Jeden z nejúspěšnějších domácích festivalů slavil v Josefovské pevnosti své dvacáté narozeniny. Ano, řeč je o ikonickém Brutal Assault. Cesta tohoto festivalu byla klikatá, a to nejen kvůli jeho častému stěhování, které šlo z jihu Moravy až na severozápad Čech, ale i kvůli problému, které pořádání takové akce nese. Vše se můžete dočíst v knize, která k příležitosti dvacátého ročníku vyšla. V následujících stovkách řádků se dozvíte můj pohled na svátek extrémních podob metalu, a nejen jich, který se odehrál mezi 5. až 9. srpnem. A že to bylo peklo skoro doslova!
Pořadatelé BA nás zásobovali informacemi o kapelách skoro tři čtvrtě roku před samotným zahájením, a ač se v mnoha případech jednalo o skupiny, které již na festivalu předvedly svůj set, snad v každé várce jsem si našel kapelu, při které jsem si řekl, že ji musím vidět. Což se odrazilo i v předfestivalové přípravě mého programu. Plno kapel s poznámkou „musím“ či „měl bych“ značilo, že se nudit nebudu ani minutu. Satanžel, matka příroda přitápěla pod kotel až moc a denní teploty šplhaly k nepříjemným hodnotám a nechtěly klesnout ani se západem slunce. Což mělo za následek absolutní nedodržení předem daného plánu, který jsem splnil na necelých šedesát procent. Rudí soudruzi by ze mne radost určitě neměli.
O cestě na festival psát nebudu, protože by to bylo plné vulgarismů kvůli četným uzavírkám a omezením snad na každém kilometru českých tankodromů, tedy našich silnic. To způsobilo, že jsem se do areálu dostal až poté, co svůj set odehrála naděje domácí black/death scény, kapela Mallephyr. Ale pokud zahráli stejně jak při únorovém vystoupení v Olomouci, muselo to být hodně dobré. A jelikož jsem svou první kapelu ze seznamu „musím vidět“ propásl, volím tedy lehké popíjení se spolucestujícími a mezi pevnostní zdi se vydávám až na Monuments. Tato progresivně djentová parta z Londýna na mě působila fajn dojmem, jenže s každou další písní tento dojem mizel. No a tak jsem zmizel i já, a to na pivo, a lehce se mi to protáhlo. Vrátil jsem se na začátek setu Touché Amoré, na které jsem se opravdu těšil. Jejich nasraný post HC mě díky poslední desce dost chytl, a očekávání tak byla velká. Naplnila se? Vrchovatě. Hltal jsem každou vteřinu jejich setu, kde největší prostor dostala deska Parting the Sea Between Brightness and Me. Zvukově perfektní, stejně jako mnoho dalších koncertů na Metalgate stage. Po skončení jsem upaloval před hlavní pódia hned ze dvou důvodů. Opatřit si konečně nějaké žetony, na které byly ve středu nehorázné fronty, a podívat se na konec Triptykon, jejichž set si vychutnávám otrávený a žíznivý v několikatimetrové frontě, která se ne a ne hýbat. Tady by to chtělo nějak zapracovat na úvodním náporu. Protože bez žetonů v areálu nejíte, a hlavně nepijete, což byl v tom vedru dost problém. A pokud mě paměť neklame, k tomu čekání mi zahráli dvě závěrečné písně, a to Messiah (skladba od Hellhammer) a The Prolonging. Když jsem směnil Frantu Palackého za žetony a doplnil tekutiny, zamířil jsem směr Katatonia. Ta svůj set založila na novější tvorbě a to se mi, abych pravdu řekl, velice zamlouvalo. Ponurá nálada mi padla do noty a jejich vystoupení jsem si vážně užil. Taková My Twin či July byly přesně to, co jsem v tu chvíli chtěl slyšet.
