Druhý červencový víkend se ve Vizovicích koná tradiční festival Masters of Rock. Již po jedenácté se sjíždějí lidé nejen z celé České Republiky, ale i Evropy či pár jedinců z jiného kontinentu, aby si užili čtyři dny nabité melodickým rockem a metalem.
Ještě před odjezdem jsem si pročítal příspěvky na MOR fóru, kde lidé informovali o dešti v okolí Zlína, a jelikož i nade mnou bylo zataženo, měl jsem obavy, aby vizovické setkání nebylo na vodě stejně jako setkání metalistů v Plzni na Metalfestu. Zbytečně. Počasí ve Vizovicích bylo naprosto ideální po celou dobu. Přes den příjemné teplo, které se drželo i v nočních hodinách.
Čtvrtek:
Začínáme…
Příjezd do Vizovic byl klidný, žádné kolony jako v předešlých letech. Na svém přechodném bydlišti jsem rozbil stan, dal si pár piv na oslavu dobré cesty a vydal se směrem k areálu. Čtvrteční program, a tedy i celý festival otevírala doslova domácí kapela Fleret. A zde přišlo jedno menší zklamání. Každý, kdo zažil Flerety společně s Jarmilkou Šulákovou v roce 2009, si určitě přál, aby tato nejstarší žijící rockerka dorazila i na letošní ročník, kde Fleret slavil 30. narozeniny. Bohužel zdraví člověk neporučí, a tak se za námi paní Šuláková nemohla podívat. Nevadí, i tak pánové předvedli dobré vystoupení plné známých hitů, které nejeden rocker zpíval společně s kapelou. Po nich následovala folk partička Trollfest. Jejich folk metal mi moc neříká, a tak jediné, co mi zůstalo v hlavě z jejich návštěvy v areálu Rudolfa Jelínka, je zpěvák v černo-žlutém pruhovaném triku s křidélky na zádech a tykadélky, které měli i ostatní členové, a píseň Brumlebassen ze stejnojmenného alba.
Ruská Arkona je u nás poměrně často, ale na energickou Mashu se vždy rád podívám. V publiku potkávám svého známého z Brazílie, se kterým prohodím pár slov. Ukazuje vrácenky z různých festivalů v Evropě a ptá se, jestli dorazím na Brutal Assault s tou samou partou co loni. Jistěže ano! Z reprobeden se začíná ozývat úvod k písni Pamiat, pozoruji kotel, ve kterém se to už pěkně mele. Neodolám a jdu protáhnut své kosti. Při písních Arkony si fans vyzkoušeli snad vše, co se dá v kotli dělat – wall of death, circle pit, a dokonce i veslování, což kapelu velice udivilo. Co mě jediné zarazilo, byla hlasitost, protože jsem se v kotli, cca v páté řadě, mohl bavit s okolím bez toho, abych zvýšil hlas. Tak jako tak, Arkona předvedla velice slušné vystoupení, kterému vévodila neúnavná Masha se svou neodmyslitelnou kožešinou kolem krku, zakončené písní Kupala i Kostroma.
http://www.youtube.com/watch?v=XyRdvCzTUn0
Jelikož bylo zataženo a ze zkušeností z let předešlých jsem věděl, že ve Vizovicích bývá na večer a v noci občas řádná zima, rozhoduji se zamířit ke stanu pro nějaký ten kus oblečení navíc, a tak mi unikají Primal Fear a vracím se až Grave Digger. Na ty jsem se osobně hodně těšil a bohužel mi připravili největší zklamání festivalu. Zvuk byl opravdu špatný, ulítávalo jim to a zpěvák byl ve zpěvu, slušně řečeno, dost falešný. Za to setlist byl velice pestrý, dostalo se na jednu skladbu snad ze všech jejich alb, i na mou velice oblíbenou Knights of the Cross. Ale ani ta to nezachránila. Hold si Grave Digger při své premiéře na Masters of Rock vybrali smolíka.
