Začátek června znamená pro metalové fandy počátek letních festivalů a jedním z prvních je plzeňský Metalfest. Letos se jednalo už o šestý ročník, kterému předcházely velké nejasnosti ohledně místa konání, ale ke spokojenosti organizátorů a hlavně fanoušků se vše odehrálo opět v lochotínském amfiteátru, který si prošel výraznou rekonstrukcí.
Po dlouhé cestě jsem se do novotou vonícího areálu dostavil v době, kdy rakouští Serenity končili svůj koncert. Před nimi mi utekli i čeští power metalisté Warhawk, což mě celkem zamrzelo. Tou dobou se ovšem na pódiu chystalo vystoupení melodeathových Insomnium, kteří začli peckou z poslední desky Shadows of the Dying Sun, While We Sleep. Kolem loňské fošny SotDS se točil celý set a brzy se zatočil i kytarista Ville Friman, jenž se nechtěně ocitl na zemi po seskoku z ležící repro bedny. Jeho výkon to naštěstí neovlivnilo, a tak se celkem slušný počet přihlížejících mohl těšit z velice vydařeného vystoupení celé kapely. Čas pro Insomnium uběhl bohužel rychle a přichystané již byly další dvě show, které se nesly v duchu heavy metalu, a sice vystoupení kapel Battle Beast a Grave Digger. I když se na pódiu Noora Louhimo změnila ve zpívající harpyji a kapela ji zdatně sekundovala, pomyslný žánrový souboj vyhrála kapela okolo Chrise Boltendahla, kterou nezastavilo ani rozpálené slunce, které pařilo (až na krátkou nedělní výjimku) celý víkend.
Žádnou výjimku však nepřipustili američtí thrasheři Overkill, jež připravili první pořádnou smršť pátečního dne. Neúnavný Bobby ,,Blitz“ Ellsworth spustil hned v prvním songu Armorist svou cirkuli a nepolevil do konce koncertu. Armorist byla taky jediná věc z posledního alba White Armory Devils. Jinak totiž zazněly prověřené hity jako Hammerhead, Ironbound nebo závěrečná Fuck You, při které Ellsworth fuckoval s velkým potěšením, k čemuž strhl nejen rozdivočený kotel, ale i ochozy amfiteátru.
Předposlední kapelou prvního dne byli Moonspell, kteří křižují Evropu s novým albem Extinct. Dle toho také vypadal začátek koncertu, kdy se portugalští vlci vytasili s novými songy Breathe (Until We Are No More) a skvělou Extinct, jež naživo zněla naprosto luxusně! Z Extinct ještě odehráli Medusalem, The Last of Us a The Future Is Dark. Moonspell proplouvali svým setem s noblesou sobě vlastní a hlas Fernanda Ribeira slyšela snad celá Plzeň. Jediné, co trochu kazilo dojem, byly drobné problémy s nástrojem bicmana Miguela Gaspara, které řešil technik přímo při vystoupení. Basák Aires Pereira dělal opičky a Pedro Paixao, jehož klávesy barvily atmosféru do temna, si zapaloval cigaretky při přestávkách. Ricardo Amorim rozdával kytarovou radost, ovšem hlavní pozornost byla upřena na Fernanda. Ať se jednalo o staré či nové skladby, Ribeiro skutečně exceloval. Samozřejmě nemohly chybět Moonspell klasiky jako Alma Mater a Full Moon Madness, při které mrazilo snad všechny v areálu. Neskutečný zážitek!
Ovšem to hlavní mělo přijít…a taky že přišlo. Arch Enemy patří ke špičce melodeathové škatule a v Plzni to potvrdili do posledního tónu. Pavoučí žena Alissa White-Gluz, nastoupivší ve slušivém černobílém úboru, si od úvodní Yesterday Is Dead and Gone podmanila všechno a všechny. A když nezpívala, tak se oči většiny upíraly na mága s kytarou, Michaela Ammota. Jeho kytarové eskapády jsou prostě skvělé a jeho zrzavá kštice mu jako by vždy rozpálila prsty na hmatníku. Druhý kytarista, jímž je od loňského roku Jeff Loomis, zvládl své party s naprostým přehledem a zbylí dva členové v ničem nezaháleli. Kotel byl rozpálený na maximum a White-Gluz ho neustále hecovala ještě k větší aktivitě. Té se dočkala, když došlo na prověřené fláky My Apocalypse, Bloodstaine Cross nebo We Will Rise. Z poslední desky zazněly As the Pages Burn, Avalanche, Stolen Life a Never Forgive, Never Forget. Posledně uvedený song byl navíc úvodní peckou přídavkové části, ve které byl i nesmrtelný hit Arch Enemy – Nemesis. Totální rozklad a euforii dodělali AE skladbou Fields of Desolation, po které následovala zasloužená děkovačka. První den a hned pořádný nářez, tak to má být.