Na vedlejším pódiu si své inštrumenty chystali pánové kolem Maxe Cavalery, tedy parta Soulfly. Ty jsem již viděl a upřímně řečeno, podíval bych se i znovu. Avšak když jsem zvážil okolnosti, jako že Max je už spíše věšák na svou kytaru a jeho zpěv už taky není, co býval, rozhodl jsem se jít na Metalgate stage, kde si svůj mixážní pult připravil James Kent se svým projektem Perturbator. Co to je, ptáte se? Je to dark electro s nádechem osmdesátých let. Ze startu jsem byl vlažný a spíše se díval, co že to tu hraje za diskotéku, ale o dvě písně později se ocitám v kotli, předvádím své taneční neumění a užívám si tuto párty. A když zazněly fláky jako Ghost Dancers Slay Together, She Is Young, She Is Beautiful, She Is Next či Humans Are Such Easy Prey, mé taneční škrpále šly do kytek. Byla to prostě řádná tancovačka, která program BA oživila nevídaným rozměrem. Který ale nebyl po chuti některým lidem, kteří zastávali názor, že podobné věci na BA prostě nepatří. Omyl. Extrémní muzika to je, tak proč by nemohla být na festivalu extrémní muziky?
Rychlý přesun na závěr setu legendárních Mayhem, o kterých vám moc neřeknu, protože jsem je nestihl. Jdu se občerstvit a vracím se na MGS, kde se chystá další elektronická tancovačka v podání Trap. A pokud byl Perturbator šílená jízda, co bylo pak vystoupení Trap?! Nebudu moc vypisovat. Jen to, že to byl naprostý úlet jak na pódiu, tak v tanečním kolektivu, který jsem byl nucen opustit po tvrdé ráně na hlavu. Celé vystoupení je možno zhlédnout na YT, kde ho vyvěsili sami umělci, a já sám jsem si ho pustil asi pětkrát.
Tím pro mě úvodní den skončil, bohužel jsem nevydržel na Ador Dorath, s nimiž vystoupila i jejich vokalistka. Den to byl náročný. Hlavně kvůli horku, které panovalo již několik týdnů a v době BA bylo snad největší. Ale taky kvůli výborným koncertům, které jsem viděl. Co čtvrtek, jaký bude? Uvidíme. Teď je na řadě spánek. Teda měl být. Jenže v rozpáleném autě a navíc u cesty se spí dost na prd, a tak mi čtyři hodiny přerušovaného spánku musí stačit.
Vstal jsem poměrně brzy, což je díky tomu počasí, ale i díky návyku, který mám při vstávání od práce. Přeparkuji auto do stínu a kolem desáté vyrážím do areálu, kde mám v plánu si pořídit nějaké to triko na památku. Je šílené, kolik stanů je kolem stezky, kde loni nebyla ani noha. A není se čemu divit. Je tam stín, a tak se davy lidí, kteří by stanovali v hlavním kempu, možná i VIP kempu, přesouvají a z jinak pohodové procházky dělají opičí dráhu té nejvyšší obtížnosti. Hlavně teda v noci. Jak se tam ocitnul ten kožený gauč?
Gutslit z Mumbaje ze startu dne nahodili pohodový brutal death, který sice nebyl nijak světoborný, ale bylo fajn vidět, jak metalovou hudbu vnímají v Indii. Tedy stejně jak jinde na světě a to je dobře. Mě bavili. Když skončili, zařadil jsem se do další z mnoha front, které se v průběhu festivalu konaly, a to na oficiální merch. Tu jsem opustil v době, kdy pódium patřilo Brazilkám Nervosa a jejich thrash metalu. Zajímavé na nich bylo jen to, že jsou to samé ženské, ale hudebně nic pro mě. Potkávám známé a jdeme na pivko s tím, že na Be’lakor musíme být zpět. Lupneme tři kousky ve skle, pokecáme s místními a vracíme se na koncert melodeathových Australanů. Když jsem je viděl posledně, předvedli se ve velice dobrém světle a letos tomu nebylo jinak. Tato mladá parta má dobré hudební nápady a jejich pojetí melodického metalu je mi blízké, a tož mi nezbývá než jejich set hodnotit velmi kladně, byť obsahoval jen čtyři písně.
