Již tradičně se druhý červencový víkend konal festival Masters of Rock. Mezi vizovické kopce, do areálu Likérky Rudolf Jelínek, se sjeli kapely i fanoušci z několika zemí světa, aby si zde užili jedinečnou atmosféru tohoto svátku melodického rocku a metalu. Headlinerem byli finští Nightwish, kteří přivezli nové album, jež nazpívala Floor Jansen. Dále lákala jména jako Black Label Society, Within Temptation, Gamma Ray, The Exploited a desítky dalších. Jaké byly ty čtyři dny? To se Vám pokusím svým pohledem přiblížit.
Na začátek trochu té mé historie s tímto festivalem a prvotního pohledu na letošní ročník. Na Mástry jezdím od roku 2005 pravidelně, tedy letos již pojedenácté. Moje první účast byla pouze jednodenní, jelikož mě zajímaly jenom kapely Edguy a Nightwish, které stály u zrodu mého aktivního poslouchání této hudby. Jak šel čas, mé hudební zaměření se dost změnilo, přesněji řečeno rozšířilo se na více žánrů metalu, a Mástry mi přestaly k ukojení hladu po živé tvrdé muzice stačit. Přesto jsem tomuto festivalu zůstal věrný. Velkou zásluhu na tom má atmosféra, která je i přes velký počet lidí velice rodinná, a také dostupnost, protože bydlím asi hodinu cesty autem. Avšak s nabídkou účinkujících to už tak slavné není. Jak jsem psal, mé spektrum poslouchaných skupin roste každým dnem a s ním i chuť tyto kapely vidět na pódiu. Když jsem sledoval, jak na letošní soupisku přibývá jedno jméno za druhým a skoro u každého jsem si mohl říci viděno, začal jsem vážně přemýšlet nad tím, že nikam nepojedu. Asi už víte, že jsem nakonec jel. Ale proč jsem jel? Jednak pro tu atmosféru a setkání se známými a kamarády, co mám možnost vidět pouze na festivalech, jako je MOR, jednak z důvodu odpočinku od pracovního procesu a taky zhlédnout pár kapel, jež jsem sice viděl, ale vždy to byl příjemný zážitek, tak proč si jej nezopakovat. No prozatím to osobní okénko zavřeme a jdeme na muziku.
Alfedus music Stage
Druhé pódium festivalu patří skupinám z domácí scény, ale najdou se tam i jména ze zahraničí, kde má největší zastoupení Slovensko, a letos i Itálie.
AMS mi tento rok nepřipravila jména, která bych znal ze svého aktivního poslechu, a tak můj čas strávený v této části areálu byl velice krátký. Vlastně jsem tam byl na tři kapely, ze kterých jsem viděl více než půlku, u dalších asi tří to byla jedna, maximálně dvě písně.
Stroy jsou kapela, kterou většina metalově zaměřených fans zná díky jejich bubeníkovi Milošovi, který drtí bicí v nesmírně populárních Dymytry. Basák Jakub Antl působil v Nightwork a třetí člen, zpěvák a kytarista Michal Skořepa, účinkuje v Jesus Christ Superstar. Hudebně se označují jako grunge alternativa. Mně to osobně moc pod nos nešlo. Hudebně to není můj šálek kávy a taky to docela kazil zvuk, protože když jsem se díval, jak Miloš svou bicí soupravu ani trochu nešetří, tak tomu výsledek neodpovídal.
Avšak ProXimity, to už je moje káva. Mně hudebně bližší metalcore/melodeath se silnou energií mě naprosto dostal na svou stranu. Zvuk byl hodně dobrý a nic mi nebránilo si tuto pražskou partu užít na plné pecky. Skladby jako Breathing Anger či Zero Point jsou povedené kousky!
Rimortis mají velkou základnu fanoušků. Ti zaplnili plac přes AMS a kapela mohla směle spustit svůj česky zpívaný speed metal. Jejich snažení sice na chvilku překazil technický problém s kytarou, ale pohotoví technici vše rychle zprovoznili a jelo se dál. Neříkám, že jsem se nudil, ale písně mi po chvilce připadaly jedna jako druhá, a tak jsem se vzdálil.
