Nightwish byla jednou z prvních skupin, kterou jsem viděl naživo (1997, Norsko) a od té doby patří mezi mé nej kapely. Za těch 14 let se toho od alba Angel Fall First po Imaginaerum stalo opravdu mnoho, ovšem to nejhorší, co mě zasáhlo, bylo uvědomění, že NW vybočuje z řad obyčejných kapel a chťa nechťa se stává jakýmsi fenoménem, do kterého je velmi snadné střílet či se pomočovat štěstím v první lajně nadupaného koncertu. Lidé se pak mnohdy vyjadřují o kapele, o které víc četli, než slyšeli a jejich názory jsou nejen jakousi zmatenou slátaninou, ale často i blábolem, stojícím na základě nepravdy, což jsou věci, které mě vážně se*ou..ehm, teda mrzí.
Teď trochu k celkové tvorbě NW:
První album Angel Fall First mělo zvláštní romantický nádech, bylo načichlé folkovou atmosférou táborových ohňů a měl jsem tu čest, slyšet ho celé naživo. Rád bych si to zopakoval. Je opravdu zvláštní pocit, vzpomenout si, na tenkrát stydlivou kapelu, kdy vystresovaný pohled instrumentalistů směřoval někam do země a ten zpěvaččin kdesi do nebe – mělo to své kouzlo.
Nahrávkami Oceanborn a Wishmaster o sobě dává kapela znát ve světě – desky oplývají určitou syrovostí, mají spád a otvírají tak díky Tuomasovým klávesám a Tarjinému zpěvu novou cestu za doposud téměř nepoznaným symfonickým metalem, ovšem nutno dodat, že je kapela stále ještě v jakémsi tvůrčím sebepoznání a stále se má co učit. Doby, kdy mi poskakovaly repráky na Kinslayera či Gethsemane jsou už nejspíš dávno pryč. Věřte, že desky Oceanborn a Wishmaster jsem slyšel 1000x a vážně mě braly, dnes se k nim však vracím spíš jen z nostalgie, a to asi proto, že už mi nic nenabízí, možná i naopak – už léta se totiž nemůžu zbavit averze na „přespeedované“ skladby v čele s operní pěvkyní. Ano, můžete mě ukamenovat.
Albem Century Child se podle mého prvně přibližují k současné tváři, vynechává tuctovější postupy a snaží se do hudby vnést více umu a příběhu a vzniká tak první epické album, v jehož některých částek dokonce Tarja vydařeně opouští od operního zpěvu. K této desce se čas od času rád vracím – křehká a příjemná věc, u níž je prvně cítit jakási rozvinutější atmosféra.
Vše pak nejspíš vrcholí studiovým počinem Once, kde spolu s kapelou prvně dominuje londýnský orchestr, dobové nástroje, mnohem pestřejší barva hlasu Tarji, vytříbenější a zároveň plynulý a nevyčuhující um všech muzikantů, tajemná a melancholická nálada a určitá chytlavost spousty skladeb. Škoda pak jen opomínaných Ghost Love Score nebo např. Creek Mary’s Blood. Album Once je Tuomasův zlomový a dost možná vrcholný počin. Téměř každá skladba zde posouvá hudební hranice o kousek dál, opravdu nesmírně silné album.
Pak už nástup Marcela s dokonáním skupinino definitivního odcizení od pěvkyně a následné personální změny, které musela postřehnout i má šumavská babička, pohybující se kdesi mezi skalnatým údolím a hustými mechovými lesy, a naprosto nevkusná „fanouškovská“ odezva ke zmiňované výměně. Řeknu vám, nechtěl bych být v kůži zpěvačky, která regulérně vyhrála fan konkurz a dostala se na post Tarji. S trochou nadsázky se to dá srovnat s odchodem Bruce od IM, kterého by pro většinu fans nemohl nahradit ani sám bůh.
Dark Passion Play je jakýmsi Holopainenovým emocionálním rozpukem a v mnochých směrech vyjádřením nenávisti, zášti, ale i silného sebezachování a věčné romantiky na hořko-sladkém podkladu. Album si mě v čele se skladbou The Poet And The Pendulum získá relativně brzo – v ten moment se přesvědčuji, že jsem fanouškem především kapely, Tuomase a jeho hudebních postupů, nikoliv Tarjinino sopránu či jejích „trojek“. Na Anettin hlas si chvilku zvykám, ale zvyknu si. Vidno, že jsem snad jediný – s vřelou nenávistí, urážkami a výhružkami smrti se setkávám jak na webu, tak i na koncertech. Ano, pravda, že nástup na koncertní pódia nebyl zrovna nejideálnější a to ze 2 důvodů:
- Anette nemůže nikdy vyzpívat výšky po původní zpěvačce
- je to ženská, která „jen“ vyhrála konkurz, tzn. není zvyklá na obrovský kolotoč a koncertní zápřah s ním spojený, zkrátka své první velké tour prostě neudýchala – ano, zde je chyba, ale komu jí dávat za vinu?
m velkým fanouškem). Na desce mi akorát vadila taková nesystematyčnost či nenávaznost.
