Na nové album Finntroll jsem se jako skalní fanda těšil asi jako babka na důchod. Od první zprávy, že se tahle šestice skřetů zavřela do studia, jsem počítal každý den do vypuštění konečného výsledku jejich práce. S první skladbou ale přišlo těžké zklamání. To však neznamená, že by celá deska měla být zklamáním, ba právě naopak.
Nebudu se tajit tím, že jsem fanouškem hopsavého severského stylu metalu plného trollů, hvozdů, bažin, medoviny, piva a bitev. Čím veselejší styl, tím lépe. Nový počin těchto švédsky zpívajících Finů ale musíme uchopit z poněkud jiného konce. Jak bylo již předesláno před oficiálním vydáním placky, nálada Blodsvept se bude ubírat cestami prastarými a přiblíží se zvukem i stylem k prvním albům kapely. Přiznám se, že když se na youtube objevila pilotní skladba, zmítaly mnou při poslechu emoce a to vskutku negativní. Řekl jsem si, že jestli se má celé album ubírat tímhle směrem, tak ho snad ani nemá cenu stahovat, protože mám raději melodičtější věci. Nicméně jsem neodolal a jakmile se objevilo ke stažení, bez váhání už jsem si ho užíval ve své mp3ce s dobrým několikadenním předstihem. Ať žije pre-order a pirátství.
A dobře jsem udělal. Album v globále nabídne velkou porci blackmetalu správně řezaného klávesovými rytmy finské polky, jaké můžeme od těchto barbarů čekat. Nezklamali. Celkově má dobrý zvuk, CenturyMedia si dal záležet a i s horšími sluchátky se dá vychutnat každý tón této znamenitě zmasterované fošny. Zvuk kytar je stejně jako v případě Nifelvind, hodně černý a ostrý, zároveň k tomu má šťávu a výborně zní. Dominují krvežíznivé vokály Vretha, kterého snad musela vychovat smečka divokých vlků. Opět se dočkáte veselých klávesových partů, ale oproti starším albům poněkud více upozaděných. Nástrojů je požehnaně, Finntroll přidali ke své tvorbě třeba banjo a jako vždy si v poslechu najdete flétničky, brassy, trumpety a další zvuky, které kvalitní klávesy nabízí. Melodií kupodivu není málo, ale nejsou až tolik líbivé, jako na jiných albech a buď vybízí k zadumání, nebo se snadněji rozpliznou v šedi ohraného průměru. Struktura skladeb zůstává zachována, věrná jejich žánru, sem tam se někde objeví pro oživení i akustické interlude. Na obalu najdete trollího rohatého bojovníka a torza křesťanů nabodaná na kůlech. Kapela, jak se zdá, poněkud změnila také styl. Od polonahého, v kůžích a cárech hadrů přioděného klipu Trollhammaren uběhlo dobrých pár tisíc let a umělci oblékli své stejně smradlavé trollí maličkosti do fraků, klobouků a jiných módních výstřelků. Ach jo, ty civilizační návyky se dneska už nevyhnou nikomu.
Teď k rozboru jednotlivých skladeb. Celá jedenáctisongová vichřice začíná hlubokým rykem jakési neidentifikovatelné suchozemské příšery, asi nějakého velikánského trolla přicházejícího nepozorovaně – pravděpodobně za tmy – odněkud z houští v hlubokém lese. V začátku jsem měl strach, že se dotyčná stvůra nezadržitelně přiblíží do takové míry, až mi vyleze ze sluchátek a sežere mi hlavu, vnitřnosti, počítač a nábytek, než se dostane k ledničce. Ano, takhle začíná Blodsvept. Song je to po několika posleších nakonec vcelku dobrý; jak jsem postupem času zjistil, musíte na něj mít náladu a přistupovat k němu s otevřenou myslí, protože je prostě jiný. Pro fanouška jejich novější tvorby je to velká změna. Připomíná onu starší tvorbu Finntroll, kterou, jak jsem již uvedl, moc nemusím. Oblíbil jsem si její valivé synkopy, jedna podstatná věc ale podle mého skladbě chybí. Lepší break uprostřed a nějaká výraznější chytlavá melodie. To, co vprostřed nabídli, spíš uspává. Představoval bych si to podobně, jako u australských žánrových kolegů Troldhaugen a písni Beast Wagon. Zrovna u titulky, a ještě ke všemu otvíráku, bych očekával nášup, a ono nic. Jen si vzpomeňte, jaká euforie vládla, když kluci před vydáním Nifelvind vypustili skladby Under Bergets Rot a Solsagan. To byly panečku kousky. Škoda jen, že se víc skladeb neneslo v podobném duchu, jinak by to byl opravdový meisterstück. Takže kompozice docela odfláklá a na titulku malej špek. Další skladba v pořadí už je o poznání lepší. Ett Folk Förbannat, se stejným