Poslední kapelu, jež jsem na AMS viděl, byla mostecká gothic parta Carpatia Castle. Naše první setkání v únoru letošního roku v Brně mě moc nebavilo, ale teď ve Vizovicích to bylo jiné. Zvukově zdařilý koncert, k tomu české texty a dvě rozkošné slečny tvořící živé kulisy, které byly trochu statické, ale při závěrečné skladbě Laudanum to pěkně rozpálily. No jejich tanec musel zaujmout všechny přítomné pány, ale určitě i dámy. Jou, Carpatia Castle mě na MORu dostala na svou stranu!
Nic jsem nečekal, ale hodně jsem dostal!
Velké překvapení pro mě byla skupina Tri State Corner hrající směs indie rocku a alternativního metalu okořeněnou o tradiční řecký nástroj buzuki. V tom nedělním vedru mě neskutečně bavili od začátku až do konce. A refrén z My Saviour jsem si prozpěvoval ještě pěknou chvilku po skončení setu.
Dost mile mě překvapili Avatar ze Švédska. Ti spadají do škatulky melodeath metalu a nu-metalu a ve Vizovicích předvedli parádní jízdu, které rozeskákala nejednoho nezaujatého posluchače. Sice zvuk sem tam haproval, ale pokud se na to člověk nesoustředil, nebylo to až tak znát.
Pod holandským náporem…
Letošní ročník měl na své soupisce velice zajímavá jména z nizozemské scény, především v ženském zastoupení. Jediným představitelem mužského zpěvu byli Legion of the Damned, které jsem vynechal. Stejně tak zpěvačku Dianne van Giersbergen, která zpívá u německé Xandrie. Ty ostatní jsem si však nemohl nechat ujít.
Delain jsou v našich končinách velice oblíbení a bylo to znát i na početném davu, který se shromáždil při jejich koncertu. Ten odstartovala píseň Mother Machine následována skladbou Get the Devil Out of Me z předposlední desky We are the Others. Charlotte má skvělý hlas a je to taky pěkný kus ženské, což nechala ve své róbě dost vyniknout. Zvuk byl také velice dobrý, stejně tak jako atmosféra v prvních řadách. Ruben Israël, nový to bubeník, předváděl za svou sestavou opravdu úsměvné grimasy, které mě nejednou dost rozesmály. Nevím, zda to byl jeho záměr nebo se tak tváří při hraní normálně (úsměv). Závěrečná hitovka We are the Others rozeskákala dav, a kdybych se mohl hnout, tak si skočím také. Za mě povedené vystoupení.
Projekt The Gentle Storm dua Arjen Lucassen a Anneke Van Giersbergen sice nabídl pouze Anneke, ale i tak to byl skvostný zážitek! Doprovodnou kapelu tvoří zkušení muzikanti z různých uskupení, např. Ed Warby (Hail of Bullets, Lucassen), Johan van Stratum a Marcela Bovio (oba Stream of Passion) nebo mladičká kytaristka Merel Bechtold. Set se skládal z písní projektu The Gentle Storm, který má na svém kontě debutovou desku The Diary, a to konkrétně ze skladeb Brightest Light, Endless Sea, Heart of Amsterdam, New Horizons, Shores of India a The Storm. A z cover písní od The Gathering – Eléanor a Strange Machines, od Ayreon – Isis and Osiris a Valley of the Queens a písně od Devina Townsenda Fallout. Na všech členech bylo vidět, že je hraní baví a naprosto si jej užívají. Husí kůži jsem měl při písni Valley of the Queens, a to díky dvěma královnám té chvíle, které když spustily svůj duet, bylo to něco neskutečného. Bylo milé sledovat, jak ze zákulisí vykukuje zpěvačka z Within Temptation, bubeník z Xandrie či basák Kamelot a uznale pokyvují hlavou nad tím, co Anneke a spol. předvádí. Pro mě vrchol tohoto ročníku!
Opět výborný výkon předvedli Within Temptation. Dvě poslední desky, kde se odklonili od svého zavedeného stylu a přikořenili to něčím, čemu se dá říkat pop music, jsou koncertně neskutečně silné. Hitovky jako Faster, In the Middle of the Night či ve Vizovicích akusticky zahraná Sinéad z desky The Unforgiving a duety z desky Hydra – And We Run, Dangerous a Paradise (What About Us?) – tvořily kostru setlistu, jenž byl doplněn o klasiky Our Solemn Hour, Stand My Ground či Mother Earth. Zvukově na hodně vysoké úrovni. Světla, projekce, to vše dávalo tomuto koncertu neskutečnou šťávu. Sharon je mi čím dál více sympatičtější, zejména když na stagi rozpustile předvádí ty své taneční kreace, zvláště při cover písni Summertime Sadness od Lany Del Rey byla k sežrání. Prostě profesionálně, ale přitom vstřícně odvedený koncert, který byl jedním z vrcholů letošního Másters!
