Tak je to u konce. Dvacátý první ročník festivalu Brutal Assault utichl. Jaký byl? Opět se Vám to pokusím nastínit v následujícím textu a opět z mého pohledu.
Středa ráno, čas našeho odjezdu z domovů, u nás vypadala, co se počasí týče, odporně. Chladno a otravný déšť. S lehkou dávkou naivity a neznalostí meteoradaru jsem doufal, že v Josefově bude o něco lépe. Když se kolem jedné po poledni naše přibližovadlo dostalo do katastru Josefova, vítal nás, nečekaně, déšť. Zaparkovali jsme a nějaký čas přemýšleli, kde nakonec postavíme stany. O tom, kde to nakonec bylo, nebudu nic říkat. Ta místa jsou v klidné části, nebylo to moc obsazené a ani to nebylo daleko do areálu. Tedy ideální stav. Po klasickém prvním ztrestání lahvinky medoviny zamíříme k budkám, které nám mají vydat naše náramky opatřené čipem. Bylo kolem třetí a já se těšil, jak si pak poslechnu The Truth Is Out There. Satanžel, někdo mi středu plánoval jinak.
Fronta byla snad u každého okénka a bylo jedno, zda to bylo na lístky z předprodeje, rezervace, akreditace či dobíjení čipu. Jediné okénko bez front bylo to, kde se prodávaly vstupenky na festival. Těch nakonec pár desítek zůstalo a BA se tedy nedočkal vytouženého vyprodání, ke kterému bylo letos opravdu blízko. No a teď si pojďme lehce „zahejtovat“.
Nejsem jediný, kdo na ty hodinové fronty bude nadávat. Mnozí si již na sociálních sítích, různých fórech a dalších místech své řekli. A vesměs mají stejný názor. Faktem prostě je, že oznámit cashless systém deset dní před festem je docela hraniční čas. Ku cti pořadatelům, že se snažili odpovídat na všechny dotazy, které se vyrojily jako hejno hladových sarančat. Ale i tak byla většina lidí na místě značně zmatená z toho, k čemu všemu čip bude atd. atd. Pořadatelé sice každý den na svém FB účtu tuto skutečnost připomínali, nabádali k registraci vstupenky do systému a nabití kreditu předem. Jenže to bylo možné jen u několika druhů vstupenek, kde si netroufám odhadovat, jaká část objemu prodaných lístků jim patří. Já měl tu čest mít vstupenku, jež se registrovat nedala. Což mě docela zarazilo, u akreditovaných vstupů, vydaných pořadatelem, bych právě tuto možnost čekal. No co už, stejně jsem musel vystát skoro dvě hodiny (bylo by to i delší čekání, kdybych se nezakecal s kolegou z jiného zinu, který měl dalšího kolegu o několik metrů blíže k vytouženému cíli, a ten nás ochotně vzal k sobě, díky!) ve frontě, abych dostal náramek. Své žetony jsem si nakonec dobíjel (na zelené louce) až kolem jedenácté večer, kdy se fronty o top-up boxů zkrátily na asi dvacet minut. Další nemilou skutečností tohoto systému placení pomocí čipu byly poplatky. Při prvním dobití se strhne 1 žeton, jakýsi poplatek za „koupi“ čipu. To se přežít dá. Jak sami pořadatelé řekli. Mohli jsme zvýšit vstupné a tvářit se, že je to zdarma. Jenže problém nastal jinde. Když jsem si chtěl dobít 31 žetonů (tedy do tisíce korun), bylo mi řečeno, že pouze násobky pěti, a tak mi slečna vzala 1 120 Kč a bylo. Fajn, to se vstřebá, bo jsem platil hotově. Známej, co platil kartou, se velice divil, že mu za tento nákup byla stržena 3% z dobíjené částky. Nikde jsem o tomto poplatku nečetl, takže nevím, co si o tom myslet.
