Myslím, že festival Brutal Assault není třeba představovat. Tento rok se konal jeho devatenáctý ročník, který nebyl situován nikde jinde než v pevnosti Josefov u Jaroměře. Také letos si Tomáš Fiala a spol. pro návštěvníky připravili pestrou paletu kapel, které se až na výjimky řadí mezi to tvrdší a extrémnější, co metalový svět nabízí. Jak to mezi vysokými cihlovými zdmi, jejichž základy položil 3. října roku 1780 císař Josef II., vypadalo, se Vám pokusíme přiblížit v následujících řádcích.
Kezir – Festival, který se tradičně koná druhý srpnový víkend, opět přilákal svým programem jak domácí fanoušky, tak početnou skupinu fans ze zahraničí. V jednom rozhovoru jsem dokonce slyšel, že těch zahraničních mohlo být až 70%. Nedokážu posoudit, zda bylo toto číslo reálné nebo nadsazené, ale jelikož jsem sám hovořil s návštěvníky ze Švédska, Norska, Austrálie, Brazílie, Chile či Francie, početným zájezdem z Polska a Německa, tak bych tomu i věřil. Stejné je to s dramaturgickým obsazením, kde se kapely sjíždí z celého světa. Mezi ty hlavní taháky patřila kapela, která se na anketních lístcích objevovala od jejich zavedení s železnou pravidelností, veteráni a ikona thrash metalu, kapela Slayer. Mezi další velká jména zařadil festival např. Amon Amarth, Bring me the Horizon, legendární Venom společně s legendou folk metalu Cruachan. V Jaroměři se objevil také kanadský multiinstrumentalista Devin Townsend nebo kapela Down, post-rockoví králové God Is an Astronaut, doomaři My Dying Bride či Katatonia. Dále bych rád zmínil Manes či Carnival in Coal. Důvodem už je jen samotný fakt, že obě tyto bandy vystupují velice málo, tudíž se jednalo o opravdu exkluzivní záležitost, při jejíž příležitosti se uskutečnilo hned několik vystoupení. Neměli bychom ještě zapomenout na velkou událost, kterou byl návrat na koncertní prkna českých kovotepců Krabathor.
Martin – Ve stavu extatického vytržení, jaké působí pouze dobře chutnající pivo, jsem se v areálu zjevil až na sedmou hodinu. High on Fire slibovali mnoho a jistá očekávání se bohužel nepotvrdila. Vynikající zážitek z mužného, potem a pivem zapáchajícího metalu v prvních skladbách rušil poměrně neschopný zvukař (Matt měl mikrofon zapojený, ale stáhnutý na minimum a nikoho zřejmě netrklo, že když je u mikrofonu a hýbe pusou, asi řve), v těch ostatních pak čím dál tím více patrná unavenost ansámblu. Z energického primordiálního metalu zbyla pouze jakási parodie, kdy na projevu zpěváka byl nejzajímavější knír a zvuk se sléval takovým způsobem, že si člověk užil pouze jednoduchou polku (ne, že by to bylo k zahození). Po tomto zážitku jsme se se skupinou podobně smýšlejících individuí vrátili na původní místo činu a našlapali jsme se zpět až na Venom (lehce lituji zameškaného vystoupení Terrorizer, ale žízeň byla). Venom zástup tatíků nepřekvapili a předali, co se očekávalo. Osobně jsem potřeboval slyšet pouze skladbu Black Metal (kterou hráli na samém začátku) a několik dalších skladeb jsem vydržel pouze ze slušnosti. Pořád to funguje, Cronos vypadá stále úděsně a očividně se baví – stejně jako zbývající pamětníci pod pódiem. Pro mě následoval spánek.
Kezir – Do festivalového areálu se dostávám až ve čtvrtek a to, co se dělo tu dobu předtím, byla skoro muka. Líně se vláčející minuty v práci, které si ne a ne pospíšit k oné, která znamenala můj odchod, nasednutí do auta, absolvování dvou set kilometrů po českých cestách, až do chvíle, kdy mi nasadí na ruku vrácenku a já si budu moct vychutnat desítky koncertů, desítky setkání s kamarády, s nimiž prohodím pár slov, zatleskám či zablbnu v kotli nebo jen tak posedím u pár kelímků zlatavého moku, které mi způsobí opravdu dobrou náladu. K tomu připočíst vydařené počasí a je dovolená jako lusk.