V okolí areálu si mohl člověk vybrat z nepřeberného množství značek zlatavého moku. Při prohlížení všech těch stánků mě zaujal malinký zelený stánek minipivovaru ze Vsetína, a jelikož jsem na něj slyšel samou chválu, mířím rovnou k němu. Nabídka pěti druhů piva mě hodně potěšila a po prvním půllitru bylo rozhodnuto, kdo se bude starat o můj pitný režim po dobu festivalu. Ne že by Radegast v areálu byl špatný, to ne, ale toho se můžu napít jindy. To samé platí i o jídle. Plno stánků s grilovanou klobásou, bůčkem, steaky, gyrosem a langoši, nudlemi, bramboráky a já nevím čeho ještě. Občerstven se vracím zpět do areálu…
Další zajímavým jménem na soupisce jedenáctého ročníku Masters of Rock byli Leningrad Cowboys. Jejich teatrálnost spojená s covery všemožných hitů, které ještě k tomu kombinují do jedné písně, třeba Ramones – Blitzkrieg Bop smíchaná s ruskou Kaťušou, by se spíše hodila do cirkusového šapitó, ale musím uznat, že i tak jsem se královsky bavil a to nejen nad vystoupením kapely, ale i nad tanečními kreacemi publika. A popravdě mi toto zpestření přišlo jako skvělý tah a do příštích let bych se podobného vystoupení nebál. Kdy jindy totiž uvidíte obtloustlého Elvise se špičatými botami, jak zpívá cover jedné z klasik punku? Hvězdou dne byli Accept, kteří na MORu natáčeli materiál pro připravované DVD. Pořadatelé rozdali prvním řadám vlajky, odvolali obrovský nafukovací falus a šlo se na to. Zvukově od začátku na velice dobré úrovni, snad to tak bude i na DVD, které má vyjít na podzim. Setlist se skládal ze šestnácti kousků, mezi kterými nechyběly hitovky z posledních alb jako Stalingrad, Teutonic Terror, Shadow Soldier, ale i staré fláky jako notoricky známá Metal Heart či Balls to the Wall. Vystoupení mělo spád a energii, prostě málo keců a hodně hraní. Největší pozornost strhával sympatický Wolf Hoffmann a zpěvák Mark Tornillo, který se v kapele za pár let skvěle zabydlel. Za mě jednoznačně vítěz dne! Ukončení čtvrtečního programu padlo na rychlíky DragonForce. Zmáhá mě únava, a tak vydržím jen úvodní Holding On, u které mi přijde, že jsou lehce nesynchronní a zpěvákovi to úlítává.
Pátek:
Nejen hudbou je na festivalu člověk živ aneb Co se nestalo, to si nepamatuji…
Překvapivě teplá noc mi dala dosti příjemný spánek, a tak jsem vstal ještě před devátou hodinou. Z ramínka jsem vzal svou růžovou košili s kravatou, nazul glády a vydal se na sraz s Pinkwave. Kdo o nás slyší prvně, tak malé ohlédnutí se zpět. To jednou v roce 2010 si někdo postěžoval, že jede na MOR sám, a tak si na fóru zadal inzerát, kde hledá sobě podobné lidi. Slovo dalo slovo a pár se jich našlo. Teď ale jak se v tom mumraji lidí v černém oblečení poznat? Padalo tam hodně nápadů jako dvě piva, triko naruby a podobně, až někdo navrhl růžové triko. Nápad se rozšířil o nápis fórista, přezdívku na fóru a o další dekorace dle vlastní úvahy a uměleckého umu. Domluvil se pátek v deset. A tak vzniklo recesistické hnutí proti černé barvě v metalu – Pinkwave. V roce 2010 nás bylo kolem třicítky, o rok později dvakrát tolik. Letos to bylo obdobné. Bohužel na pátek byl naplánován i sraz se členy Orbis Metallum, na kterém jsem nemohl chybět. Své růžové parťáky tedy opouštím a mířím o pár pivních stanů dál. Setkání členů OM se protáhlo do večerních hodin a bylo velice zábavné, poučné a občas bolestivé…