Čtvrtá holandská zpěvačka je Floor Jansen v řadách Nightwish. Ti jakožto headlineři festivalu byli sakra očekávaní. A to nejen díky roli, kterou dostali, ale také zde měli představit své nové album, které nazpívala právě Floor. A jak to dopadlo? Počkejte si na sekci headlineři!
Byl jsem, slyšel jsem, odešel jsem
Tato kategorie bude asi nejrozsáhlejší ze všech. Ale nemusíte se bát, nebude o kapelách, kterým se to ve Vizovicích nepovedlo. Pár jich tu sice bude, ale spíše je to seznam skupin, u kterých mi stačilo vidět dvě tři písně nebo čekat na tu jejich hitovku (nebo mou oblíbenou) a pak se jít bavit jinam…
Švýcarské duo Krokus a Gotthard jsem slyšel opravdu jen zpovzdálí. Gotthard začali písní Bang!, kterou následovala Get Up ‚n‘ Move On. To, že Nic Maeder se skvěle začlenil do kapely a dál ji skvělým způsobem táhne, netřeba zdůrazňovat, to je holý fakt! Jenže jsem jejich počínání na pódiu sledoval z hodně velké vzdálenosti, vedle tribuny, a to mi nedávalo tu energii, která mě mohla přikovat k poslechu. Nehledě na to, že jsem z té dálky prd viděl. Odcházím se tedy přiobléct, protože noci jsou mezi kopci tyčícími se nad Vizovice sakra studené.
Fleret jsou tradičním úvodem celého festivalu, jenže letos mi nějak nesedli. Doma si je moc nepouštím, a tak jejich tvorbu znám spíše koncertně. A ejhle, oni lehce pozměnili setlist, a tak se na ty písně, co znám, nedostalo, ale Zafúkané jsem si s kapelou zahalekal. Dav se skvěle bavil a moderátorka zmínila i legendární koncert Fleretů v rámci MOR, kdy své osmdesátiny slavila Jarmilka Šuláková. Start se povedl.
Anvil jsou jméno, které je hodně známo starší generaci rockerů. Mně mladšímu nic moc neříká, a když jsem viděl jejich časové zařazení, dost mě udivilo, že kapela, o které sám pořadatel říkal, že jsou legenda, jež ovlivnila řady zvučnějších jmen, hraje kolem oběda. Ale to trojici postarších pardálů moc nevadilo a s obrovskou energií do nás natlačila svůj set. A myslím, že ti, co jejich tvorbu znají, museli být potěšeni. Mě osobně ty čtyři písně, co jsem viděl, bavily.
Co mě ale moc nebavilo, a přitom mě to bavit mělo, byli melodeathoví harcovníci Mercenary. Posledně na MORu předvedli výborný koncert, stejně tak v roce 2013 v Brně, ale nyní mi to nešlo pod fousy. Nevím, čím to, zvuk dobrý, nasazení taky, písně taky. Těžko říci, asi erupce na Slunci či co.
Hammerfall měli natřískaný areál, ale já je zase víceméně vynechal. Z dálky jsem slyšel úvodní tři skladby Hector’s Hymn, Any Means Necessary a Renegade a neznělo to vůbec zle. V paměti mi však navždy zůstane jejich koncert v rámci prvního Metalfestu v Plzni, kdy při jejich písni Last Man Standing naši hokejisté vyhrávali nad Rusy zlaté medaile na MS v Německu.
Hodně dobré bylo vystoupení rockového dědečka Uda Dirkschneidera. Ten pán má v hrdle cirkulárku a řezal to tam na malé kousky jako zamlada. Za bicími ho hnal jeho synátor Sven, který se v kapele od letoška usadil natrvalo. Viděl jsem jen závěrečnou polovinu, která zahrnovala písně Untouchable či Metal Eater, ale i to mi ke štěstí stačilo. Přídavkem byly cover verze z jeho dřívějšího působiště, nesmrtelné hitovky Metal Heart a Balls to the Wall od Accept.
Dramaturgicky odvážným tahem byla skupina Dog Eat Dog. Hip hop v kombinace s funky a typickým zvukem saxofonu. Kapela ze skateboardové scény New Yorku a okolí. A tah to byl sakra dobrý. Energická show strhla každého, kde se strhnout nechal. Jou, dobré to bylo. Róóckýýý Balboáá!