Nerad se opakuji, ale nejde to jinak. Horko nás provázelo celým festivalem a člověk hledá kde se skrýt, kde se zchladit. V areálu je takových místo požehnaně. Mířím tedy do stodoly, která ukrývá horor kino a výstavu obsahující velkoplošné výjevy z knihy, o které jsem mluvil na začátku. Asi na hodinku se zdržím a pročítám si ony úryvky a nestačím se divit, co vše už Brutal Assault potkalo. Co museli jeho organizátoři zažít a co si museli vytrpět, aby na svá pódia přivedli zajímavá jména, která nalákájí fanoušky. Je to prostě dřina po všech stránkách. A když si občas pročítám debaty na různých fórech, tak je mi líto, že se stále najdou lidi, kteří tuto snahu neocení, ba co více, shazují ji a mají stále nějaké připomínky. Vstupné je moc drahé, dělané na zahraniční klientelu. Je tam málo kapel či naopak, kapel je tam moc. Areál se moc nezměnil a druhý zase že se mění až moc a tak dále a tak dále. Některým se člověk nezavděčí. Mně osobně přijde cena adekvátní k nabídce a počtu návštěvníků, který dokáže pevnost pojmout. Použiji malý příklad, u kterého doufám, že mi kuřáci prominou. Tedy, pokud si kuřák, který vykouří krabičku za den, každý den odpustí tři cigarety, což dělá cca deset korun, a tuto částku si odloží do kasičky s nápisem „na Brutal“, tak se mu tam za rok nastřádá více jak tři a půl tisíce korun. Což mně osobně stačí na vstupné, cestu i stravu na celý festival, dokonce i na památeční triko…no to jsem už začal moc polemizovat. Jdeme zpět k dění na výročním, dvacátém ročníku festivalu Brutal Assault.
Arcturus se letos prezentují novou deskou, která vyšla deset let od jejich posledního zářezu v diskografii. Aktuální fošna se jmenuje Arcturian a mě osobně baví. Nebyl tedy důvod jejich set vynechat. Je fakt, že to bylo místy dost mdlé a takové bez energie. ICS Vortex sice zpíval dobře, ale místy mi přišel jakoby nezúčastněný, ba až znuděný. Takže ve finále jsem měl z tohoto koncertu rozporuplné dojmy. Novou desku, a taktéž dost povedenou, mají na kontě i progresivně blackový Enslaved. Deska In Times měla v jejich setu na BA dva zástupce. Úvodní Thurisaz Dreaming se dala těžko poznat, protože on ten zvuk byl lehce kostrbatý a rozhádaný. Bohužel se to nepovedlo do konce koncertu vyladit k dokonalosti, ale mírné zlepšení se konalo. Za mě ale opět dobrý koncert, a pokud se Enslaved někdy ukáží v našich končinách, rád se zajdu opět podívat.
Po Enslaved se vracím na ubikaci přehodit oděv s tím, že se vrátím na Atari Teenage Riot. Plán jsem splnil na 75%. Jelikož jsem parkoval tam, kde jsem parkoval, a cesta do areálu vedla MGS, tak jsem se po cestě zastavil a hleděl na ten mumraj z vrchu, z hradeb, vyvalený v trávě a bylo mi jen líto, že nemám v ruce vychlazený, orosený půllitr. ATR jsem řadil do kategorie tancovaček alá Perturbator a Trap, ale z této trojice vyšli v mých uších poraženi. Ano, nebyl jsem přímo v davu a seděl jsem daleko, v místech, kde nebyl zvuk odpovídající koncertním podmínkám, ale z toho, co jsem slyšel, mě nic nezaujalo. Ono to samé hecování, pobízení a tak mi kazilo dojem z řádné elektro tancovačky, která se mi naskytla při Perturbator, kdy nám byl naservírován set bez jediného slova a lidi věděli, co dělat. Ale jak říkám, nacházel jsem se dost mimo hlavní dění. Zvedám se a namísto kratší cesty přes opičí dráhu směr areál volím delší, přes město, kde si dám na žízeň dvě pivka a debatu s pár kolemjdoucími.
Večer v areálu mám takový rozhádaný, vidím kousek Amenra a jejich doom/sludge/HC se mi docela líbí. Za krátký čas jsem už zase na hlavním placu, kde sleduji počínání legendárních Cannibal Corpse, a zase hned zpět na malou stage, kde své instrumenty rozezněla ponurá sebranka Agalloch. A vzápětí zpět na Kreator, kteří své vystoupení vzali z gruntu a natlačili do lidí jednu pecku za druhou. Dav držel kotel v pekelných otáčkách a parta kolem Milleho dokázala, že patří k tomu nejlepšímu, co evropská thrashová scéna nabízí. Následní Annihilator měli sice co dělat, aby si mou pozornost udrželi, avšak zadařilo se. Dva povedené koncerty, dvě povedené prezentace thrash metalu tak, jak ho mám rád.