Ale vím, co si myslet o poplatku 48 Kč za refundaci účtu. To už je docela slušné maso. Hlavně pro ty, kteří si bezmyšlenkovitě při předchozí registraci na netu a prvním nabití z pohodlí domova zaškrtli políčko automatického dobíjení. Sobota večer, máš posledních šest žetonů, jež se rozhodneš utratit za silnější pivko (1,5 ž) a pak hambáč (3,5 ž). Jdeš si pro to pívo, pípneš, tvůj účet klesne pod 5 ž, a ejhle. Systém reaguje a dobíjí ti žetony. Najednou jich máš více, než jsi schopen sám utratit pár hodin do konce celé akce. Máš možnost to stopnout pomocí internetu. Chápu, že v dnešní době má kdekdo chytrý telefon, ale pár jedinců si jej na podobné akce nebere, nebo jako já ho mám, ale nemá data. Je možnost zajít na zelenou louku a připojit se na wifinu. Ta mi však častěji nešla, jak šla. No tak jako tak, je ten polatek 48 Kč za refundaci hodně fuj. Já naštěstí svůj účet dobil akorátní sumou, kterou jsem byl schopen bez větších potíží utratit na čistou nulu. Poslední položka byla zkumavka jégru…
Fronty byly znamením celého festu. V dalších dnech se tvořily především u vstupu, hlavně před začátkem žádanějších kapel. Tyto fronty byly zapříčiněny jednak velice důkladnou osobní prohlídkou, která má v dnešní době jasné opodstatnění. Ale také nutností si „píchnout“ příchod do areálu, a i při odchodu, což mělo za následek pár vyhrocených situací. Ono čekat na opuštění areálu je docela vopruz. Ale ke konci programu se to flákalo a ten, kdo věděl, že se už vracet nebude, si nepípnul a čekal, až se ráno systém vyresetuje a vyklidí areál. Plusem zde je, že pánové a dámy u vstupu číslo 2 byli vážně fajn. Věřím, že ta práce musí být naročná na mozek, na jejich chování to však znát nebylo. Což se o jiných festech říci nedá. Častokrát se mi jinde stalo, že se ochranka u vstupu tvářila jak s klackem v řiti a prohlídka byla o tom, že se na tě jenom podívali.
Když už jsme u těch čipů a žetonů, nedá mi to nereagovat i na ceny. Cena žetonu je tedy 32 Kč a myslím, že je jen otázkou času, kdy půjde výš. Žetony se letos platilo i za oficiální merch festivalu a kapel. Kde jsem si nakonec nic nevybral, což mě mrzí. BA triko jsem měl zatím z každého ročníku a pět z nich má jinou barvu jak černou. Satanžel letos se mi žádný motiv nelíbil tolik, abych si jej pořídil. Co se týká piva, tam je cena 1 ž za desítku 1,5 ž za ostatní. Pivko bylo první den docela dobré, ale pak mi přišlo, že je z něj ta klasická festivalová břečka, které sleze pěna hned, jak opustí ruce obsluhy. Ale na zahnání žízně dobré. Co se zahnání hladu týká, dalo se v některých stáncích slušně najíst za rozumnou cenu. Třeba naše oblíbená dančí klobáska za 2,5 ž či celá čerstvá pizza za 4 ž. Ale daly se najít také stánky, kde vás to přišlo pěkně draho. Příkladem budiž langoš, který suchý byl za 1 ž, avšak každá ochucující složka za 0,5 ž. Takže klasický langoš s česnekem, sýrem a kečupem či tatarkou za 2,5 ž, v přepočtu tedy 80 Kč. V tom samém stánku, ovšem na jiném místě, počítám, dle prosvítajících cen v Kč, by vás to samé vyšlo na 50 Kč. Klasické nudle, gyros v placce či hambáče se pohybovaly mezi 3 až 4 žetony. Ale dalo se také najíst bez masa či absolutně bez živočišné složky pokrmu. Jenže tam jsem si pod názvy neuměl představit, co dostanu, a loňské výborné zelenivé samosy jsem nenašel, tudíž jsem nic neochutnal. Naše skupinka ale oběd řešila návštěvou restaurace v Jaroměři, kde měli výbornou kuchyni, zvláště pak boží pečená vepřová kolýnka. Dost bylo máčky kolem, pojďme na ty kapely.
Když jsem si dělal seznam skupin, na které musím jít, na které bych měl či mohl, čítal nějakých padesát kapel. Realita byla skromnější. Kapely z rána jsem prošvihnul pro lenost a díky obědům v Jaroměři, pár dalších díky debatám s okolím a pivu.
Černý Metal
Poslední skupinou, jež jsem na festivalu viděl, byla Darkened Nocturn Slaughtercult. A že to byl závěr panečku hrůzostrašný. Onielar v bílém hábitu, zakrváceným obličejem a hysterickým ječákem, který zní jako ječák ženy, kterou právě skalpují, byla jak z hororu a přiznám se, ten zpěv mě bude ještě nějaký čas děsit. Hutnou atmosféru dotvářejí šlehající plameny a plivání krve. Černá mše v podání DNS byla strhující!
Nějakých pár minut před nimi hrající Mgla mému oku unikla, avšak sluchu ne. Což mě lehce mrzí, ale i to, co se doneslo k mému sluchovodu, bylo skvělé. Toto pojetí BM, lehce melodické, bez většího ječení, hráčsky skvěle odvedené, mě baví asi nejvíce. Zvuk na Metalshop pódiu mi přišel krapet kvalitnější, čistější jak ten na Jägermeister stagi. Kdybych byl v davu, prohlásím Mglu za top black metal na festivalu, který mi zahrál i oblíbenou skladbu z jejich posledního alba Exercises in Futility, pátou píseň!