Blues Pills. Nevím, co si o této partě mám myslet. Nadšené reakce a slova chvály zněly jak před, tak po vystoupení. Jako jo, nebylo to zlé. Hlavní zásluhu na tom má zpěvačka Elin Larsson, která mi svým vystupováním připomíná Hanku Kosnovskou z domácích NIL. Jako jediná z kapely vyvíjela nějaký pohyb, a tak bylo díky ní na co koukat. Takový kytarista Dorian Sorriaux tam stál jako solný sloup. Hudebně to není nic pro mě. Rock nasáklý blues sedmdesátých let evokující dobu květinových dětí a volnomyšlenkářského života.
Neonfly slibovali velkou scénu v aztéckém stylu, polykání ohně a další. Jou, pár závěsů s nějakým tím motivem se tam objevilo a hudebníci na sobě měli nějaké to peří. Jestli byl i ten oheň, to nevím, protože jsem odešel někdy po třetí písni, kterou byla skladba A Gift To Remember. Hudba, nasazení i zvuk dobrý, ale ten ukňučený zpěv mě vůbec nebavil. Nebýt jeho, klidně vydržím až do konce.
Jasnou hvězdou domácí scény byli Arakain. Předvedli klasický set, kdy zazněly hitovky jako Amadeus, Princess a další. Neurazilo, neposadilo na prdel, ale bavil jsem se. Stejně tak Harlej. O těch jsem psal posledně a svá slova bych maximálně mohl do posledního písmene zopakovat. Klasický set, klasické hity, klasické publikum, klasicky dobré.
Není to jen o muzice …
Tuto nehudební sekci bych mohl okopírovat z reportů let minulých, takže jen ve zkratce. Festival Masters of Rock nabízí mimo areál likérky takový malý, vlastně velký pivní festival, kde si můžete dát nepřeberné množství rozličných piv, ať už z velkých pivovarů, tak těch menších. K tomu zakousnout různorodou škálu grilovaných, uzených a nakládaných masných specialit. A ač nejsem žádný vege jedlík, nějaký ten pořádný vege stánek mi ve Vizovicích docela chybí. Pokud člověk nemá zrovna hlad jako vlk, dá se v okolí vyžít i kulturně. Vizovický zámek přímo vybízí k návštěvě a pro ty, kteří se odváží více cestovat, se nabízí ZOO a zámek Lešná či některá z přírodních koupališť. Koho neláká se nehudebně bavit mimo areál, má možnost si zajít na atrakce připravené partnerem festivalu, například Uchošťoury, Mouchu, Silové kladivo nebo divácky velice atraktivní Body Zorbing. Takže zábavy plná prdel (úsměv)
Headlineři
Kategorie kapel, která je pořadateli dána a vesměs do ní patří jména, co mají nalákat masy lidí. Masy lidí letos byly. Powerwolf, Hammerfall, Gamma Ray či Sonata Arctica a další měli opravdu natřískané hlediště, že člověk, který došel pozdě, se horko těžko procpal na místo, odkud bylo aspoň něco vidět a slyšet. Mnozí však mají své osobní headlinery a mezi ty mé patřili zmínění The Gentle Storm, Within Temptation či Mercenary.
Zde se zaměřím na ty skupiny, které si toto označení nesly od svého potvrzení. Něco málo tu už o Withinech je, stejně tak jako o Hammerfall, takže o nich už asi stačilo. A jdeme na Gamma Ray. Ty jsem viděl jen letmo, přesněji letmo slyšel skáčkovou cover verzi I Want Out od Helloween, a tak od nich letmo přeskočíme k Powerwolf.
Ti slibovali velkou show k právě vydávanému albu Blessed & Possessed, novou scénu, ohně a další propriety velké kapely k velkému koncertu. Hmm, proč ne, jméno si u nás udělali, to už jsem zmiňoval v reportu z roku 2013. Jejich progres je značný, ale nějak mám pocit, že na úkor kvality. Skladby, co vypustily z nové desky, mi nepřijdou tak zajímavé jako písně starší, ale koncertní hity z toho jsou, to jo. Set byl dosti předvídatelný, pln písní, co jsem od nich už koncertně slyšel, a tak jsem čekal, jak budou znít ty nové. Zazněly tři kusy – Army of the Night, Blessed & Possessed a Armata Strigoi a k tomu hity jako Coleus Sanctus, Amen & Attack či We Drink Your Blood, které si prozpěvoval celý areál. Já si taky pobrukoval, ale nějak jsem jim to letos, s prominutím, nežral. A to, že bubeník zapomněl, jak se hraje Blessed & Possessed, to jim ani za mák nevěřím a beru to jako fajn tah, jak lidi více natěšit na onu píseň. Tak jako tak, povedený to koncert, u kterého se bavil snad každý, kdo tam byl. A pokud chcete více písní z nové desky, hurá na samostatný koncert, jenž se uskuteční na podzim.