První páteční kapelou, která neunikla mému zraku, jsou power/folk metaloví Elvenking. Bohužel, jak přišli, tak odešli a nic mi po nich nezůstalo. Pánové byli pomalovaní jako superhrdinové z komiksu, což mi moc folkové nepřišlo. Zvukově přijatelné. Setlist se skládal z písní jako The Loser, Pagan Purity či závěrečné The Winter Wake. Nějaký fotograf si přeje, ať mu zapózuji ve svém úboru, a je evidentně nadšen hnutím Pinkwave. Vracíme se zpět na naše stanoviště a hlavně k pivu, které nám příjemná obsluha nosí až pod nos, což se ukazuje jako velká zhouba, protože mi unikají další a další kapely. Do areálu se vracím v povznesené náladě až na Rage & Lingua Mortis Orchestra. LMO je projekt za kterým stojí členové Rage a jejich CD vyjde až 2. srpna, takže znalost písní byla minimální. Z klasických Rage zazněly skladby Empty Hollow, Straight to Hell a From the Cradle to the Grave. Mě osobně vystoupení Rage s LMO nezaujalo.
Někde jsem se zapomněl a nestíhám začátek vystoupení Devin Townsend Project. Zbytek show si nenechám ujít a postupně, jak se s každou písní vlna euforie zvětšuje, se dostávám blíže a blíže k pódiu, abych si více vychutnal hudbu šíleného génia Devina Towsenda. Postupuji velice snadno, lidí bylo o něco méně než bych čekal. I lidí na podiu je o jednoho méně než klasiky.
Chyběl Dave Young, a tak byla jeho kytarová část společně s doprovodným vokálem pouštěna z playbacku, což lehce kazilo dojem z vystoupení. Setlist byl složen z písní vydaných pod hlavičkou Devin Townsend Project, Devin Townsend Band i ze samostatné tvorby Townsenda. Sice jsem slyšel ohlasy, že zvuk byl, zvláště v zadních řadách, dosti špatný, ale já si na svém místě na zvuk stěžovat nemohl. Devin mě naprosto dostal na svou stranu. Chvíli jsem měl chuť řádit jako smyslu zbavený a v dalším okamžiku jen stát a nerušeně poslouchat. Osobní top letošních Masters of Rock.
Na Certain Death, kteří v programu nahradili punkovou legendu The Exploited, mě únava z těžkého dne a značného množství půllitrů piva dostává více a více do kolen, zahajuji tedy pochod směr stan, kam padnu jak široký, tak dlouhý a usínám.
Sobota:
Fúúj, co to tu tak smrdí? No to jsou přece Tchoříí!!!
Překvapivě další teplá noc mi dopřává další příjemný spánek. Bohužel ranní slunce se do stanu opírá čím dál více a zahřívá vzduch v něm na nedýchatelné hodnoty. Tělo také protestuje a svou nespokojenost s velkým přísunem piva v předešlý den dává najevo lehkým bolehlavem, který úspěšně zaháním růžovým kamarádem a studenou sprchou. Ta mě nabudí na další den plný muziky, který pro mě odstartují Silent Stream of Godless Elegy.
S.S.O.G.E. nastoupili ve svém klasickém černém outfitu s červeným dekorem, Hanka ve slušivých krátkých šatech. Pro posluchače na Masters of Rock si připravili set, který obsahoval minimálně po jedné skladbě z desek Behind The Shadows, Themes, Relic Dances a Osamělí. Z desky Návaz zazněly třeba písně Skryj hlavu do dlaní, Zlatohlav nebo Dva stíny mám a nová píseň Ten, který ukoval Slunce. Na pódiu kapele vypomáhali dva bubeníci na velké bubny, a písně tak dostaly skočnější ráz. Vystoupení to bylo klasicky dobře odvedené, ale ničím moc zajímavé. Možná kdyby jednou zvolili setlist poskládaný pouze z česky zpívaných písní, bylo by to o level vyšší. Po S.S.O.G.E. se na hlavní stagi připravují Desmod ze Slovenska, jejichž účast na mě působí jako pěst na oko, a tak volím cestu na občerstvovací stanici. Zpět se vracím na vystoupení smradlavé bandy z Beňova, která pomálu ale jistě zasmradila okolí Alfedus Music Stage. Tušíte správně, jsou to Tchoři!