Těžko ale říci, jaká ta blacková banda byla nejlepší. Taake jsem schválně promeškal díky Sigh a Arch Enemy. Shining jsem viděl, ale bylo na ně tak plno, že jsem stál až mimo Metalgate stan a tam byl zvuk, slušně řečeno, na prd. Abbatha jsem vynechal z většiny také. Doufal jsem, že dá větší prostor své sólo tvorbě. Jenže v čase, kdy jsem jej sledoval, tedy na závěr setu při čekání na Chelsea Wolfe, se hrála ta samá trojkombinace písní jako čtyři roky zpět s Immortal. Zvukově to nebylo zlé, dav se bavil, to jo.
Satyricon jedou festivalovou šňůru, kde přehrávají desku Nemesis Divina. Tato dvacet let stará deska je dle mnoha hodnocení to nejlepší, co Satyricon nahráli. A ani po dvaceti letech ty písně nestárnou a jsou koncertně sakra dobrým materiálem. Především pak dvojka Nemesis Divina a Mother North!! Byl jsem nakonec velice rád, že jsem byl ukecán, abych na Satyricon šel.
Je docela možné, že jsem viděl i 1349, ale měl jsem u toho vyplý mozek díky medové whisky, jégrům a pivu. Ale Behemoth jsem viděl s čistou myslí, sice až od poloviny, to díky Defeater, ale o nich později. Poláci Behemoth v čele s Nergalem platí za jedny z velikánů blackové, potažmo blackned deathové scény a v Josefově to dali hodně znát. Setlist zahrnoval celou desku The Satanist. Koncert byl jedno velké divadlo plné ohňů a kouře, orlic, hostií a černých konfet snášejících se na areál jako hejno masožravých kobylek a rohatých zrůd, ve které se proměnili sami hráči. Prostě skvělá pódiová prezentace, které nechyběla ani možná naučená nadšená gesta Nergala a spol., ale spíše bych jim to věřil. Ono jeho IG statusy směrem k Brutal Assault byly plné chvály a slov o tom, jaké publikum v Josefově je. Možná to v případě Behemoth bylo i tím, že BA je největším polským festivalem konaným v ČR (úsměv). Tak jako tak, vystoupení Behemoth nechalo silný dojem a dost možná bylo i tím letos nejvíce navštíveným, protože ty masy lidí, co se táhly po jeho konci všemi směry, byly nekončící!
Melodeathy
Pokud se mě zeptáte na otázku, jakou škatulu metalu preferuju, po krátké úvaze odpovím, že se mi hudba líbí nebo nelíbí, ale pokud musím říci, říkám melodický death metal. A toho se mi letos v Josefově dostalo v té podobě, kterou mám asi nejraději. Přesněji trojce Dark Tranquillity, Omnium Gatherum a Insomnium. Popořadě.
Zařazení DT na Metalgate stage mě vyděsilo. Dle mého jsou kapela, která by si větší, otevřenější plac zasloužila, ale jak říká i pořadatel, jsou DT seskupení, které neuvěřitelně funguje na klubové scéně. A to se potvrdilo. Poté, co jsem opustil vystoupení Gojiry (o nich více později), na mě moc místa pod stanem nezbylo, a tak jsem postával z boku venku. Bohužel se také pátek stal dnem, kdy jsem o něco více popíjel dříve zmíněné nápoje, a tak se mi chtělo při druhé písni opět na malou. Kvůli tomu jsem po vykonání potřeby zakotvil o něco dál než na začátku setu, ale ani to mi nepřekazilo si koncert řádně užít. Hodnotit zvuk je v tomto případě blbost, ale výběr písní byl hodně zdařilý. DT provětrali několik alb a sestavili setlist, jaký by kapely měly na festech mít. Tedy z těch nejžádanějších, nejznámějších písní z její tvorby. U DT například The Lesser Faith, Misery’s Crown, výbornou ThereIn, u níž dav dokresloval kytarové vyhrávky zpěvem „o ooo ooo oo“, či klidnější skladba State of Trust ze zatím poslední desky. Pro mou osobu vrchol festivalu. Což následující ráno dokládá i značně bolavý krk a člověk jako celek. Sice v tom má prsty i Perturbator, ale o tom také až dál.
A nebýt horšího zvuku, tak dalším top zážitkem by pro mě byli Insomnium. On ten zvuk byl dost přebasovaný, jedna kytara se docela ztrácela a zpěv by mohl být taky více slyšet. Ale stejně jako u kolegů DT to zachránil výběr písní. Pět míst v setlistu dostala poslední deska a jsem za to rád, skladby jako While We Sleep či Ephemeral jsou výborné a v tom zapadajícím slunci to působilo skvěle!