Sonata Arctica se nesmazatelně zapsala do historie festivalu v roce 2008 kvůli nepřízni počasí, která vyřadila hlavní scénu z provozu na hodně dlouhý čas. Aspoň Vám to tak připadá, když se těšíte na jednu ze svých oblíbených kapel. Když se technikům podařilo uvést do provozu aspoň jeden mikrofon a nějakou tu reprobednu, spustil zpěvák Tony Kakko píseň Fullmoon a-capella a to byl ten nesmazatelný moment, kdy s ním zpíval celý areál a člověk z toho měl husí kůži. Tento moment připomněl Tony i letos, kdy na MORu odehráli speciální set k patnáctému výročí vydání jejich debutové desky Ecliptica, kdy tuto desku celou, píseň po písni, přehráli. A bylo to docela fajn. Nahrávka obsahuje hitovky jako 8th Commandment, Replica a extrémní oplodňovák Letter to Dana, při kterém nechcete stát v davu, kde převažuje testotsteron, ale raději se tulit k nějaké slečně. V mém případě teda. Vystoupení to nebylo zlé, ale na prdel mě to neposadilo.
The Exploited lákali v letech 2013 i 2014, ale zdravotní komplikace nepřály této punkové legendě ukázat Vizovicím, že punk není mrtvej. A jak se říká, do třetice všeho dobré. Tak se i stalo a my se dočkali. Skotové dorazili, nekompromisně do nás v jednu ráno nasypali svůj crossover punk thrash a každý, kdo měl ruce a nohy, pařil, seč mu síly stačily. Toto bylo pro fans, a jen pro ně. Která kapela na tomto festivalu si pozvala fanoušky na pódium, kde společně řádili na Sex and Violence? Nic takového na MORu za ty roky nepamatuju, ani nějakého klučinu na raftu, který se plavil, ani nevěděl jak… Zážitek! Díky, pánové.
Nightwish. Závěrečná skupina nejen celého vizovického maratónu, ale i tohoto článku. Nic více jsem neviděl, a to kvůli tomu, že jsem měl jiné aktivity nebo jsem to prostě vidět nemusel, nepotřeboval… V úvodu píši, že jsem se v roce 2005 vydal na Masters of Rock poprvé a to právě díky této kapele. To bylo v době, kdy měli na svém kontě velice úspěšnou desku Once, za mikrofonem ikonickou Tarju Turunen a můj maximální zájem. Od té doby se toho v kapele událo strašně moc. Hlavními událostmi byl rozchod s Tarjou a příchod nové vokalistky Anette Olzon, která se s Nightwish ukázala na MORu hned dvakrát, a vždy jsem z toho měl rozporuplné pocity. První koncert mi pod chmýří pod nosem nešel a ten druhý, již pod vousy, taky ne. Ale když přihlédnu ke koncertu z letošního ročníku a aktuální desce, musím konstatovat, že Anette nebyla vůbec, ale vůbec špatná vokalistka. Sice koncertní projev dost pokulhával a člověk nedostal to, co chtěl dostat v rámci tvorby, kterou nazpívala Tarja. Ale své písně zvládala dobře. A když i ona opustila, během právě probíhajícího turné, řady finských symfoniků, celý metalový svět čekal, co bude dál. Opravdu rychle byla povolána Floor Jansen, známá z After Forever, jež na MORu s touto kapelou v roce 2007 také vystoupila. A bylo to tehdá výborné. Před dvěma lety byla Floor, společně s Troyem Donockleyem, oficiálně představena jako členka kapely. Nové album bylo očekávané, protože Floor je známá pro svůj extrémně silný a variabilní hlas, s kterým dokáže zazpívat neuvěřitelné věci. Deska vyšla cca čtyři měsíce nazpět. Mě zatím moc nebaví a myslím, že Tuomas nedal Floor takový prostor, jaký by si zasloužila. Na vině může být fakt, že deska byla připravována pro Anettin hlas. Již dříve vyšel koncertní záznam z německého festivalu, ze kterého bylo jasně patrno, že Floor nemá problémy ani s jednou érou Nightwish. A o těch etapách byl i koncert v likérce Jelínek.
