V sobotu 24. ledna roku 2015 se uskutečnil poslední koncert kapely Euthanasia. Vše se odehrálo v klubu Barrák v Ostravě, který se tak může pyšnit tím, že jeho prostory vyprovodily na odpočinek další legendu severomoravské metalové scény. Dva roky zpět se tam totiž odehrál i poslední koncert kapely Dissolving of Prodigy.
Sobota začala docela pozitivně, avšak počasí si řeklo pravý opak, protože během odpoledne začal z nebes padat ten bílý nesmysl, a cesta tak doznala zajímavých rozměrů, teda pokud byla vidět. Naše výprava dorazila do klubu po šesté hodině, kdy se na scéně připravovala mladá parta Deadkillers. Její nástup registruji z vedlejšího sálu. Hudebně to není až takový provar, jak bych čekal, tak jsem se rozhodl zvednout své ctěné pozadí a jít se podívat blíže. Texty jsem moc nevnímal, jednak v tom blackovém chrčení těžko poznat, jakou řečí to je, a když už jsem to identifikoval, zůstalo mi v hlavě jen – mrdat, mrdat, píchat tě do prdele – což mi přišlo spíše úsměvné, sorry, kluci! Na druhou stranu, text k písni Lidstvo má svou hloubku, kterou jsem našel až díky BZ profilu, kde je text společně s klipem umístěn. Na úvod večera dobrý start, a pokud se s Deadkillers ještě někdy potkám na stejném místě, dám tomu druhý poslech.
Antigod opět obětováni hladu. Na vysvětlenou – s touto kapelou jsem se měl setkat již před rokem na akci zvané February Hard Show v Luhačovicích. Bohužel jsem tenkrát její hrací čas nahradil hledáním „hladového okna“ a stejnou věc jsem udělal i v Ostravě. Sám nevím proč…do třetice to snad vyjde! BZ profil
R-E-T jsem znal jenom jménem, které se řadí k legendám domácí scény, a to bylo vše, co jsem o nich věděl. Hudebně to byl dobrý doom/ gothic metal, který ve mně vzbudil myšlenku na Draconian, takže v tomto směru jsem byl víceméně ukojen. Co ovšem v mých uších koncert zabilo, byl pěvecký výkon zpěvačky. S prominutím, to se jen těžce dalo poslouchat. A nebyl jsem v tom sám, dle tváří okolních posluchačů, které se při jejím zpěvu ušklíbly, jako by se ptaly, co se děje? Zlepšení nepřišlo, ani když se mikrofonu ujala bývalá zpěvačka. Těžko říci, zda to prostě byl jen špatný den pro obě dámy nebo…no tak jako tak, opouštím hlavní sál a přesouvám se vedle klábosit s okolím. Pokud někdy na R-E-T někde narazím, zajdu se podívat, za tu hudbu to fakt stojí, viz jejich BZ profil, a budu doufat, že i pěvecky to bude dobré!
A teď už o těch, o kterých ten večer primárně byl, z pera kolegy Orwina!
Euthanasia, jedna z kapel vzešlých z plodné líhně severomoravské doomové scény první poloviny devadesátých let, a kapela, která i přes jistý odklon od doom metalu zůstala aktivní až do roku 2012, o čemž se většině ostatních mohlo jen zdát. V loňském roce oslavila Euthanasia 20 let od založení a v hlavě jejího frontmana Sikkiho se již nějakou dobu rodil plán posledního velkého rozlučkového koncertu. Plány nezůstaly jen v hlavě a vše se přeneslo do reality 24. ledna v ostravském klubu Barrák v rámci akce 15 let časopisu Pařát. Euthanasia si pro svůj epilog zabrala dohromady tři sety, které odehrála v různých sestavách, a lineup této akce doplnili ještě R.E.T. pocházející ze stejného doomového podhoubí jako Euthanasia, blackoví mladíci Deadkillers a, stále větší popularitě se těšící, Antigod. Byla to oslava Pařátu, byl to koncert čtyř kapel, ale ze všeho nejvíc to byl večer jen jednoho jména, Euthanasie. Cítil jsem to tak já a dle mého obdobné pocity měla i většina z necelé dvoustovky návštěvníků. Ten den se prostě šlo na rozlučku s kapelou, která za sebou na české metalové scéně zanechala nesmazatelnou stopu. A proto také neberte tento výtvor jako oficiální report, ale jako ryze subjektivní tok myšlenek jednoho fanouška, kterému Euthanasia ukázala svět tvrdě metalové scény a formovala jeho hudební, a mnohdy nejen hudební, cítění. Všem ostatním kapelám toho večera se omlouvám, ale tohle bude jen o Euthanasii.