Ve stanu hrající Omnium Gatherum měli docela plné hlediště. Stejně jako jejich kolegové vsadili na vyvážený setlist s převahou písní z aktuální desky Grey Heavens. Ta je povedená, dost progresivní a mně se hodně líbí. Takže jsem písně z ní vítal s nadšením. A jelikož otevírali závěrečný den na MG pódiu, tak jsem se na ně dostal i na dobré místo k poslechu, kde byl i perfektní zvuk.
Mezi melodeathy se řadí i Arch Enemy, nyní v čele s dračicí Alissou, kteří od vydání desky War Eternal navštívili naše končiny již počtvrté. Setlisty jsou vesměs totožné, jen tu a tam bylo více písní. Já z těch čtyř koncertů viděl tři, nejsilnější setlist, ale zkažený zvuk (koncert jsem nakonec opustil před jeho koncem) měl ten na MetalFestu 2015, nejvíce jsem si je užil v kotli na MOR 2014, a tak něco mezi těmi dvěma byl BA 2016. Výběr skladeb očekávaný. Aktuální deska je z roku 2014, a i přes nízké hodnocení na Metal Archives má hodně kvalitních koncertních kusů, které když se doplní o klasiky, jak jsou We Will Rise či Nemesis, nemůže kapela nikoho setlistem zklamat. Zvuk nástrojů paráda, tam nemám výtek. Ale co mému uchu vadilo, byl právě zpěv. Jako by měla Alissa svůj hlas posazený hlouběji než jindy, takový nemelodický. Ale padal jsem na hubu únavou, střízlivou únavou, takže jsem to nechal být a šel směr stan.
Core záležitosti
Největší core hvězdou letošního roku byli Parkway Drive, které jsem jaksi zazdil. Domácí postHC elektroniku The Truth Is Out There jsem naopak prostál ve frontě na pásku, ale to, že odehráli Indigo hned ze startu, to vím. Set uzavírala Dying Light, ale na to trenky nevsadím.
O největší circle pit se postarala úderka The Black Dahlia Murder. V běžeckou dráhu se proměnil prostor kolem zvukaře a kapela se tak opět postarala o nejšílenější tanyny v rámci BA. Nebo aspoň o ty, které jsem viděl.
A jak jsem se těšil na vystoupení Bury Tomorrow, tak jsem z něj byl spíše znechucen. Ani ne tak hudbou, ta byla slušná, poslední deska Earthbound mě vážně baví. Ale tolik keců, co měl zpěvák Daniel Winter-Bates v těch 35 minutách, nemá ani Sammet za dvě hodiny. Ne, fakt se prostě divím, že někdo má potřebu hlásat kecy o tom, jak je tato hudba nejlepší a proč. Říkat davu, že chce pořádný circle pit a že fuck díky, fuck díky! Panáčku, kdyby kapela místo kecání hrála, tak by kotel pařil sám od sebe a ne zbytečně chladl… ne, ty kecáš a navíc to ukončíte o pět minut dřív oproti stanovenému konci. Sečteno podtrženo tam byl prostor pro další dvě skladby. Ale jinak pohodovej metalcore nášup s fajn zvukem!
Slušný taneček se rozjel i na Eskimo Callboy. Ti se svým electronicore přinesli závan něčeho ne moc častého na BA a myslím, že se to povedlo. Mezi písněmi jsem poznal skladbu Best Day, při které do davu vystřelili kanonádu konfet, či cover Cinema od Skrillexe.
Mnozí určitě očekávali cover nějaké písně od Master’s Hammer, nejpravděpodobnější se jevila skladba Vracejte konve na místo, ale k tomu nakonec nedošlo. Horrorcore EMB metal projekt pánů Štorma, Hausera a Řezníka, tedy Mortal Cabinet vsadil jen na debutovou desku, která budí mezi posluchači rozporuplné emoce. Já ji beru tak nějak neutrálně a byl jsem zvědavý, jak to celé bude znít v živé prezentaci. Satanžel to byla docela nuda. Nejenže se pánové na pódiu moc nehnuli, ale ani zpěv to nezachránil. Zklamáním byl hlavně Franta Štorm, u kterého je znát, že se svou domovskou partou nekoncertuje. Jeho zvládání kytary bylo fajn, ale zpěv do toho opravdu kolísal. Ta praxe prostě chybí. To se nedá říci o Řezníkovi, ten to držel nad hladinou. Zvuk byl ve stanu docela fajn. Ale prostě jako celek to byla nuda.