Energie mizí, ale najdu ještě kousek, abych se podíval na další kapelu, mnohými označenou jako tu, která na BA nemá co dělat. Američané Sunn O))) se svojí sakra pomalou kytarovou masáží pohladili mé ušní bubínky takovou silou, že po čtvrt hodince odcházím s nepříjemným pískotem v uších. Moje chyba, že jsem nepoužil špunty, které jsem měl v kapse. A ač podobnou hudbu doma nevyhledávám, jako zpestření programu jsem je uvítal. A nebýt tak unavený, vydržím déle!
Páteční ráno a neúplatný žlutý nesmysl na nebi se opět hlásí ke slovu se svou mocí a vyhání mě z pelechu vstříc nabitému programu. Sice vzdoruji, protože se mi fakt nic nechce, ale nakonec se nechám přemluvit a vyrážím směr areál. Je již kolem oběda, a tak si také něco pořídím z nepřeberného množství hamburgerů, nudlí a gyrosu, dalšího typického jídla pro rychlé zahnání hladu. Párkrát jsem zavítal i k veganskému stánku, kde měli výborné samosy za slušný peníz a k tomu pálivé chilli salsy, co hrdlo ráčí, jako bonus. S jídlem v ruce se vydám na vystoupení HC matadorů z New Yorku, partičky Pro-Pain. A ač nejsem nadšený příznivec HC, tak zde jsem se bavil, a to hodně. Následní Hed PE se svým tvrdým hip hopem říznutým HC mě na chvilku zaujali, ale nevím proč, fakt jen na chvilku, a tak jdu obejít metal market, kde jsem si kupodivu nic nepořídil.
Krisiun z Brazílie přivezli novou desku Forged in Fury, která nebyla kritikou moc přijata, a mě popravdě taky moc nezaujala. Stejně jako koncert. Ten nenadchl ani neurazil. Prostě takový průměr. Následní Ill Niño se svým nu-metalem rozeskákali početný dav, o kterém kolega vedle mě řekl, neboj, tady se pařit nebude. Joo, šeredně se spletl. Já si stoupl do míst, kde se nakonec nekřepčilo, a po svém jsem si užíval hudbu těchto pánů.
Po Ill Niño míříme do města na tři do skla s plánem vrátit se na avantgardní cirkus v podání Sebkha-Chott. Přišel jsem asi dvacet minut po začátku a to už se tato ztřeštěnost pomalu loučila. Docela si to vyčítám, protože jsem je propásl již podruhé. No, není čas smutnit. Zvláště když se na hlavním place chystá vystoupení Kataklysm, kteří rovněž přijeli podpořit svou novou fošnu. Of Ghosts and Gods již kapela podpořila sérií tématických videoklipů, jež byly natočeny ke každé skladbě. Hudebně se posunuli více k melodeathu, což mi velice zachutnalo. A po výborných, energických a přátelských vystoupeních, která jsem s nimi již absolvoval, byla má očekávání k tomuto setu více než velká. Kataklysm si písně z nové desky pošetřili na lednový koncert v Praze a setlist založili ve stylu „od každého trochu“. Brujerii jsem úmyslně vynechal a zůstal stát před pódiem, kde měli za pár desítek minut začít hrát Primordial.
S těmi jsem se taktéž setkal již několikrát a vždy jsem odcházel plný nadšených emocí. A na BA20 tomu nebylo jinak. Alan Averill je velmi charismatický frontman, který dokáže strhnout každého, kdo se strhnout nechá. Za mě jeden z vrcholů festivalu! Následný přesun na Kypck přinesl i negativní zážitek z festivalu. Sice krátký, ale ukazuje i to, že někteří lidé jsou prostě abnormální ignoranti. Vše bylo dobré. Finové zpívající rusky nám hráli svůj doom a hodně lidí se bavilo. Někteří se chtěli bavit více, a tak se drali směr zábradlí s takovou vervou, že ty, kteří odmítali opustit svůj poctivě vystátý flek, začali násilím odtrhávat. Došlo ke střetu obou táborů a situaci museli řešit i pánové od security, kteří se přiklonili na stranu nebohé slečny, které byla v tomto případě ale onen agresor, kazící zážitek lidem okolo. Nevím, zda neviděli začátek této nepříjemné situace či tam byl efekt něžného pohlaví, ale stalo se. Naštěstí se vše obešlo bez větších škrábanců a slibovaného odvedení z areálu a následnému znemožnění návratu. No, jdeme dál.