V sobotu bylo horko hned z rána, což svádělo spíš k vodě. Jelikož se organizátorům povedlo domluvit festivalové slevy do pivovaru nebo katakomb, spousta metalheads toho využila a našla si tak vhodnou kratochvíli před rozpáleným nebem. Já vzal zavděk vedle areálu ležící ZOO, a zatímco jsem se kochal pohledem na medvědy, hady a opice, na stage se vystřídali Stroy, Seven, Elvenking a Majesty. Do areálu jsem se vrátil na poslední dvě a půl skladby švédských Civil War. Rád jsem zas viděl bývalé členy Sabaton a jsem rád, že zůstali muzice věrni. Očekávaný zpěv Nilse Patricka Johanssona byl v pohodě, a tak jsem mohl konečně slyšet naživo největší hit kapely, I Will Rule The Universe. Po doznění posledních tónů jsem se jal navštívit stánek s pivkem, neboť dát si před koncertem německých pijanů Tankard něco sladkého nepřipadalo v úvahu.
S Tankard vtrhla na pódium maximální porce nadsázky, legrace a old school thrash metalu. Hned od úvodní pecky The Morning After si začal dělat zpěvák Gerre velikou žízeň, jelikož neustále pobíhal po pódiu a mikrofonem zkoušel pevnost svého pivního břicha, což během koncertu několikrát zopakoval. Po pódiu si zaběhali také oba kytaristé a dobře naložený Gerre se stihl pozdravit i se securitkou. Po jednom songu si k sobě nechal dokonce zavolat fanynku z první lajny, aby si zatančili thrashový valčík. Bez valčíkových kroků se už obešly Tankard hymny jako třeba Rest In Bier. Parádní set, ze kterého jsem dostal znovu žízeň. Zatímco se chystal plac pro holandské Heidevolk, přemýšlel jsem, jak se osvěžit. Volba padla na stánek, u kterého byla největší fronta, a to na míchané nápoje. I když se obsluha snažila, jak nejvíc mohla, zabralo čekání hodně, ovšem výsledek stál za to. A díky možnostem amfiteátru jsem měl přehled i o dění pode mnou, ale z Heidevolk jsem po hříchu zaregistroval jen Drankgelag a závěrečnou Vulgaris Magistralis, která mě dostala svým epickým zněním do folkového ráje. Dalšími na řadě byli němečtí Equilibrium, na které přibylo do kotle o něco více lidí a jejichž vystoupení si nenechal ujít ani zpěvák Heidevolk Lars Vogel, jenž se také ochotně fotil s fanoušky. Equilibrium mi přišli o něco živější než jejich holandští kolegové, ale u obou kapel mi trochu kazila dojem absence folkových nástrojů či aspoň kláves. Publikum se však bavilo a to bylo hlavní.
Po folkových hříčkách ale přišel mnohem těžší kalibr. S parádně nazdobeným pódiem mi rozproudili krev v žilách Testament. K jejich vystoupení nemám sebemenší poznámku a slyšet live pecky jako Do or Die, Native Blood nebo Into the Pit byl zážitek. Při Testament jsem neodolal a běžel si do pitu protáhnout tělo. Ani ne po minutě už jsem si to plul nad hlavami ostatních pěkně k zábradlí, kde mě převzal laskavý člen ochranky, která působila velmi mile, někdy až přátelsky. Milý byl i zpěvák Chuck Billy, ale i on musel zmizet do zákulisí, jelikož přišel čas na headlinera sobotního večera, Edguy!