Nuda ale nebylo vystoupení Defeater, kteří měli stejný hrací čas jako Behemoth, což se asi odrazilo i na návštěvnosti. Ta byla tristní. Když jsem přišel minutu před tím, než pánové naskočili na místa, byla obsazena jen první řada a kolem pár jedinců, mezi nimiž bylo hodně krásných slečen a žen, na což mé oko reagovalo potěšujícím mrknutím. Jejich nasraný posthardcore mi při domácím poslechu připomínal loni na BA vystupující Touché Amoré. Zvuk byl tentokráte ve stanu silný, čistý a hlasitý, a to tak, že jsem opustil druhou řadu a přesunul se ke zvukaři, a nakonec i aplikoval špunty do uší. Lidí mezitím přibylo a rozjel se brutální circle pit. Žádná ujuchaná žduchačka, ale tanec alá kop Van Damma a pěsti Rockyho. Měl jsem chuť si taky zatrsat na skladbu Dear Father, ale když jsem to tam viděl, začal jsem se bát o svůj xicht. Tak jsem zůstal stát a jen tu divočinu pozoroval. Z Defeater jsem byl opravdu nadšen a kvituji podobné bandy v BA line-upu!
Nizozemci Textures mě svým progmetalcorem baví už nějaký ten pátek, ale totální nadšení nastalo u letošní desky Phenotype, která je první částí jejich koncepční cesty. Vystoupení v rámci BA bylo chvályhodné. Zvukově hodně dobré, tak jako snad všechny koncerty na Metalshop stage. Výkon zpěváka Daniëla de Jongha malilinko pokulhával, ale nic, za co by se trhala hlava. Když zahráli Illuminate the Trail, byl jsem sakra spokojen a vše ostatní bylo navíc.
Když skončili svůj set Moonsorrow, zašel jsem si pro něco k snědku a mezitím z dálky poslouchal Agnostic Front a docela se stydím za to, že jsem tuto legendu NYHC zazdil… stejně jako většinu HC kapel.
Areál, organizace, lidi a prostě takový všehomix
Každý festival má dvě tváře. A to dramaturgickou, tedy jaké kapely nabídne, a pak tu vizuální, tedy v jakém prostředí ony skupiny odehrají sety. Brutal Assault, jak je známo, má své zázemí ve vojenské pevnosti Josefov, letos tomu tak bylo již podesáté. Dle mnohých perfektní areál pro tuto akci, který se rok od roku zlepšuje, rozšiřuje a zvelebuje. A teď doufám, že to nepopletu. Festival nemá pro sebe celou pevnost, ale jen několik jejich částí. Například Bastion IX – tedy Octagon stage. Zelená louka přísluší k části nesoucí označení Ravelin XIV. A právě lidé, kteří se starají o Ravelin XIV, jsou tak nějak nejvíce vidět ve spolupráci s festivalem, alespoň co se informačního toku týká.
Letos se prvně do oprav pevnosti mohli zapojit i samotní fanoušci. Pořadatelé, společně s Ravelin XIV, rozjeli projekt „BA sobě“, kdy se na víkendových brigádách sejdou nadšení návštěvníci a pomáhají s opravami areálu. Díky těmto pracem bylo zpřístupněno několik nových prostor, několik jich bylo zvelebeno a tak dále a tak dále. Zajímavým místem byl pomník nesmrtelnému Lemmymu z Motörhead. Úzký tmavý tunel s několika zákoutími, na jehož konci byla v malé „kryptě“ vytráž Lemmyho v životní velikosti a stovky svíček. Čím blíže člověk byl, tím větší horko ze svíček cítil. A také nedostatek kyslíku, který byl spalován malými plamínky. Nebo to už bylo cítit peklo? Dalším takto opraveným místem byla kavárna blízo pomníku.
Brutal Assault není jen o hudbě, to už jsem ale několikrát říkal. BA je také o umění. Filmovému umění je věnována část stodoly, kde se promítají ty nejlepší béčkové kultovní horory či akční filmy. Druhá část té samé stodoly byla loni věnována výstavě k dvacátému výročí festivalu. Letos tato výstava byla také, avšak přesunuta do části zvané play-zone. Ve stodole tak vznikl ambientní prostor. Místo pro relax a popíjení absinthu. Hrála tu také hudba, převážně elektronické hluky, voněly tu tyčinky a celkově místo ovládal klid. V Ravelinu XIV se necházela výstava ART-BRUT-ALL. Na této výstavě mělo svá díla na třicet umělců z řad profíků či náhodných kolemjdoucích, a to nejen z ČR, ale i z Německa a Holandska. Docela mě sere, že jsem se tam nepodíval. Letoší ročník jsem prohlídce areálu moc nevěnoval.