Napalm Death se u nás ukazují pravidelně rok co rok, tudíž na jakémsi best of Brutal Assault nemohli chybět. Já na ně nedorazil, za což můžu být asi jen rád. Co jsem slyšel, tak problémy se zvukem byly enormní. A to až tak, že na nějaký čas vypadla aparatura a slyšet byly jen odposlechy. Mark Greenway se dost divil, když reakce obecenstva připomínala spíše tichou vzpomínku.
Třicet let na scéně. Třicet let Sepultury. Ta si pro své fans připravila výroční koncert, kde zazněly klasické vypalovačky jako Ratamahatta či Roots Bloody Roots, jež rozeskákaly skoro celou pevnost. Mini duel mezi Sepulturou a Soulfly vyzněl hlasitěji pro Derricka Greena a jeho partu. Následní Death DTA jsou oslavou Chucka Schuldinera. A ač tvorbu legendárních Death znám velice okrajově, na tento koncert jsem byl hodně zvědavý. A bavilo mě to, ne že ne. Výkon Maxe Phelpse byl famózní, stejně tak jako ostatních muzikantů. Když jsem se ale zamyslel nad tímto projektem, začal ve mně hlodat zvláštní pocit z toho, co se to zde zrovna děje. Na jednu stranu je tento projekt, ukazující tvorbu Death, chvályhodný, ale s každým dalším rokem života, s každým dalším koncertem v tom začínám vidět kalkul, který mi zážitek lehce kazí. A jelikož mě únava opět dostihla, dávám si další přechod přes opičí dráhu a jdu spát s vyhlídkami na poslední festivalový den.
Bývá zvykem, že sobotní program začínají taneční grindy, a letos tomu nebylo jinak. Jenže já se nějak rozseděl s kamarády, a tak nám taneček utekl. A s nimi i další kapely, kvůli tomu, že opět míříme na tři do skla. Do areálu se dostanu před začátkem setu Skálmöld. Tato parta z Islandu, kde snad není špatné skupiny, hraje folk viking metal. Není sice nikterak přelomový, ale díky nasazení všech členů byl koncert sakra dobrý. Nejvíce mě zaujali bratři Ragnarssonové. Snæbjörn díky svému plnovousu a Baldur svým projevem.
Nastala změna programu na MGS, kdy byl prohozen čas Outre a Ne Obliviscaris, což mě zamrzelo. Bylo mi jasné, že do dvou ráno nevydržím, a budu tedy nucen koncert Ne Obliviscaris oželet. Ale na druhou stranu, dostal jsem možnost vidět Outre. Zůstal jsem stát sice mimo stan, ale i tam mě jejich black metal docela oslovil a na krátký čas jsem se slušně zaposlouchal. Když skončili, chystala se další porce blacku, tentokrát však okořeněného symfo pasážemi. Nizozemci Carach Angren přivezli půlrok starou desku This Is No Fairytale a očekával je velký zástup posluchačů. Satan žel, asi erupce na slunci, ale mě to moc nebavilo. Jak byl zvuk na MGS při drtivé většině vystoupení na vysoké úrovni, zde jsem měl pocit, že se nepovedlo vyváženě nazvučit nebo jen špatně slyším či jsem stál na špatném místě. Symfo pasáže hrané z playbacku byly utopené, stejně jako kytary, a nad vším spíše dominovaly klávesy. Ano, hudba CA je hodně založena na klávesách, ale ty mi v tomto případě spíše vadily.