To, že Tchoři vystoupí na Masters of Rock, byť jen na malém pódiu, byla pro mě skvělá novinka. Kapela, které mě pokaždé, když ji vidím, dokáže parádně pobavit a to nejen svým chytlavým mixem punku a metalu, jemuž sami říkají smrath metal, ale i svou živu a energickou show, které vévodí frontman Mošna, si pozvánku na tento festival zasloužila plným právem. To, co tam předvedli, bylo opravdu skvělé. Když jsem se blížil k AMS, Tchoři už začali svůj set písní Evangelium ze stejnojmenného alba, ze kterého se skládaly ¾ setu. Účast mě opravdu zarazila, byla hlava na hlavě, ale do kotle se nám podařilo dostat. Tchoři slavící 20 let své existence byli oblečeni v klasickém hnědém hábitu, který po třech písních svlékli. Mošna však zaběhl do zákulisí, kde si navlékl jeden z mnoha převleků, a tak se na pódiu objevil Michael Jackson se slovy „Áj lávjů čyldr“, Tučňák Bohouš či typický Čech jedoucí na letní dovolenou, který ukázal, kam někdy taková dovolaná spěje. Doslova! 
Kotel se točil ve vysokých otáčkách, zpívalo se a řvalo, v jednu chvíli se i brečelo, to když Tchoři zahráli velice emotivní píseň Moje Holka. Prostě a jasně, s partou tchořů jsme si užili skvělý Sobotní Večírek a dle toho, jak se usmíval pán securiťák, se u něj projevilo Kouzlo Počínajícího Šílenství, protože občas nevěřícně koukal na pódium jak Zombie: Resident Evil. Při představování kapely měla největší aplaus kytaristka Klárka, ale i pánům se dostalo vroucného poděkování, a tak nebylo divu, že byl i přídavek. U mě se Tchoři vyšplhali na příčku nejvyšší, co se týká domácí scény na MORu, a budu rád, když se s nimi na tomto festivalu potkám znovu. Protože tohle se jen tak nevidí…
Na hlavním pódiu to mezitím rozbalili pop/melodeath metalisté Amaranthe, kteří se u nás těší velkému zájmu. Já s nimi už jednou měl tu čest být v jedné koncertní hale a opravdu mi to stačilo. Přesto jsem se na partu kolem krásné Elize Ryd šel podívat, přesně na dvě písně, a opět mě to nebavilo. Na mě moc kýčovité, umělé a přehnaně sladké vystoupení. Jejich první deska se mi líbila, to ano, ale po vydání desky druhé, která byla od první skoro k nerozeznání, kdy se kapela držela zaběhnutého modelu skladeb z první deky, (Tady bych chtěl odpovědět Olofovi, který v jednom rozhovoru řekl, že není svazující psát písně pro tři vokály. Zkuste udělat skladbu, kde budou jen dva vokály a necpat tam všechny, jak hlavní protagonisty v seriálu do jednoho dílu… ) to v mých uších šlo do kytek…omlouvám se, ale více nevydržím. Točím se na patě a vydávám se zpět na AMS, kde si své nástroje připravují Silent Session.