Imaginaerum
Léta plynou dál a Nightwish na sebe nechávají čekat… 4x stihne Země oběhnout kolem Slunce, než Holopainen a spol vypustí novou placku s lehce upraveným názvem Imaginaerum. Na čas utichlá voda, jež pramení ve finském Kitee, se začíná pomalu a jistě probouzet již rok předem a to proto, aby mohl posledního listopadového dne udeřit příliv nejrůznějších pocitů a emocí.
Předem vypuštěné samply už znám nazpaměť i pozpátku, což mi trochu slepě stačí k tomu, abych si nechal z Finska objednat triko, jehož námět mě doslova učaroval už pár týdnů zpět. Poslední listopadové dny trávím krácením času návazným poslechem všech předešlých alb a doufám, že ve mě ukázky nevyvolaly předčasnou radost a nebyly tak jen nějakým výcucem těch nejpovedenějších momentů oného imaginárního světa.
Krátce poté, co mi pošťaška oznamuje mezinárodní zásilku, rozklikávám úvodní skladbu Taikatalvi. Hrající šperkovnice s točícím se Marcem uprostřed, asi tak by se dala charakterizovat titulní věc, která je stavěná spíše do role intra. Navazující Storytime, kterou jsme už mohli slyšet/vidět na poutajícím singlu, znám taky zpaměti a proto jí při prvním poslechu moc nevnímám. Pro mě průměrná věc, hodící se do rádiových hitparád, s chytlavými mezipasážemi a refrénem, vracejícím se do dětských snů a fantazií, což byl zřejmě úmysl do jisté míry koncepčního alba. Pokračujeme skladbou Ghost River, kde je velmi zajímavý ústřední rif, také se mi zamlouvá proplétání hlasových linek obou zpěvů a poprvé využitý hlasový part dětského sboru, který celé desce dodává potřebné emoce. Důležitá je také zmínka o hlasové poloze Marca, který zde předvádí ten „nejtemnější“ vokál, který kdy použil. Následná Slow, Love, Slow jde mimo veškeré metalové dění – tato kabaretní jazzová skladba se neposlouchá vůbec špatně a ukazuje Nightwish v prostředí doposud nepoznaném. I Want My Tears Back je zas pro změnu veselá hopsačka, připomínající Last of the Wilds z předešlé desky. Po pravdě jsem se v tomto okamžiku začal trochu topit a tak nějak jsem první várku 5 tracků nedokázal uchopit. Pocítil jsem i lehké zklamání…
Rozporuplný pocit zachránila následující šestice skladeb: Scaretale, Arabesque, Turn Loose The Mermaids, Rest Calm, The Crow, the Owl and the Dove a Last Ride of The Day, díky kterým se konečně dostávám do očekávané nálady Střihorukého Edwarda a spol. Jakoby zde Holopainenopravdu kooperoval s Burtonem a Hansem Zimmerem. Scaretale je jakousi vizí nočních můr, kde Anette předvádí velmi kvalitní výkon, ostatně stejně, jako na celém albu. Arabesque je kratší instrumentální/soundtrackovou věcí, Turn Loose The Mermaids a The Crow, the Owl and the Dove jsou pocukrované balady s emotivním podkladem, které jsem si po pár posleších velmi oblíbil. A písně Rest Calm a Last Ride of The Day řadím mezi ty nejpovedenější vůbec!
Poslední věci jsou trochu sporné skladby Song of Myself a závěrečná Imaginaerum. Kdyby Tuomas usekl 14 minutovou píseň Song of Myself po první půlce, budu zastávat názor, že se jedná o naprostý top alba, který mě totálně odvařil. Ve druhé polovině, kdy by mohla celá nahrávka gradovat, nastává procitnutí do „chvilky“ nedělní poezie a nastává šestiminutové mluvené slovo s hudebním podkladem kdesi na honech daleko. Chápu, že přednesený Walt Whitman dodal desce asi to, co autor chtěl, ale dle mého je velká škoda, že se mluvená báseň nevyskytla buď na samotném závěru a nebo nebyla od tracku, skládající se ze 4 částí, oddělena.
Pokud mám chápat závěrečnou skladbu Imaginaerum jako outro, přijímám. O plnohodnotném songu však nemůžeme zcela jistě mluvit – je to vlastně zmixovaná kombinace částí všech skladeb v instrumentálním provedení.
 |
Tracklist:
01. Taikatalvi |