Organizace je věc, na níž hodně záleží, a někdy stačí pár maličkostí k velkému dojmu z celé akce. Jak jsem několikrát zmínil před kamarády v areálu. Tady nad tím někdo opravdu přemýšlí a snaží se z areálu dostat maximum. Není to jen louka nebo letiště, kde vystavíte pár pivních stanů s výčepem a lavkami, necháte najet stánkaře s občerstvením a dalšími produkty, uděláte uličku s kadibudkami a máte vystaráno. Ne né, to pro Brutal moc neplatí. Vynález za všechny peníze jsou čůrací rakety, chytře postavené na místech, kde je koncentrace lidí. Třeba nedaleko hlavních pódií, kde to díky tomu nesmrdí jak v chlívě. Hodně tomu napomáhá i nerez žlab na stěně, kterou dříve pánové obechcávali, nyní to jde přímo do stoky. Rakety i budky jsou i vedle MG stage, takže člověk nemusí utíkat s pískem moc daleko. To, že některá individua chčijí na plot, to je věc druhá.
Geniální věc jsou i paletové lavky, osazené naproti stánků s jídlem či nedaleko pivních stanů. Bufetové stolky z těch velkých dřevěných válců, na kterých se třeba převáží elektrokabely, trubky v kotouči atd. O stáncích s jídlem jsem již něco málo psal, ale to se týkalo cen. Nyní se mrkneme na nabídku. Ta se skládá z klasických jídel na velké pánvičce, hambáčů, grilovaných klobás a podobně. A jak už jsem psal, na BA se hodně přemýšlí, jak dát lidem něco navíc. Letos to byla ulička s vege pokrmy, na místě se taky nacházel stánek s mexickým jídlem, asijský stánek s klasikou klasik festivalů, tedy nudle, ale k tomu byly v nabíce také taštičky buzz. Prostě a jasně, nabídka jídel byla dostačující, a hlavně pestrá. Co se cen týká, tam by to bylo na delší povídání a rozebírání. A kdo se tomu chce věnovat?
Další maličkosti jsou třeba pobíhající ovce, kozy a letos i koně, po vršcích opevnění. Hořící ohně a chrliče ohňů nad hlavním placem osvětlující obrovskou orlici. Partička Nazgůlů roznášejících temnotu nad areálem, ale i v něm. Půjčovna brutálních bicyklů. A hodně se mi líbí přenos obrazu a hlavně zvuku z hlavních pódií na několik v areálu šikovně umístěných obrazovek. Tady bych měl malé doporučení. Fajn by bylo, kdyby se i MG stage natáčela, stačí dvě kamery a obraz přenášet na obrazovku umístěnou třeba na čele stanu. Myslím, že u takových Shining neba Dark Tranquillity, kteří měli plno, by to lidé stojící venku hodně ocenili!
Pro následující kapely nemám škatulku
Pro mou osobu největší překvapení festivalu byli NOD NOD, díky nímž jsem si založil i sbírku vinylů. Kapela pohybující se ve vodách nosie-down tempa, s charismatickou Veronikou u mikrofonu, mě po pár minutách totálně odrovnala. A vím, že jsem nebyl sám. Návštěva ve stanu byla velká a potlesk neustávající. Výborný zvuk. Co více chtít. Díky za doporučení, pane!
Ihsahn sice letos nechal Emperor doma, ale příští rok to napraví. BA 2017 má svého headlinera a Emperor svou první potvrzenou show, na které přehrají celou desku Anthems To The Welkin At Dusk! Letošní koncert Ihsahna byla víceméně bez mé přítomnosti, ale při tom pobíhání areálem jsem zaznamenal písně Pulse či sakra power metalovou sladbu Mass Darkness z aktuální desky.
The Algorithm, djent od čudlíkotoče, mě na domácí poslech bavil, ale živě to už tak nefungovalo, možá to bylo tím, že jsem si naposlouchal jiné písně, než se nakonec hrály. Zvukově to bylo docela slabé a nebyla na ně taková atmosféra jako na loňské Trap, které mi právě The Algorithm hodně připomínají.
Zvučné jméno! Nová deska, která budí rozporuplné pocity. Jedni ji označují jako tu nejslabší, jiní naopak za tu nejsilnější, zvláště pak v kontextu s tím, co bratry Duplantierovi v době jejího nahrávání postihlo. Řeč je o desce Magma z dílny Francouzů Gojira. Ti už v Josefově taky párkrát zahráli a těší se tam veliké oblibě. Znát to bylo i letos. A když spustili pecku L’Enfant Sauvage a po nich dvě výborné skladby z nové desky, tedy Silvera a Stranded, nezůstal nikdo v klidu. A k tomu kvalitní zvuk. Já je sám obviňuji ze začátku mých bolestí krku, které jsem následně zakončil na Perturbator. Po skladbě Flying Whales jsem se ale odebral na Dark Tranquillity. Takže více ke koncertu Gojiry nemám.