Sammetovci ví, jak rozehřát své věrné, a hitovka Love Tyger z poslední desky je k tomu jako dělaná. Atmosféra byla úžasná a lidé se maximálně bavili. Kapele to hrálo bez jakýchkoliv zádrhelů a já soustředil svou pozornost na bubenického mága Felixe Bohnkeho. Škoda, že se na něj lidé zaměřují jen při jeho nezbytném sólu, protože já si troufám tvrdit, že by bez něj Edguy nebyli tím, čím jsou. Největší pozornost měl samozřejmě zarezervovanou Tobias, jenž ani tentokrát nezapomněl sdílet své dojmy publiku. Škoda, protože bych spíš ocenil muziku, ale i té bylo naštěstí dostatek. Po písničce Ministry of Saints přišlo něco, co by málokoho napadlo. Tobias zazpíval velice dobrou češtinou Včelku Máju od Mistra Karla Gotta. Kruci, to byla fakt síla!!! Klobouk dolů za to. Pak ale dostal prostor power metal a jízda pokračovala. Při Space Police vyrostla na boku pódia velká nafukovací figura, připomínající mi Eddieho. Ve skutečnosti se jednalo o vesmírného policistu z přebalu posledního alba. Figurína pak dohlédla na zbytek setu, ve kterém zazněla balada Save Me, kterou Tobias přerušil, aby vyzval publikum ke společnému zpěvu… Došlo i na Babylon a pro mě nesmrtelný hit Tears of A Mandrake. Jako přídavky zahráli Edguy rozvernou Lavatory Love Machine a na úplný závěr King of Fools. Děkovačka, rozdání posledních trsátek, paliček, setlistů a sobotní program byl vyčerpán.
Ze soboty na neděli se nad Plzní prohnala bouřka, která trochu ochladila, a hlavně pročistila vzduch. Tentokrát jsem si to namířil přímo do areálu, kde status první nedělní kapely zaujali italští Embryo. Tato metalcorová úderka se s tím moc nemazala a řádně probudila všechny přihlížející. Zpěvák Roberto Pasolini zařadil parádní growling a kapela svým nasazením v ničem nezaostávala. Embryo s sebou přivezli letos v únoru vydanou novou eponymní desku (Embryo). Naživo zněly skladby tvrdě a byly plné energie, tak snad z tohoto „Embrya“ něco vyroste. Evertale a Evil Invaders jsem neviděl z důvodu klasické zastávky v jedné pizzerii kousek od Náměstí republiky. Každý máme nějaký svůj rituál. Vrátil jsem se na poslední song islandských The Vintage Caravan a i to mi stačilo k úžasu. Chlapci se zastavili někde v 70. letech a tehdejší hudbu si poupravili k obrazu svému. Jo, kdybych si nedával třetího Prazdroje, tak v tom lítám s nima…
Krátká pauza a na pódium vtrhla nejdivočejší banda víkendu, správní floutci z Kanady – Skull Fist. O nich jsem věděl jen to, že hrají heavy metal, a víc nic. No, Skull Fist mě uvedli do svého světa rázným způsobem, a to parádními riffy a velice volnou atmosférou. Všichni kytaristé blbli jako malí kluci, které pustili rodiče po týdnu ven. Po další divoké skladbě skončili na zemi Casey Slade a Zach Slaugter, když přilepení zády k sobě drtili struny svých kytar. Další kousek si nachystal Slaugter, když pobídl kolegu Johnyho Excitera, aby mu i s kytarou vlezl na ramena. Johny ho poslechl, vylezl Slaugterovi na ramena a oba hráli své riffy, jako by se nic nedělo! Asi jsem nebyl jediný, kdo čekal nějaký pád. Slaughter si však při tomto kousku poškodil jen popruh u své kytary, který se snažil zachránit lepící páskou. Zdánlivě malá nehoda se bohužel stala fatální, neboť po odehrání další skladby páska nevydržela a Skull Fist už nemohli pokračovat. Škoda, že se nerozloučili s lidmi. Trochu to pokazilo dojem z jejich nespoutané jízdy. Alespoň zbylo více času na přípravu další kapely, kterou byli nestárnoucí Unleashed.