Začal, stejně jako na albu Endless Forms Most Beautiful, písní Shudder Before the Beautiful a pokračoval následnou Yours Is an Empty Hope. Plno pyroefektů, hutného zvuku, který lehce upozaďoval zpěv, což ale bylo zavádějící, má pozice totiž byla hodně daleko od stage. Skok do éry Anette k písni Amaranth. Furt mi to nesedí, něco mi tam chybí. Ani skladba She Is My Sin mě nedokáže upoutat a mám nutkání utéct, což se stupňuje se skladbou My Walden, u které na scénu přichází Troy a jeho dudy a vokál. Přiznám se, že on mi v kapele ohromně nesedí. Jeho přínos na desce Imaginaerum je výborný, to ano, ale čeho je moc, toho je příliš a jeho příspěvek na nové desce mi k srdci nepřirostl. Ale pak se ve mně něco zlomí. Skladba Elán. Začínám přemýšlet nad nemocí (insomnie) Jukky, která ho donutila opustit kapelu a říkám si, že bych se měl vyprdnout na to, co se mi nelíbí, a zaměřit se na to, co mám na této bandě rád a proč jsem ji začal poslouchat. K tomu se přidává pohled na nezdolnou hrdinku Metalfestu i Masters of Rock, slečnu s růžovou kytarou, která neúnavně paří na každou skupinu. A já to zkouším také, aspoň lehce. Funguje to, díky! Odhazuju ty pomyslné negativní brýle a chci si závěr festu užít. Z reprobeden zazní, že je čas na příběh, kapela spustí výbornou Storytime a mé vnímání je jiné, koncert mě začíná pohlcovat. Když se začne linout stará známá melodie, říkám si, že není možné, aby ten den byl zahrán další super oplodňovák, skladba Sleeping Sun. Bylo tomu tak. A pokud jsem do této doby měl pocit, že Floor nezpívá jako Floor, nyní ten pocit zmizel. Ta píseň byla její a po zbytek koncertu ji to neopustilo. A jsem za to rád. Přídavek v podobě písně Ghost Love Score, kterou považuji za jeden z vrcholů jejich tvorby, mě absolutně dostal do kolen a způsobil husí kůži. Co bude na závěr? Povede se jim překonat Europe a jejich The Final Countdown? Last Ride of the Day to v mých uších dokázala, bylo to těsné, ale dokázala. Tento ročník nemohla zakončit lepší píseň…
Celkové hodnocení?
Dámy a pánové, nebudu tu psát, jak moc jsem se na letošní ročník těšil. Lhal bych! Nadšení z toho, že uvidím nějakou kapelu, mě už dávno opustilo. A to kvůli tomu, že jsem mnohé své oblíbence již viděl. Letošní sestava sice nabízela pár jmen, která jsou v mých hodně oblíbených, avšak kvůli okolnostem, jako bylo nezajímavé CD či že jsem je viděl během roku, proto pro mě vlastně atraktivní nebyla. Stejně jako loni, předloni, možná stejně jako příští rok. Stejně jako loni a předloni, tak i letos na konci píši, že se mi ročník líbil. Letošní dokonce hodně! Přispěly k tomu koncerty holandských zpěvaček, skotských punkáčů a finských melodiků, hopsajících Amíků a příjemného německo řeckého překvapení. Absolutně perfektní festivalové počasí (ač šest stupňů nad nulou během noci ze čtvrtka na pátek má do ideálu daleko), které nám dopřálo slunečné dny bez extrémního horka či deště. Setkání a debaty s fajn lidmi, které jsem znal i neznal, milá obsluha u OM stánku s označením A (druhý OM stánek, označen na mapě jako B, který nabízel návštěvníkům jukebox, stolní hry a další kratochvíle, jsem nakonec nenavštívil) a další drobnosti, které dotvářejí jedinečnou atmosféru tohoto setkání posluchačů melodického rocku a metalu mezi vizovickými kopci. A pokud se na soupisce ročníku s pořadovým číslem čtrnáct objeví aspoň dvě tři kapely, u kterých si řeknu, že je vidět musím, a bude mi fuk, zda tomu tak již bylo, pojedu i za rok.
Setlisty zde, foto Kezir …