Dějství první
První set Euthanásky začíná intrem v podobě skladby Euthanasia, která se jako intro objevila v roce 1996 na demu v Chrámu bezbolestných a později jako outro na Thoughts on Living. Na koncertech jsem tuto skladbu jako intro slyšel již několikrát, ale tady to bylo poprvé pěkně živě zahrané, žádná smyčka z počítače, takže poctivý začátek jak se patří. A na sestavě Sikki, Honza, Pobor, Ozzy a Maro bylo vidět, že si hraní skutečně užívají. Jestli někdo někdy kroutil hlavou nad zařazením Euthanasie do škatulky doom metalu, tak právě tento první set kapely dokázal, že tam tato skupina právem patří. Vesměs pomalá tempa skladeb, texty na vážná témata a Sikkiho murmur vytvořily tu správnou atmosféru. Trochu ze setu vybočovala skladba Peklo na zemi z úplně prvního demáče, která má až zábavový refrén, nicméně text, který platil před dvaceti lety, platí dnes a platit bude nejspíš i v budoucnu, mi do konceptu večera vcelku s klidem zapadl.
Vrcholem setu nemohla být žádná jiná skladba než Shořel jsi v jejím těle z dema Nazí a mrtví, která se později objevila i na druhém „modrém“ albu. Tento devítiminutový epos mě dokáže vždy dostat do hudebního transu a ani tady tomu nebylo jinak. Výborné přechody, naturalistický text, tak osobní, až by jeden autora podezříval z oněch zvrhlostí. Tahle skladba nejde popsat, to si musí člověk poslechnout. Z tohoto dema zazněla i titulní protiválečná Nazí a mrtví, v jednoduchosti je síla a i inspirace Mailerovým románovým dílem je zřejmá. Pomalá klidná kytarová vyhrávka, zpěv gradující od klidné recitace až k naléhavé prosbě, kytarové sólo a konec. Na řadu přichází songy z Thoughts on Living, první plnohodnotné desky. Překvapily mě české verze titulního songu a songu Dance on Grave, tohle bych si chtěl poslechnout i studiově, protože zvuk sice nebyl nijak špatný, ale obzvláště zpěv se občas v těch kytarách utápěl. Dance on Grave byla pro mě asi největším překvapením, mám tu skladbu hodně rád i studiově v originální verzi, ten přechod v druhé třetině je prostě kultovní, ale ta až jazzová variace, kterou pánové předvedli na pódiu, byla prostě výborná. Klobouk dolů, pánové.
Na závěr proběhla malá personální rošáda, kdy se na pódiu objevil s kytarou Yabback a Zdeňa s houslemi, aby si vystřihli hitovou One Last Wish, která byla po mnoho let pevnou součástí setlistu a která již v době svého vzniku ukázala cestu, kterou se bude kapela ubírat. A tak nám skončil první set a já odcházel spokojený, většinu těch věcí jsem slyšel naživo poprvé, a kdyby ještě někdy Euthanáska vystoupila, vůbec bych se nezlobil za víc songů z dem, i po těch letech mají naživo rozhodně co nabídnout.
Dějství druhé
Druhý set Euthanásky se nesl ryze ve znamení druhé plnohodnotné desky Ceremony of Innocents a na pódiu se objevila sestava ve složení Sikki, Honza, Ozzy, Yabback, Zdeněk a Lůca, tedy sestava takřka totožná s tou, která odehrála poslední skladbu v prvním setu, jen Marka vystřídala za klávesami Lucka. Během setu později na kytaru vystřídal Ozzyho Pedy. V tomto setu už zazněly songy, které mám i naživo ještě v paměti, a právě proto jsem tenhle set už mohl v hlavě s něčím porovnávat. A možná to bylo právě tím, že mi tento set přišel poněkud slabší i zvuk, jako by se najednou o třídu zhoršil. Kapela na nás valila jeden hit za druhým, včetně těch největších, jakými jsou hymnická Ceremony of Innocents, která člověka donutí si ještě dalších x dnů prozpěvovat refrén „Where are your graves? You cannot hear a bird’s song. Innocent lives witnesses of disaster…“ Nechyběla ani anglicko-česká Law for Burnt to Death, jejíž českou část textu zpíval s kapelou nejeden fanoušek a kterou předcházela výborná instrumentální The Ancient Echoes. Modré album zaznělo skoro celé a během tohoto setu přišel na řadu i křest nového The best off alba Cesta ke světlu končí, jehož křtu se ujal manažer kapely Jeník. I přes počáteční rozpačitost jsem si nakonec i druhý set, který se od doom metalu přesunul k melancholickému metalu, parádně užil.