Loni se blýsknul na MG stage, kde mě donutil protančit střevíce. Letos pořadatelé pozvali tohoto interpreta znovu a dali mu prostor na hlavní stage. Mnozí si ťukali na čelo s tím, že je to blbost. Možná jo, možná ne, ale každopádně vidět stovky lidí křepčit na Perturbator byl zážitek. A jak jsem slíbil v předchozím článku, tak jsem udělal. Do kotle a pařit jak smyslu zbavený, k čemuž pomohly již zmíněné nápoje. A jak později prohlásil zpěvák Joe Duplantier z Gojiry na adresu Dee Snidera, který tvrdí, že je komunita metalových fans více a více rozdělena. Joe říká, že sice nemáme kapely jako Pantera či Rage Against The Machine, ale máme Mastodon, Meshuggah, Behemoth a další skupiny překračující žánry, které drží komunitu blíže při sobě, než kdy dříve byla. Za příklad dal právě vystoupení z Josefova, kdy viděl, jak se při setu Perturbator, na extrémně metalovém festu, baví tisíce lidí.
Jako jediní zástupci pagan folk metalu se na soupisce krčili Moonsorrow. Především výborný zvuk udělal z toho koncertu potěšení pro ucho. Chorály z davu a povedený setlist. Já byl velice spokojen. Jen ty kecy, že si budou hrát, co chtějí, protože oni jsou Moonsorrow, mi lehce nakrčily obočí.
A když jsem u těch moon, jací byli Moonspell? Hodně dobří. Setlist poskládali docela klasicky. Nevynechali Opium, závěrečnou Full Moon Madness či Vampiria. Doplnili to o skladby z desky poslední, která mě velice baví, a to přesněji o písně Breathe (Until We Are No More) či The Last of Us. Výborná pódiová prezentace, zvuk i světla. Prostě dobrý koncert s výborným Fernandem, který mě zatím nikdy nezklamal, co se zpěvu týče.
Destruction a jejich thrash mě baví, ale ze startu měli divný zvuk. Ten se však po čase zlepšil a nezbývalo než si užít jízdu těchto německých řezníků. Příjemný pohled byl i na tanečnici, kterou ohrožoval magor s motorovkou. Jou, i šou byla!
Domácí Liveevil mají na kontě taktéž novou desku Blacktracks, kterou nám na BA v rámci jejich setu přehráli. A jak mám LE rád, tak jsem z tohoto kroku nadšený nebyl. Ne, že by ta deska byla špatná, to ne, ale myslím, že ne všechny písně jsou koncertně vděčné. Dobrým tahem ale bylo angažování zpěvačky Andrei Baslové (ex-Memoria), která svým zpěvem celé vystoupení zpříjemnila a člověk pak zapomněl, že se vlastně nedočkal klasických hitovek jako Sky and Nails z debutové desky či Remind Me! Z desky 3 Altering.
Animals as Leaders jsou pro nadšence do instrumentálně progresivního djentu velkým pojmem, ale nejen pro ty. Jejich první vystoupení na BA si tak nenechalo ujít značné množství lidí. A těm se dostalo povedeného setu, který já osobně moc neohodnotím, bo až tak nadšený z této hudby nejsu.
Plné hlediště měli i symfoničtí deathmetalisté Septicflesh. Ti svůj set zahájali písní War in Heaven, po které následovaly Communion a Pyramid God. S tím docela pohodovým zvukem by to byl výborný koncert. Jenže mě po krátém čase přestalo bavit to Spirosovo neustálé vyřvávání „destrój“ a jeho pózy s basou, kterou měl proklatě nízko a spíše na ozdobu než na hraní, ale zpěv byl kvalitní, to se mu musí nechat. No ale jelikož jsem dostal doporučení na NOD NOD, odcházím.
Electric Wizard pár dní před začátkem festivalu oznámili, že mají nějaké cestovatelské potíže (víza, pasy, nevím) a na jejich místo tak byli povoláni Ufomammut. A ač nejsem velký fan do stoner doomu, jejich set mě bavil. Ono to zpomalení po všem tom spěchu předtím přišlo vážně vhod a být možná více pod vlivem, bylo by to i více uklidňující. To samé v případě Blues for the Redsun. Ti oproti plánu zahráli na hlavním placu, bo si prohodili čas s Grave, kteří se zasekli po cestě. Chápu, že každá hudba se hraje jinak, ale to, že jsou hudebníci, vyjma bubeníka, snad po celý čas otočení k lidem zády, to mi vadí. Tak i já se otočil zády a po půlce setu odešel. Dle slov těch, co tam zůstali, to bylo pořád hudebně stejné. Tudíž jsem asi o moc nepřišel.
Octagon stage
Octagon stage nabídla denně jeden koncert, krom středy, kdy se uskutečnily koncerty dva. Já tam viděl celkově dva. Jedním z nich bylo vystoupení japonské avantgardní sebranky Sigh. Ti se do paměti BA zapsali před pár lety, kdy na hlavní stagi zpěvačka nechtěně zapálila odposlech, který následně vyzkratovala chrstancem vody. Při tom letošním se nic podobného nestalo.
