Dan Friml, to není na poli hudební produkce žádný začátečník. Jeho první zkušenosti s tvrdou muziku sahají do roku 1987, kdy zakládá s kamarády smečku Sebastian (neplést s power metalovými taktéž tuzemskými Sebastien). Od té doby má za sebou několik vydaných nahrávek s několika kapelami a relativně bohatou studiovou práci. Po začátku nového milénia opustil hudební branži úplně, aby se nakonec v roce 2005 začal rodit hudební projekt s názvem Mean Messiah. Album „Hell“ se mi do rukou dostalo osm let poté, co se začala prvotní idea rodit. A musím říct, že je to jedna z nejlepších tuzemských nahrávek, kterou jsem za poslední rok slyšel.
Booklet i kompletní artwork jsou relativně decentní, ale aspoň nechybí texty, které se nedrží zrovna nejveselejších témat. Stejně tak hudba se pohybuje na pomezí progresivněji pojatého křížení thrash a death metalu. Nevím, nakolik má autor naposlouchanou tvorbu kanadského šílence Devina Townsenda, ale jeho vliv (respektive prvky, které jsou mu vlastní) se nedá přeslechnout, především v melodičtějších hymničtějších refrénech. Přesně 40 minut dlouhá deska však většinu času pádí v neúprosném tempu kupředu a občas dovolí bohatým aranžím vylézt na povrch a zvolnit na tempu. Tím vás skladba dokáže ukolébat, aby vás následně tvrdým kopancem dalších řezavých riffů opět nakopala do hlavy.
Skladby jsou ve většině dosti komplexní, motivy se obměňují a rozvíjí, tudíž ani nevzniká nějaký pocit kolovrátkovitosti. Už úvodní „Temple of Hell“ se svým valivým úvodem vtahuje do děje tohoto pekelného kousku a pak už plně ukazuje nádhery alba. Za zmínku stojí, že album vzniklo kompletně rukou Dana Frimla, za což mu patří hluboké smeknutí, protože je vše nahráno s největší precizností. Vzhledem k tomu, že má zkušenosti i se studiovou prací, si sám obstaral i zvuk, který taky patří k nadprůměrným. Jak už bylo řečeno, album se pohybuje v intencích thrash/deathu, což ale není úplně jednoznačné zařazení. Často se otírá o moderní metal, a to především díky notně podladěnému zvuku a skočným riffům, které jako by vypadly z dílen metalcorových uskupení. Dokáže však všechny využité prvky efektivně spojit dohromady, tudíž nakonec vzniká unikátní nahrávka. Mnoha lidem by mohla být nahrávka sympatická a velmi schopným zapojením devinovské melodiky, na kterou poprvé dojde ve druhé „King Pathetic“. Ještě více se pak odér kanadského muzikanta objevuje například v „The Last Ride“, kde se objevuje i ironická vložka, která by se rozhodně na žádném albu Townsendovy tvorby neztratila.
Přestože tu hodně mluvím o slyšitelném vlivu Townsenda zkombinovaném s thrash/death metalovými základy, což nezní příliš původně, tak si album zachovává velkou míru originality a čerstvé energie. Album „Hell“ ve mně vzbuzuje naději, že i v českých luzích a hájích existují tvůrci, kteří dokážou udělat tvrdou metalovou desku, která by dokázala hranice trochu posunout a zafungovat i v zahraničí. Žádné vidlácké hulákání, ale promyšlený koncept, postavený na schopné instrumentální složce. V současnosti se pro Mean Messiah shánějí muzikanti, kteří by byli schopni převést muziku z desky na pódia. Pokud bych se nacházel v podstatné blízkosti základny tohoto projektu, rozhodně bych neváhal. Snad se brzy podaří kapelu dát brzy dohromady a budu se moci pokochat jejich živou prezentací. Tahle deska je opravdu jiskřivým překvapením a doufám, že Dan své snažení nevzdá a bude nás zásobovat dalšími nářezovými záležitostmi i do budoucna