k osmileté pauzičce nechám čistě na vás. Jak je již zvykem, první skladba – intro – je doprovázena tradičním troubením na roh, jímž kapela uvádí svá alba už od roku 1999, kdy se poprvé objevilo na desce Nechrist. Navazující druhá píseň – Molfa je zpočátku sypačka nepříliš odlišná od mnohých starších, avšak po své první třetině se stává více rytmickou a pomalejší, kdy se zbavuji obav, že to nakonec bude jen rychle odbrnkaný skřekot. A pak konečně přichází i k mému srdci přirostlé etnofolkové prvky a cítím, že to za to dlouhé čekání přece jen stálo.
Na tom, co Verity přináší, nedokáži udržet cílenou pozornost a z podvědomého poletování v myšlenkách, kam mě neustále dostává, mne vytrhne jen občas, když jsem schopen zakopnout o nějaký jedinečný prvek. Tím se prakticky stává až šestá skladba, jež je prakticky druhým intrem a jejíž část jsme mohli slyšet u teaseru vydaného v loňském prosinci. Etnická atmosféra vzbuzující očekávání přechází plynule ve zlostně těžkou pasáž občasně doplňovanou tajemným pozpěvováním víl noci. A stává se i jakýmsi mezníkem mezi první polovinou nepříliš výrazných skladeb a toho charakternějšího, co přichází.
Z celkově složité kompozice, o které ještě bude řeč, posluchače vytrhne až osmá skladba (Дика вира), kterou bych označil za nejjednodušší na Verity. Po tom všem představuje příjemné odlehčení, dokáže navodit pocit bezstarostnosti a připomíná první nádechy po dlouhém ponoru v hloubkách temných vod.
Po ní následuje coververze písně Lira kapely Komu Vnyz, která hraje dost netradiční industrial a gothic rock. Jsem milovník coverů a při pročítání seznamu skladeb, které mě na albu čekaly, mé kamenné srdce zaplesalo nad tímto zjištěním. Stejný jev se bohužel již neopakoval, když přehrávač načetl devátou stopu. Po poslechu originálu jsem byl totiž plný očekávání, že při jeho coveru ze sebe budou moci Nokturnal Mortum vymáčknout všechny prvky folku a ethna, kterými Verity (i svou předchozí tvorbu) koření. Jenže opak se stal pravdou. Těžké hromadné zpěvy, usypané bicí, rockový nádech. Ne, že bych to hodnotil zcela negativně, ale přijde mi to jako zahozený potenciál.
Nadšení ve mne nevyvolala ani desítka, pojmenovaná po černém medu. Dlouze vleklá, hypnotická, psychedelická. Brnkání a varhany jsou doplňované šamanským pobrukováním a já jen čekám, odkud vyskočí Jim Morrison s nosem od kokainu a zahuhlá „Come on baby, light my fire“. Tohle si kluci ukrajinští mohli na albu klidně odpustit a nahradit to čímkoliv jiným. Je to kousek, který vám dovolí ulétnout někam hodně daleko, ale osobně necítím potřebu tak činit krátce poté, co pod náporem zážitků z předchozích skladeb prahnu po krvi nepřátel, kterou si chci pomalovat obličej a do setmění běhat v zasněženém lese.
I po měsíci relativně intenzivního poslouchání se mi některé skladby pletou a jsem je schopen rozlišovat jenom podle jejich čísla. Zpočátku jsem měl pocit pocit, že to všechno byla vlastně jedna obrovská zvuková stopa, v níž se nahodile střídaly romanticky hravé melodie s pomalejšími a těžšími pasážemi, kdy blackmetalový skřekot byl občas přerušen čistým vokálem.
Tím neříkám, že Verity je nepovedené, naopak – je výborné. Občas živé, provokativní, hravé a čerstvé; jindy zase zadumané, emotivní, s hlubší pointou. Ale mezi známými až příliš často slýchávám, že je zbytečně složité, čemuž musím vždy přikývnout. Onu složitost tvoří pestrá škála užitých nástrojů a opravdu komplikovaná kompozice většiny skladeb. Studiově to je kvalitní, o tom nelze pochybovat, ale na jedno album je to až příliš hutné. Jako boršč, do kterého nacpete jen ty nejkvalitnější potraviny, uvaříte ho v té nejlepší kuchyni pod dozorem vyhlášeného kuchaře, ale přidáte příliš málo vody. Čisté, pramenité, průzračné a osvěžující vody. Takové je Verity.
Vyhnul jsem se euforii, pod jejímž náporem bych po čtyřiasedmdesáti minutách od spuštění první skladby napsal, že je to nejvíc nejlepší album na světě. Trvalo mi přesně jednatřicet dní, než jsem album vstřebal, než jsem své pocity dokázal popsat slovy a formuloval je v této recenzi. Verity je dost dobré – víc než jen dost dobré. Jen se jedná možná až o příliš velký koncentrát toho dost dobrého, za což mu chtě nechtě musím jednu hvězdičku strhnout.
Digitální edici pořídíte na Bandcampu za 7 dolarů, fyzickou pak například na Werewolf shopu za čtyři kila. Za to Verity rozhodně stojí.
|
|
Zveřejněné obrázky pocházejí z oficiálních facebookových a bandcampových stránek kapely.