Už ani nevím, kde jsem se toulal v mezičase mezi Carach Angren a jejich sousedy Rome. Ale nechat si Rome ujít by byl vážně nemilý čin. Před naším prvním setkáním jsem si párkrát protočil nějaké nahrávky a liboval si v klidnosti a pohodě jejich muziky, která mě dokázala uklidnit. Takový byl i koncert. Pánové narozdíl od koncertních ukázek z YT třímali v rukou nástroje elektrické namísto akustických, avšak tento krok přidal na intenzitě celého vystoupení. Klidný, pomalu ubíhající koncert, avšak plný pozitivních emocí, jež člověka odnesly do jiných sfér bytí.
A v těch klidných, emotivních sférách jsem měl zůstat i nadále, a to díky koncertu Sólstafir z Islandu. Při jejich předchozím koncertu v rámci BA jsem na jeho konci mlčky stál a mysl mi létala někde nad islandskou krajinou. To se sice letos neopakovalo, ale silný zážitek to byl. Aðalbjörn Tryggvason popustil uzdu své komunikaci s publikem a snažil se mu být nejblíže, co to jen šlo. Jeho chození po zábradlí a neustálá mimická konverzace byla zpestřením jejich setu, jenž nemohl vynechat klasiku Fjara, skvělou Goddess of the Ages a hit z nové desky, píseň Ótta. Po dvou uklidňujících, relaxačních vystoupeních bylo na čase se trochu prohnout a vyblbnout v kotli. Proto odevzdávám cennosti kamarádům a zamířím si to směr kotel, který se tvořil před začátkem koncertu Heaven Shall Burn.
Nejsem typ fanouška, který neúnavně paří na každou kapelu, a že takových nadšenců na Brutalu potkáte desítky, ale aspoň jeden tvrdší taneček si s chutí dám. Loni to bylo v rámci koncertu Soilwork, po kterých jsem zapil veškeré následující dění, a letos to vyšlo právě na metalcorové harcovníky HSB. A že to stálo za to! Omlácený a s hlavu okopanou od surfařů, kteří neustále zaměstnávali pány od security, jsem si užíval vlnu energie, kterou na nás parta kolem frontmana Marcuse Bischoffa poslala. A když se z reprobeden spustila pecka Black Tears (Edge of Sanity cover) či Endzeit, mohl jsem si vyřvat hlasivky! Když jsem se prodral na přírodní tribunu, na pódiu už probíhalo vystoupení Cradle of Filth. S těmi jsem se naposled setkal na zimní mutaci jiného velkého festivalu a bylo to docela dobré. Do doby, než hráčku na klávesy Lindsay Schoolcraft postihly zdravotní potíže a koncert byl ukončen. Reparát na BA se moc nepovedl. Dani už evidentně hlasově nezvládá to, co dříve šlo lehce. Bylo to buď monotónní mručení, nebo ječení. Nebavilo mě to, a tak se tlačím z hlavního placu pryč a zamířím si to na nádvoří Octagonu, kde již nějaký čas probíhá vystoupení ruské Phurpy. Hrdelní rituální hudba tradice Bön, využívající ceremoniálních nástrojů, byla dalším opravdovým zpestřením letošního Brutal Assault. Na čtvrtém pódiu, které vyrostlo především pro potřeby domácí rituální kapely Cult fo Fire (na které jsem se nakonec neprocpal), se tak odehrál skoro tříhodinový ceremoniál, sršící tajemnem až do morku kosti. Sice jsem se dostavil zhruba v polovině, ale pohodlně jsem se usadil na zem, stejně jako drtivá většina přihlížejících, a se zatajeným dechem jsem se nechal unášet někam pryč, daleko od své tělesné schránky, a zpět jsem se vrátil za více jak půl hodiny.
Dále jsem měl dvě možnosti. Jít se podívat na britský black metal v podání Lvcifyre či na klasiku Gothenburgského metalu, party At he Gates? Volím obojí, na začátek Lvcifyre, na které bylo totálně plno, takže se vracím na hlavní plac si poslechnout AtG, kteří jsou mi přeci jen hudebně blíže. Pánové loni vydali, po dlouhých devatenácti letech, novou desku, ze které odehráli šest kusů, a že to byl sakra nářez! Následuje přesun na MGS, kde měli za okamžik začít Anaal Nathrakh. Opět plno lidí, a tak zakysnu hodně vzadu a to zapříčiní, že navzdory faktu, že Anaal Nathrakh mám docela naposlouchané, se po pár písních vzdaluji. Jdu se zbavit posledních žetonů, vrátit kelímek, kouknu na kousek Einherjer a nakonec mizím za branami pevnosti a jdu spát. Ráno mě čeká dvěstě kilometrů dlouhá cesta domů, a tak chci být aspoň trochu živ.
