Blackmetalová smršť v Modré Vopici. To sliboval sobotní program v Praze 12. dubna 2014. A slib byl dodržen.
Místo konání mě upřímně dost překvapilo, protože jsem očekávala, že účast na takovém koncertě bude masivní. Klub byl tedy sice narvaný až k prasknutí, ale naštěstí nepřišlo moc lidí „navíc“.
Začátek akce byl proklamován různými médii na sedmou nebo osmou hodinu večerní. Naštěstí pro mě, osmá hodina byl ten správný čas, takže jsem stihla první kapelu krásně od začátku. Celý koncert začal víceméně na čas.
Jako první se představili norští ISKALD, kteří přijeli do Prahy představit svou nahrávku „Nedom og Nord“. Iskald se tento večer dost vyžívali v nadprůměrně dlouhých skladbách, nepůsobily na mě však nijak utahaně.
Po energeticky nabitém koncertě přicházejí na řadu VELNIAS. Toto americké uskupení mě překvapilo už na samotném plakátě události. V ostře severském složení doslova svítili. A i pohled na black metal mají poněkud odlišný od svých evropských přátel. Atmosférický alternativní black metal Modrou Vopici trochu ukolébal ke klidnějšímu tepu a mnohé krky si odpočinuly. Změnu jsem trochu uvítala i proto, že VELNIAS tak trochu odlehčili večer, a díky nim se celý koncert neslil v jednu řežbu elektrických kytar a masakrálních bicích. Musím však podotknout, že utahané vyhrávky po chvíli začaly trochu nudit a spíš navodily pocit, že jsme se všichni ocitli kdesi v garáži při jamování. Škoda, že některé tóny se až příliš opakovaly.
Vzhledem k předešlým VELNIAS byla polská kapela, která se v poslední době nechtěně zviditelnila nejen hudbou, ale i tragickým odchodem basáka, ještě více očekávaná – HATE. A nezklamali. Poprvé jsme mohli vidět i nového bubeníka Pavlona, kterého HATE přijali před pár dny za svého. A není divu, proč se tak rozhodli. Po odehrání setu HATE a obzvláště mé oblíbené skladby Ressurection Machine rozhodně sympatizuji s novým bubeníkem více než s původním Malanowiczem. Velice překvapující pro mě bylo hlavně použití činelu po jeho pravé ruce, který ve většině případech vydává spíš nepříjemný zvuk než cokoli jiného. K hudbě HATE však sedl jako prdel na hrnec. Ba co více, studiové nahrávky mi teď přijdou mnohem chudší bez tak vtíravého plechového zvuku bubeníka Pavlona.
Hvězdou večera byli jednoznačně KAMPFAR. Tato poměrně stará banda příliš nekoncertuje, což je mimochodem jeden z mnoha důvodů, proč na ně bez váhání zajít. Dalším primárním důvodem je nespočet kvalitně natočených kousků. Nejnovější počin „Djevelmakt“ je pro mě dokonce příjemnou kulisou v práci, což o ostatních black metalových kapelách říct nemohu. Zkrátka zamilovala jsem se do něj na první poslech.
Na hlavního představitele, nepřehlédnutelného Dolka, jsem byla zvědavá hlavně co se týče čistých vokálů v některých partech skladeb. Snad netřeba říkat, že je to pro něj očividně hračka. Když už jsme u ikonického zpěváka – v očích některých slečen jsem nalezla během koncertu více než zalíbení, hlavně když si Dolk postupně odhodil svršky. Aby nebyl příliš nahý, doplnit kulisy na stagi „náramky“ s hřebíky delšími než moje vlastní prsty. Ale to prostě k black metalu jaksi patří. Potěšilo mě, že KAMPFAR nejsou jedni z těch vyloženě sochoidních muzikantů bez emocí, ale vystoupení si náramně užívají!
Setlist, pokud se nepletu, zněl takto:
Mylder
De dødes fane
Troll, Død Og Trolldom
Swarm Norvegicus
Lyktemenn/Till Siste Mann
Vettekult
Altergang