Brainstorm je pro mě kapela, která snad nikdy nezklame, a pokud se objeví na stejném místě jako já, rád zajdu. Set se skládal ze samých hitů, které si areál Rudolfa Jelínka prozpěvoval společně s kapelou po celou dobu a melodii All Those Words i po jejich odchodu. Za mě velice dobrá práce. Tělo si žádá doplnění tekutin a jiných živin, a tak opouštím areál a jdu se podívat, co si kde dám. No moc jsem se nepodíval a zamířil opět k tomu malému zelenému stánku, kde potkávám pár známých, s nimiž se dám do řeči, a oželím tedy vystoupení Waltari. Ovšem hanba by mě hnala, pokud bych promeškal Moonspell, kteří měli hrát setlist složený z desek Wolfheart a Irreligious a na pódiu je měla doplnit Mariangela „Mary“ Demurtas (Tristania).
Zaujímám místo kousek od zvukaře a vychutnávám si staré Moonspell. Sice jsem je viděl za poslední rok již po třetí, prvně to bylo zklamání, podruhé dobré, ale to, co předvedli ve Vizovicích, bylo geniálně strhující! Být to za tmy, tak si chrochtám blahem ještě více. Mary se na podiu prvně ukázala v písni Love Crimes a odzpívala nějaké to „ó ó“ a zase odešla. Vrátila se opět u písně Vampiria a při jejím posledním duetu v písni Raven Claws jsem dostal husinu po celém těle, div se mi nerozletěly trencle! Úžasné. Potěšily taky folkovější pochoďáky Trebaruna a Ataegina. Zvukově to bylo též na jedničku a nezbývá než hodnotit tento koncert jako můj druhý nejlepší na letošním Masters a to nejlepší, co jsem viděl od Moonspell!
A jelikož si nechci kazit skvělý zážitek z vystoupení Moonspell vystoupení stvůr Lordi s jejich aktuálním albem To Beast or Not to Beast, k němuž natočili opravdu špatné video, volím pochod směr kemp a výměnu šatstva za něco teplejšího. Vracím se, až když Lordi končí, ale stejně si to mířím na Alfedus Music Stage, kde svůj set již začali bijci Anime Torment. Jejich řízný death metalcore byl pro mě příjemným kořením. Na Ronnie James Dio Stagi se mezitím chystá hvězda večera, kytarový mág, Yngwie Malmsteen. Přiznám se předem a bez mučení, o tomto člověku jsem slyšel až v souvislosti s jeho účastí na festivalu a i po něm jsem rád, že o něm dále neuslyším. Vystoupení to nebylo vůbec špatné, to ne, ale mě prostě kytarové onanie absolutně nebaví. Objevilo se něco jako píseň, ale pak sólo a další sólo a najednou páté sólo na kytaru a pak něco jako píseň. Docvaklo mi, že takto bude vypadat dalších 70 minut tohoto koncertu a že když uvidím konec, o moc nepřijdu. Opět tedy volím odchod z areálu, podívám se, s kým by se dalo pokecat u piva. Vracím se až na konec vystoupení mistra Malmsteena, a jak jsem předpokládal, bylo to stále to samé. Prosím, nezlob se na mě, ale tohle mi pod vousy nejde. A asi nejen mě. Dav v době, kdy jsem debatoval u piva, dosti prořídnul.
