Letos v březnu vydala black/death/thrashmetalová skupina s názvem Necrodeath po čtyřech letech nové, v pořadí již dvanácté album The Age of Dead Christ. Tito Italové jsou už zaběhlými muzikanty – vždyť se na scéně pohybují od roku 1985. I navzdory dlouhé osmileté pauze v 90. letech si však v metalovém světe vybudovali respektovanou pozici. Ve svých textech se zaměřují na satanismus, okultismus, smrt a násilí, přičemž v rámci nového počinu tomu není jinak. Hudebním fanouškům je tak předloženo celkem devět písní v souhrnné délce necelých třiatřiceti minut.
Abych se s kapelou více seznámila, poslechla jsem si předchozí desku z roku 2014 The 7 Deadly Sins a vyhledala pár dalších písniček na YouTube. Není divu, že Necrodeath nepatří do mého seznamu oblíbených interpretů; tohle opravdu není můj šálek kávy. K tomu se vyjadřuji níže.
Bohužel hned na úvod musím říct, že jsem z The Age of Dead Christ zklamaná. Velmi zklamaná. Ačkoliv muzikanti pokračují ve svém nastaveném trendu, kdy všechny songy jsou rychlé, svižné a úderné, přesto nám Necrodeath nepředstavuje žádnou novinku, nebo lépe řečeno něco, po jehož poslechu by si člověk řekl „Tato deska mi nesmí doma chybět!“ Všechny skladby jsou de facto hudebně totožné, dalo by se říct, že jsou, jak se lidově říká, na jedno brdo. Oceňuji, pokud si skupina umí vyhrát nejen s nástroji, ale i se svým nápadem na písničku. V tomto případě byl dozajista nápad, leč provedení a výsledná podoba celého alba rozhodně není obdivuhodná.
Zaměřme se však na samotné písně. Hned úvodní The Whore of Salem se mi vůbec nelíbí. Kytarový riff se opakuje pořád dokola a slova v refrénu jsou až legračně jednoduchá. Takto vytvořená skladba mi spíš leze na nervy, než aby se mi líbila a já bych ji mohla považovat za oblíbenou. Nejinak je tomu i u The Triumph of Pain nebo The Revenge of the Witches, kde je neustále se opakující melodie více otravná a nikoliv zajímavá.
Asi jako jedna z mála mě poměrně zaujala v pořadí čtvrtá písnička The Kings of Rome, ve které Necrodeath alespoň trochu představili svoji kreativitu, díky čemuž tak na mě působí mezi ostatními jako takzvaná růže mezi trním. Stejně tak můžu klasifikovat i The Crypt of Nyarlathotep, pro kterou platí stejná pochvalná slova. Tyto světlé stránky však nikterak radikálně nezměnily mé hodnocení.
Celkov tak na mě The Age of Dead Christ žádný dojem neudělalo. Album jsem schválně naposlouchávala velmi dlouho, abych alespoň našla něco pozitivního. Jedinou kladnou věcí je právě výše zmíněný rychlý rytmus, údernost a svižnost písniček, jež vás co do tohoto ohledu nebudou nudit. Jinak je deska opravdu tuctová, ničím nezaujme ani nepřekvapí (na druhou stranu bych mohla říct, že také neurazí). Ve srovnání s předchozím The 7 Deadly Sins, které je z mého pohledu propracovanější a poslechovější, lituji, že tento počin z roku 2014 nemůže být předmětem recenze.
Všehovšudy tak The Age of Dead Christ doporučuji pouze skalním fanouškům nejen samotných Necrodeath, ale i tohoto hudebního stylu. Ostatní, jež vyhledávají v hudbě větší rozmanitost a kreativitu, nechť se tomuto albu vyhnou velkým obloukem. Doufám však, že příští nahrávka, na níž budou muzikanti dozajista pracovat, bude mnohem, mnohem lepší než The Age o Dead Christ. Novinku z března 2018 definitivně odkládám pryč a mohu bez okolků uzavřít celou recenzi tak, že bude zázrak, pokud si tuhle desku ještě někdy v budoucnosti poslechnu.