Jaký byl dle mě dvacátý ročník festivalu Brutal Assautl? Výborný!
Pořadatelům se podařilo sestavit line-up bez zbytečně velkých jmen, ale přesto plný výborných celků, které nalákaly opravdové masy lidí. Dle informací nás tam bylo kolem osmnácti tisíc. Wouu. Areál měl opět další malá vylepšení a dekorace, které tak dotváří jedinečnou atmosféru tohoto svátku hudby. Ač si někteří na podobné výstřelky stěžují, mně osobně se to líbí. Zvláště pak v noci, kdy se na hradbách rozhoří ohně. Co bych lehce pořadatelům vytknul, byly středeční fronty na žetony. A možná by to chtělo v tom vedru mít více míst s tekoucí vodou či tu rozlévanou prodávat o něco laciněji. Ono 16 kaček za půllitr vlažné vody…být to celá PETka, fajn. Ale chápu, že pokud není zdroj pro tekoucí vodu, je těžké ji tam mít. Takže buďme rádi, že místní jednotka dobrovolných hasičů byla stále v pohotovosti s vodním dělem. Pochvalu také zaslouží četa starající se o čistotu plastových kadibudek, které byly pravidelně vyváženy, a areálem se tak nelinul odporný zápach, jak se občas stane. Mnoho lidí si také stěžovalo na nedostatek sprch, což je asi opět díky kapacitám zdrojů vody. Tento problém se však dá řešit mnoha způsoby. Já ho například řešil vlastní zásobou vody k mytí, která se mi ohřívala v autě, a kamarádi návštěvou koupaliště v Jaroměři. Takže to jde!
Samostatnou kapitolou je agentura zajištující ochranu zdraví návštěvníků a klidného chodu celé akce. Opravdu profesionálové, kteří svoji práci berou zodpovědně, ale přitom stále lidsky. Je milé, když vás s klidem při vstupu pozdraví a popřejí vám příjemnou zábavu. Co mě docela dostalo, byla reakce pánů mezi pódiem a davem, kteří například při koncertu Heaven Shall Burn hecovali dav k větší aktivitě. Jejich zdravotní sekci jsem naštěstí já sám nemusel vyhledat. Další kapitolou jsou stánky s jídlem. Klasická nabídka fast food jídel jako jsou různé hambáče, langoše, nudle a další. Pro mě chutnou výjimkou byl veganský stánek, ke kterému bych se s klidem vrátil. Pokud jsem hledal, kde se najíst, vybíral jsem taková jídla, která nejsou vystavena na pultech stánků delší čas, protože prach ze suché půdy se dostal snad všude. O tom by mohli dlouho vyprávět i prodejci ze stánků s oblečením, kteří každý večer div nezavařili vzduchové kompresory, kterými vyfoukávali prach ze svého zboží. A pivo? No, ne že by si Budvar nepřipravil pestrou nabídku, silně propagovanou vlastní brožurkou. Bohužel, desítka byla dosti vodnatá, ale zahnala žízeň lépe jak stejně drahá, často vyprchaná a spíše teplá limča. Další druhy jsem neměl, protože žeton a půl už byl docela vysoký poplatek. Raději jsem zašel mimo areál na tři do skla.
Přátelé, to je asi vše, co mi po třech týdnech zůstalo v hlavě. Vykrystalizované vzpomínky na to nejlepší či nejhorší z návštěvy Josefova. Snad vám to pomohlo udělat si obrázek o letošním ročníku, tak jak jsem ho zažil já.
Za rok na shledanou! Já už lístek mám. A vy?
Setlisty koncertů v rámci Brutal Assault 2015 zde! Foto Kezir
Šéfredaktorovy TOPy
 |
01) Perturbator 02) Primordial 03) Sólstafir 04) Trap 05) Triptykon 06) Heaven Shall Burn 07) Bloodbath 08) Esoteric 09) Vader 10) Candlemass |