Na Masterplan jsem se po poslechu nové desky Novum Initium, kterou nabubnoval skvělý Martin Škaroupka, velice těšil. Zaujímám místo v předních řadách, kde pociťuji sílu jeho kopáků na vlastní žaludek. Martin se s tím nemaže a buší do své soupravy hlava nehlava. Škoda že v setlistu dostala největší prostor debutová deska s názvem Masterplan. Z novinky zazněli jen Betrayal a Keep Your Dream Alive. Hlasový projev Ricka Altziho mi sedí více než projev jeho předchůdce Jørna Landeho, ale únava je velká, a tak se zbytek vystoupení odehraje v mé nepřítomnosti…
Neděle:
A víš, že to fakt rychle uteklo…
Nedělní slunce se chová stejně jako to sobotní a nemilosrdně mi zahřívá teplotu stanu do té doby, než ho otevřu a začnu větrat. Přemýšlím, když už jsem vstal tak brzo, jestli zajít na legendu domácí thrashové scény Debustrol či nikoliv. Bohužel vidina 20 minut chůze mi nedělá dobře a volím klidnější režim na lůžku a čekání na známé, kteří si k mému kempu jdou vychutnat místní speciality, tedy pstruhy. Než dorazí, sbalím své obydlí a veškeré věci co jsem vytáhnul z auta. Hlavou se mi honí spousty myšlenek, mezi kterými vévodí ta, že už je zase neděle, čas odjezdu domů. Cítím se nesvůj. Ono to před odjezdem vypadalo, že mě letošní Masters of Rock moc bavit nebudou, ale opak byl pravdou. Podíl na tom mají jak kapely, tak hlavně lidé, které tam potkáte, se kterými prohodíte pár slov nebo prodebatuje celé hodiny, dáte si s nimi po kalíšku či ztrestáte pár půllitrů zlatavého moku. Společně se zasmějete více či méně vtipným situacím a tak dále. Pro mě se MOR stal po těch letech, co tam jezdím (letos již po deváté), festivalem nejen o hudbě, ale i o lidech. O těch lidech, které potkám i jednou ročně jen ve Vizovicích a užijeme si pár společných chvil. Co mě čeká doma? Kolorit všedností…
Nic, je čas vyrazit za muzikou, a tak se po obědě vydáváme společně na stálici české rockové scény Hárlej. K Hárlej mám zvláštní vztah. Je to jedná z mých oblíbených tuzemských kapel, ale na druhou stranu jsem je viděl tolikrát, že už to ani nespočítám. A jejich notoricky známe hity jako Pověste ho Vejš, Svařák, Z Kuby Kiwi či Přirození jsem slyšel v desítkách provedení, která měla rozličné stupně kvality, takže mě to jednoduše přestalo bavit. Koncert před narvanou likérkou byl tradiční, zpívalo se o sto šest, skákalo a tančilo, ale se mnou to moc nehnulo. Několikrát viděná klasika…Řady fanoušků mizí z areálu jako mléko ve slevě, a mě se tak krásně uvolňuje cesta k pódiu, kde mám v plánu si vychutnat Německou Xandrii. S deskou Neverworld’s End se u mě staly pěknou kopírkou Nightwish a to nejen hudbou, ale i hlasem vokalistky Manuely Kraller. Při dvou setkáních, kde Xandria působila jako předkapela, hráli jen skladby z poslední desky. Manuela vzpomněla svou účast na MORu v roce 2008, že už tenkrát si zdejší publikum pochvalovala a letos jeto ještě lepší. Chvilku mě zmátla, protože ke Xandrii se připojila až o dva roky později, ale měla na mysli účast s Haggard. Při třetím setkání, tedy na tom ve Vizovicích, zahráli i píseň The End of Every Story z desky India a Ravenheart z desky stejnojmenné. Koncert krásně gradoval, ke konci mě to absolutně pohltilo, a tak nezbývá než hodnotit jako to nejpovedenější co jsem od nich viděl!
Místo koncertu Sanctuary jsem si naplánoval cestu do kempu pro nějaké oblečení, ale potkávám v pivním stanu své spolubydlící, přisedávám si a dávám si s nimi své poslední pivo ve Vizovicích pro rok 2013. Blíží se začátek vystoupení Anneke van Giersbergen, a tak opět mířím do areálu. Ještě před začátkem koncertu si zajdu na výborný langoš. Trochu na drzo se s ním posadím na lehce zaplněnou speciální plošinu určenou invalidním. Avšak neváhám ani vteřinu nad tím pomoci takovému fanouškovi nahoru, protože nájezdová rampa má opravdu brutální stoupání a prostor na manipulaci s vozíkem je taky hraniční. Ale jinak dobrá věc! Anneke mě svou hudbou pohladila po duši a po těch hektických dnech to byl opravdu balzám pro tělo. Bylo to krásné, milé a upřímné. Více k tomu nemám co říci. Jen snad, že hrála písně ze své tvorby, které doplnila o hity z svého působení v The Gathering. Přiznám se, byl jsem z jejího vystoupení tak trochu v jiné realitě, a o to více mě mrzelo to, že měla v pátek vystoupení v Polsku, a nemohla tak vystoupit společně s Devinem. Věřím, že by to bylo naprosto famózní. No je čas se před vrcholem dne a i celého festivalu konečně obléci a opravdu mířím směr kemp.