Dějství třetí
A máme tu poslední set Euthanasie pro tento večer, možná i její poslední set vůbec, a zároveň také poslední vystoupení tohoto večera. Na pódiu se nám opět usadila sestava, kterou jsme mohli spatřit již na konci minulého setu, tedy Sikki s tradiční pokrývkou na hlavě, Honza, Yabback, Pedy, Lůca a Zdeněk. Pro tentokrát dostaly prostor vály z posledních dvou řadových alb, tedy ze „žlutého“ Requiemu a ze IV. Zazněly tak setové stálice, jakými jsou klipovka Bílé lži s jasným textovým poselstvím, folkovými motivy nasáklý kytarový Blind man, vše včetně vlastní tváře jsme ztratili v Identity, ve které se nádherně střídají klidné pasáže s agresivní dravostí. Vrcholem tvorby hrané ze „žlutého alba“ byla bezesporu dvojice skladeb Unspoken a Memento. První jmenovaná pro její slovanskou melodiku a až návykově zpěvný refrén. Opakující se „take me away, sir, from the mirror of the past the tears are dripping in the eternal well and ripples on the surface create impenetrable cells surround the seconds of our lives“ mi vždy znělo jako sbor z pravoslavného chrámu, případně nějaké ruské veselice, a vždy si ho rád zapěju, navíc ta rytmika přesně hodící se pro točení hlavou…prostě nádhera. Druhé zmíněné Memento má asi největší potenciál líbit se masám, jemná folková melodika, čistá „akustická“ kytara a filozofický, krásně znějící český text o hledání sama sebe, to je to, co dělá z tohoto songu skvost.
A tím na řadu přichází songy z poslední desky, přesněji řečeno vesměs songy, které byly představeny již na nikdy oficiálně vydaném EP Trilogy. A v této poslední části nám Euthanáska představila svou asi nejprogresivnější tvář. Zběsilá protiválečná Crimes against Humanity, která se svými pasážemi blíží až k břehům deathovým, aby se následně vrátila na klidné melancholické moře. Chybělo mi v ní trochu Zdeňkovo didgeridoo, se kterým se na koncertech v minulosti objevoval, ale tak nemusím mít všechno. V Konci letní noci jsme si vyslechli zpověď o bolestném rozdělení dvou lidí. Nevím ani proč, ale tenhle song mi vždy připomínal Tiamat, možná tou tesklivou náladou, možná kytarami, možná textem, těžko říct. V každém případě hlavně textově silně emotivní song. No Prayer Left je založená na gradaci a kulervoucím finále, ke kterému celá skladba spěje a jež když přijde, tak se i zimomriavky dostaví. S Voluntary Slaves se opět vracíme tematicky k válce, která jakožto téma prostupuje celou tvorbou kapely. Opakující se melodická linka, vtíravý refrén, který sám o sobě na konci graduje a konec. Děkovačka a loučení…
Ne tak úplně, i přes pokročilou hodinu si zbylí fans (a nebylo jich málo) vynutili ještě přídavek v podobě hymnické Ceremonie nevinnosti, kterou si na pódiu střihli všichni onoho večera zúčastnění a sborový refrén tak toho večera, či spíše noci zazněl naposled. Fanoušci chtěli ještě další přídavek, ale po Ceremonii bych si nakonec osobně dokázal představit jen jedinou skladbu, a to znova Shořel jsi v jejím těle, a na tu už prostě nezůstal prostor a síly, a tak je vlastně dobře, že celá cesta ke světlu skončila titulní skladbou z modrého alba.
Závěrem? Poděkování…
Byl to výjimečný večer a všechna čest, že se to podařilo uspořádat. Obdiv si zaslouží pořadatelé, Sikki s Honzou, kteří odehráli celé tři sety, všichni zúčastnění členové Euthanásky, i ti nehrající. Velký dík taky všem fanouškům, kteří přišli Euthanásku na její poslední cestě vyprovodit, bylo fajn vidět zase některé známé obličeje. Je dobře, že se zavzpomínalo i na Fusateho, jehož Dissolving of Prodigy měli s Euthanáskou vždy blízké vztahy. Bylo krásné pozorovat v jeden večer vývoj, kterým kapela od svého počátku prošla. Vývoj od doom metalu přes melancholický metal ovlivněný folkem až po nejnovější tvorbu s prvky progrese. Tímto skončila éra jedné kapely, která dokázala přesáhnout regionální význam a rozlučka s ní proběhla na výbornou. A i když cesta ke světlu skončila, tak se nabízí dovětek, nikdy neříkej nikdy, a třeba u výročí 25 nebo 30 let od založení naviděnou.
Velké díky Orwinovi!
Foto zapůjčeno z FB profilu umělců, díky!