Výhodou Octagonu je jeho klubový ráz, který dotváří vysoké zděné opevnění, po kterém se s radostí prochází temní Nazgůlové, a vypadá to vážně skvěle. Když vystupovali Sigh, bylo narváno, ale při troše snahy se blíže ke kapele procpat dalo. Ono tam docela fungovala ta teorie, že když je někde fronta, postav se do ní. Když to člověk neudělá a předběhne ji, zjistí, že vepředu je docela dost místa. Sigh zahájali set písní A Victory of Dakini a ukončili jej skladbou Me-Devil. Při písni Shingontachikawa nám zpěvačka dala ochutnat i zvuku saxofonu. Celkově v setu dali prostor několika deskám, tedy pěkný průřez celou svojí tvorbou, a to se mi líbí!
Druhý koncert, co jsem v Octagonu navštívil, byl král, vole, neboli King Dude. Ten se svým dark neofolkem patřil k výstřelkům žánrové rozmanitosti celého festivalu. Ale sakra dobrým. Zvuk byl výborný, odehrané písně bavily a i sám Dude si BA pochvaloval. Vypíchnul procházející se zvěř na zdech, stejně tak i Nazgůly. Vyzval nás k hromadnému sexu v hledišti, satanžel se nikdo neodvážil. Ale i tak, ten večer to byl král, vole!
No a každý král má královnu. Tou královnou byla Chelsea Wolfe. Ta nezahrála na Octagonu, ale na hlavním placu, pár minut po králi. S ní to bylo podobné jako s Perturbatorem. Bude její zařazení na Metalshop stage dobrým nebo špatným tahem? Chvíle napětí… vynikajícím tahem!! Její směs drone-art-folk-metal-cosik hudby tam sedla jako prdel na hrnec. Hutný, čistý zvuk rezonoval tak, až se střeva pohla. Její milý, klidný hlas hladil sluchovody a celková atmosféra odnášela do jiné sféry pocitů a myšlení. Potlesk pořadatelům, že se odvážili k těmto krokům. Pozvat žánrově odlišné kapely a umělce, než by člověk neznaje poměrů na BA, čekal, a dát jim prostor na hlavním pódiu!
Něco závěrem
Určitě sis, milý čtenáři, všiml, že chybí dost kapel. Tato absence je zapříčiněna několika faktory. Středeční line-up jsem částečně prostál ve frontách, částečně skryt před počasím. Dopolední program zabrala debata s lidmi, se kterými jsem bydlel, a cesty na jídlo. Něco vymazal alkohol. Položek v line-upu bylo požehnaně a není v silách jedince stihnout vše. Díky za pochopení a nyní celkový sumář.
Výborný ročník, na který se bude dlouho vzpomínat. Jednak se ukázalo, že se velký festival dá dělat i bez extrémně velkých jmen, a lidi přesto přijedou. A to více jak loni, jen škoda, že pár desítek lístků nenašlo majitele. Ukázalo se, že pevnost má další a další prostory k rozšiřování a zlepšování, jak zpříjemnit návštevníkům pobyt na festivalu. Práce tam nekončí, brigády čekají. Ukázalo se, že návštěvníci BA jsou jedni z hudebně nejvíce přístupných. Umí zapařit na Perturbatora, roztočit circle pit na Agnostic Front či Eskimo Callboy, zahrozit na Behemoth či Abbatha, nechat se unést na vlnách neofolku v podání King Dude či relaxovat s Chelsea Wolfe. Ukázali, že jako komunita držíme při sobě, jedno z jaké země jsi, jakým jazykem mluvíš, zda jsi muž, nebo žena.
Festival měl však i stinné stránky. Mezi nejčastější patřily krádeže ze stanů, které byly letos udajně velmi časté. Zpřerážet těm hajzlům ruce! Fronty budou zapomenuty, naběhnutí cashless systému nebylo o malých porodních bolestech, byl to porod císařem za plného vědomí. Ale pak už to běželo a ty malé nedostatky, jako jsou fronty při příchodu/odchodu či občas nespolupracující krabička se snad podaří do roka odstranit. Když už jsem u toho, nebyl by marný třetí vstup u MG stage a ta obrazovka. Počasí je věc, kterou nikdo z nás neovlivní, ale jsem toho názoru, že proti chladu se bojuje lépe jak proti vedru. V tomto ohledu byl BA taky povedený, středeční přeháňky sice znepříjemnily rozložení stanů, ale po další dny to byl ideální stav.
Tak a to je vše, přátelé. Uvidíme se za rok na 22. ročníku festivalu Brutal Assault, opět v Josefově. A už teď se můžeme těšit na jedno velice dlouho žádané jméno. Emperor!
Autor fotografií: Miloš Potužák
Setlist ZDE