Do areálu se doslova protlačím na kapelu Powerwolf, která mi svým progresem připomíná Sabaton. V roce 2010 na Metalfestu hráli kolem oběda, podobně o rok později ve Vizovicích. Rok na to opět Metalfest, ale čas již v podvečer. Letos ve Vizovicích dostali místo ve večerním programu. Škoda že se neněmí s jejich nasazováním v line-upu i jejich koncertní prezentace – ta zůstává stejná. Již po čtvrté jsem slyšel ta samá slova k představení písně, ty samé vtípky. Ale proč ne. Sice je to kýčovité, ale jim to věřím a žeru i s navijákem. Bylo to opět kvalitně odvedené představení, plné písní, které si lidé žádají, a k tomu dvě nové písně. Již klipem uvedená Amen and Atack a k ní Coleus Sanctus.
Avantasia jakožto headliner letošního ročníku mě svou tříhodinovou show lehce děsila, volím tedy následující postup. Zůstat na úvod vystoupení, které otevírá skladba Spectres z aktuálního alba The Mystery of Time, kterou následuje stejně jako na desce The Watchmakers‘ Dream a následný skok do EP alba Lost in Space part 2. k písni The Story Ain’t Over. A jelikož vystoupení bude trvat ještě přes 140 minut, jdu si obhlédnout opuštěnou část areálu. Sednu si v kavárně a dávám odpočinout nohám. I tam pěkně slyším píseň The Scarecrow. Zamířím ještě naposled na druhou stranu brány směrem Zádveřice, abych se osvěžil, a vracím se na závěr setu, přesněji k písni Farewell. Amanda zní úžasně. Vlastně oni všichni zpěváci zní skvěle, i Tobi, jenž u mě loni ztratil body při vystoupení s Edguy, kdy se nedal poslouchat. Zazní závěrečná Sign of the Cross a je konec. Konec vystoupení Avantasie, a tedy i celého jedenáctého ročníku Masters of Rock. Rozloučím se s kamarády, kteří mi dělali společnost, a pomalu se vydám s obrovským davem ven z areálu prozpěvujíc si Avantasii. Musím uznat, že jsem byl dosti skeptický k tomuto vystoupení. Ale to, čeho se mi od lidí, kteří přijeli s projektem Avantasia, dostalo, mě upřímně bavilo, ale na můj osobní top to nebylo.
Závěrem:
Při té nostalgické cestě davem směrem k autu se mi hlavou honí stovky myšlenek, nálad a já nevím čeho všeho ještě. Vše se stejně jako lidé nakonec rozchází na různá místa a já jdu sám temnou cestou a s potutelným úsměvem si říkám, že to letos zase stálo za to. Bohužel si zároveň přiznávám, že line-up byl pro mě dosti jednotvárný a lehce nezajímavý a nemít Vizovice hodinu cesty autem od domu, svou účast bych hodně zvažoval. Příští rok bude má případná návštěva Vizovic malým výročím, a tak doufám, že line-up bude barevnější, obohacen o nová jména jak z domácí, tak zahraniční scény a že opět přijedou dobří a milí lidé. K organizačním věcem nemám moc výtek. Možná nějakou tu pochvalu bych říci mohl, zvláště za tribunu pro hendikepované a pisoárové toiky u tzv. zdi nářků!! Zde bych i pokáral pány, kteří je nevyužili!
Zbývá už jen dát poslední slova rozloučení, nasednout a nastartovat svou neposednou Felici, a vydat se vstříc policejní kontrole a domovu.
Za rok na shledanou …
Setlist několika kapel k vidění zde
Fotky zapůjčeny z FB stránek kapel a umělců! Děkuji