pořadím, jako Solsagan, bude podle mého divácky mnohem oblíbenější. Už jen z důvodu, že se na ní daleko lépe paří. Staří bardi oblékli nový vypraný kabát a stvořili další líbivku. Houpavé veselé humppa rytmy zcela zahnaly mé předchozí pětiminutové rozčarování z titulky. Při jejím poslechu se mi chtělo pít, tančit a zpívat, což v pátek odpoledne během jízdy přeplněným autobusem vřele nedoporučuji. Skvělá kompozice, melodie a rytmus, prostě další ultratroll humppahit. Z pohledu fanouška euforie, z pohledu recenzenta nic nového, nic převratného, technicky ale zdatná práce. Další skladba, När Jättar Marschera je také skladbou povedenou, ale od Finntroll spíš standard, nic nového nebo ultra chytlavého. Mordminnen to samé. Připomínají skladby z desky Midnatens Widunder a tu upřímně až tolik nemusím. Kratší flák Rösets Kung nabídne banjo, popěvky, hospodský rytmus a suprový refrén. Krásně odsýpá, je to samá trumpeta, akorát do akustických pasáží by se ještě hodila brumle. A na konci hodně hluboký zpěvákův hlas, který snad vytáhnul až z puchýře na patě. Skövlarens Död se mi líbí z celého alba nejméně. Song mi připadá neslaný nemastný, bez lepšího nápadu, prostě vata. Jak je krátký, tak je nudný. Ovšem Skogdotter je úplně o něčem jiném. Kvalit hitů jako Trolhammaren nebo Slaget vid Blodsälv nedosahuje, přesto jsem si při jeho prvním poslechu pustil štěstím slzu na tvář a žlutou kytičku do trenclí. Veselé flétničky, banjo, chorální výkřiky a v neposlední řadě dobře odvedené brassy se určitě postarají o pořádný moshpit na živých vystoupeních. Pro mě zaručeně největší hit z alba se skvělou kompozicí a nejchytlavějšími melodiemi, který si zajisté brzy získá srdce skalních i nových fanoušků. Hned další track má hodně zlý název Häxbrygd. V překladu to znamená asi něco jako čarodějničin vývar. I tenhle kousek není špatný. Je o něco ostřejší a žádné zběsilé tempo nenabízí, poskytne však sympatický zážitek z poslechu, protože vás posadí na prdel. Řemeslně dobře odvedená práce, jenomže takových písniček mají tihle Finové hodně. Sice to není nic nového, ale nebudu je za to odsuzovat, protože je to slušná práce a jen ať se svého žánru drží, než aby se samou progresí dostali někam do vulvy. Tvä Ormar je takový um-ta-ta hoj do počtu, který mne nijak nezaujal. Fanskapsfyld je um-ta-ta vyšší třídy s velmi sympatickou melodií a pěkně se poslouchá. I po několikáté a stejně neomrzí. Opět jedna z lepších písniček. A celé dílo završuje zajímavý Midvinterdraken. Poslouchám, poslouchám a ejhle, koho mi to připomíná?! Jestli jste hádali, uhádli jste správně. Ano, jsou to Moonsorrow. To, že obě kapely mají stejného klávesáka, je tady znát daleko víc, než předtím. Song má podobný rytmus a tempo, jako songy od Moonsorrow a je i obdobně epický. Takovouhle písničku slyším od Finntroll poprvé a tak moc mě zaráží, jak je stylu těch druhým Finů podobná. Jen ta délka skladby neodpovídá, což je vlastně dobře, protože v opačném případě by se stejně na CD ani nakonec nevešla. Kompozičně se písním vymyká, ale pro oživení je velmi dobrá a na závěr sedne, jak prdel na hrnec. Díky ní mne ani nemrzí, že Finntroll na desku tentokrát nenasadili žádné intro a začali to valit hned od začátku.
Takže můj celkový dojem? Veskrze pozitivní. Miluji překvapení a tentokrát bylo až na zkušenost s prvními vypuštěnými songy příjemné. Na rozdíl od očekávání Nifelvind, kdy pustili ty nejlepší songy jako první a zbytek desky byla skoro jen vata, v tomhle případě snad schválně udělali slabší titulku a vypustili naopak horší věci, aby posluchač byl při následném poslechu desky příjemně překvapen. A taky, že byl. Tohle album pro mne znamená průřez celou jejich tvorbou se všemi klady i zápory, do zdobného poháru folk metalu svěžího vína ovšem nenalije. Midvinterdraken mě příjemně překvapil, Ett Folk Förbannat a Skogdotter potěšily. Zbytek skladeb, víc nebo méně dobrých ve všech směrech, dotváří sympatickou atmosféru pro folk metal typickou. Výsledek úctyhodný, o tlustý trollí chlup lepší, než Nifelvind a album by v žádném případě nemělo chybět ve sbírce jakéhokoli milovníka kapely i žánru.
HODNOCENÍ: 7 / 10