Švédští death metalisté propagují svou dubnovou novinku, ale na Metalfestu z ní zazněla jen Where Is Your God Now? Jinak byl slyšet průřez celou jejich kariérou. Fredrik Folkare hrál parádní čistá sóla, Tomas Olsson stál jak solný sloup a Johnny Hedlund vše řídil s basou od mikrofonu. Zapomenout nesmím ani na motor kapely Unleashed, Anderse Schultze, jenž své škopky doslova týral. Báječná deathová smršť byla zakončená legendárními Hammer Battalion a Death Metal Victory, do které se zapojil i amfiteátr. Rozjetý programový rychlík pak trochu přibrzdil, a to když nastoupili Refuge. Po nečekaném konci Rage se dal Peavy Wagner dohromady se starými spoluhráči Manni Schmidtem (kytara) a Christosem Efthimiadisem (bicí). Devadesátkový metal pánové nezapomněli a metali jednu pecku za druhou. Mezi jednotlivými songy se trio vzájemně hecovalo a byla na nich vidět radost ze hry. Radost se přelila i na publikum, jelikož zazněly staré hity Rage jako třeba Enough Is Enough, Nevermore nebo Baby, I’m Your Nightmare. Refuge dohráli a na seznamu zbývaly poslední tři kapely.
Hvězda jménem Amaranthe stoupá stále výš a po neděli se znovu posunula. Skladatel a kytarista Olof Morck má patent na superhity, protože Amaranthe nenudí. Zaplněnému publiku i ochozům nabídli dynamickou show plnou energie, výborných kytar a třech excelentních zpěváků. Záskok na postu growlera nebyl absolutně znát. Během koncertu se navíc stalo něco, na co jen tak nikdo přítomný nezapomene. Z pohledu kapel po pravé straně na ochozu řádila jedna fanynka s růžovou nafukovací kytarou po celou dobu festivalu. Zpěvák Jake E si jí všiml, dal pokyn sekuritce a ona diva se za bouřlivých ovací ocitla mezi Amaranthe přímo na pódiu, kde si s nimi zahrála Call Out My Name. Fakt silný moment, za který patří Jakeovi E obrovský respekt. Po skončení závěrečné The Nexus následovala zasloužená velká děkovačka.
Předposledního koncertu se zhostili u nás velice populární Eluveitie, kteří od úvodní skladby King spustili folkmetalový vichr. Rozhodně roztočili největší pit a určitě se potila i security, k níž doplouval jeden fanda za druhým. Eluveitie si omotali Lochotín kolem prstu a mě zaujali natolik, že jsem si málem nechal vystydnout langoš… Hlasy Chrigela a Anny se dokonale doplňovaly a slyšet byla také viola a ostatní folkové nástroje. Tak nějak si představuju folk metalovou show a není divu, že se Eluveitie dostalo takových ovací.
ACCEPT. Tato německá heavy mašina byla headlinerem celého festivalu a svou roli potvrdila bez jakýchkoliv pochyb. Se za zády obří aparaturou strhli metalové tsunami. Zažil jsem už celkem dost koncertů, ale nepamatuji si, že by při heavíku pluli fanoušci nad hlavami ostatních a kdo ví, kolikrát tohle zažili samotní Accept. Co mě dále zajímalo, byli noví členové v sestavě zkušených veteránů. Jak Chistopher Williams, tak i Uwe Lulis nezklamali a jejich výkon byl bezchybný. Škoda, že se Lulis držel v přítmí u beden, protože takhle si užívali pozornosti při kytarových orgiích pouze Peter Baltes a Wolf Hoffmann. Setlist nabízel jeden parádní song za druhým a chraplák Marka Tornilla kraloval. Když vidím tohoto chlapíka v akci, nemohu uvěřit, že mu je už 61 let. Čtrnáct skladeb uplynulo jak voda a Accept zmizeli v zákulisí. Konec??? Ale ne. Po chvilce se kapela vrátila na plac, protože Metal Heart NESMÍ chybět. Nesmrtelná klasika, která neomrzí. Po ní následovala hymna z comebackové éry – Teutonic Terror a na úplný konec Balls to the Wall.
Celý víkend se v Plzni nesl ve velmi příjemné atmosféře, obrovském horku a kvantě muziky té největší kvality. Obdiv patří všem vystupujícím, kteří i přes zmiňované horko odehráli koncerty v kožených kalhotách, vestách, kabátech… A nesmím zapomenout ani na, tuším, bolevecké hasiče, kteří v pauzách mezi jednotlivými koncerty kropili zpocené fanoušky. Šestý ročník Metalfestu je za námi a další snad před námi. Tak příští rok v Lochotíně!
Text: Jan ‚Štefi‘ Štefek
Foto: David Havlena (Spark)
Foto: Martin Hanáček (QAP)