Kezir – Jak jsem psal, před pódiem se zjevuji ve čtvrtek, a to na set Manegarm, přesněji na píseň Sons of War. Jejich vystoupení nemělo sice tolik šťávy, jak tomu bylo před několika lety na samostatném koncertě – živé housle tomu prostě chyběly – a zvuk nebyl nic moc, ale i přesto se jednalo o vcelku dobrý koncert. A dobrý je za tři. Přesouvám se hned vedle, kde svůj set rozbalí jistá kopírka kalifornských The OffSpring, smečka Iginite. Hudba ve mně evokovala má náctileté období, kdy jsem sledoval kultovní Prcičky, a tak jsem po většinu koncertu pokukoval po holkách. Následně potkávám známé a jdeme pokecat k pivu, přičemž se vracíme na Red Fang. Toto hudební těleso se stalo příjemným překvapením a koncert jsem si vychutnal i přes fakt, že stoner metal není můj šálek kávy. Zvukově mi to přišlo lepší jak Manegarm, kteří hráli na stejné stagi. Čas občerstvení, při němž vynechávám Suffocation, po kterých mě čeká rozhodnutí, jestli zajít na vychvalovanou kapelu Inquisition do Metalgate stanu, nebo zůstat na hlavním place a poslechnout si kapelu, která vzbudila vlnu vášnivých i negativních emocí, kdy mnoho lidí navrhovalo, aby byla v den jejího koncertu zvednuta záloha na kelímky, z obavy nárůstu pivních vrhačů, kteří by podobným gestem dali najevo nelibost k partě Bring me the Horizon. Rozhodnutí bylo jít na kousek Ikvizice a poté na konec BmtH. Joo, chyba lávky. Před stanem se tísnilo tolik lidí, že dostat se dovnitř bylo takřka nemožné, a tak jsem usadil své pozadí na trávu v okolí s tím, že si je poslechnu alespoň takto. Nešlo to. To, co se ke mně dostalo zpoza plachty, byl neposlouchatelný maglajz – proto utíkám, prodírajíc se davem lidí pryč. Tou dobou si říkám, proč nehráli na hlavní scéně, lidí na to měli vskutku dostatek.
Kezir – BmtH svůj set poskládali z drtivé většiny z písní nacházejících se na aktuálním albu Sempiternal. Tuto desku jsem si před Brutalem stihl docela naposlouchat a přiznám se, že mě bavila, tudíž jsem si pochvaloval i samotné vystoupení, a píseň Sleepwalking jsem si prozpěvoval ještě v pelechu, kdy jsem nemohl usnout pod náporem světla z pouliční lampy. Pár chyb koncert sice měl, ale v rámci možností se daly odpustit. Prodrat se davem natěšených lidí, stojících před Metalshop pódiem a čekajících na vystoupení Slayer, na přírodní tribunu chtělo dávku trpělivosti, ale podařilo se mi to. Zjištění, že nápad poslechnout si headlinera z tohoto místa byl totálně zcestný. Díky prapodivnému zvuku se totiž jednalo o spíše bolestivý zážitek. Zvláště samotná představa nutnosti proklestit se zpět na nějaké místo, kde by zvuk nebyla jen hrouda neidentifikovatelných pazvuků, mi nedělala zrovna nejlépe. Ale co naplat, stejně jsem chtěl jít na God Is An Astronaut, kteří dostali čas shodný s časem Children of Bodom, ale na třetí scéně. A opět ten stejný případ. Před šapitó bylo lidmi nabito, a tak tam vydržím pár minut. Jednak mě nebaví poslouchat něco, co ani nevidím, a taky převážně instrumentální hudba není pro mě. Ale to, co jsem z vystoupení slyšel, se mi zamlouvalo. Pár lidí pak říkalo, že to byl zážitek z jiného světa. Božský. Já jsem se vrátil dát asi desátou šanci kapele Children of Bodom, kteří u mě na žebříčku zájmu o jejich vystoupení klesli po vydání desek Relentless Reckless Forever a Blooddrunk extrémně nízko. Nejnovější počin Halo of Blood však vykřesal jiskřičku naděje, že se blýská na lepší časy. Festivalový set u značné většiny interpretů obsahuje největší hity a žádané písně. A to, co se mi dostalo od Dětiček, bylo přesně to, co jsem dostat chtěl. Stará dobrá tvorba v podobě písní Are You Dead Yet?, Lake Bodom, Hate Crew Deathroll a Downfall. Alexi sice fuckoval na můj vkus až moc, ale tím je znám, takže gesta raději přehlížím. Zvukově taky přijatelné, takže koncert zpětně hodnotím jako dobrý s tím, že by tento směr mohl nějaký ten čas vydržet.
Martin – Po zařízení všeho potřebného jsem se ve čtvrtek zjevil před pódiem až v ostudnou pátou hodinu, abych srovnal svůj zážitek z Crowbar s tím předchozím z předloňského Brutalu. K mému nadšení se očekávání naplnila a Crowbar předvedli parádní, testosteronem nabitý set. Zvuk byl na poměry velkého pódia vyvážený a všemu dominoval řev Kirka Windsteina, člověka s nejlepším plnovousem na světě. Obituary, headlinera dávného Brutalu č. 10, jsem zavrhl a do původní pozice jsem se vrátil na kapelu následující, Red Fang. Parádní výběr skladeb rušil ne úplně stoprocentní výkon zúčastněných a špatně doladěný zvuk, ale i tak se jednalo o skvělou zábavu. Zazněly všechny klipové hity (Red Fang je kapela, jejíž popularita stojí převážně na nich) a nikdo s kusem rytmu v těle se neubránil zahrát si na air guitar při Hank is Dead – takže i za mě spokojenost, neboť jsem dostal to, co jsem očekával. Suffocation slyším až z dálky, za zpěvu chytlavých melodií portlandských vousáčů, a přesunuji se nejprve před Metalgate stage, kde mě Feastem praští bohužel naprosto nekonkrétním zvukem, a posléze do kempu, kde mě zastihne nezdravý a odporný spánek, ze kterého se se studeným potem na čele probouzím zhruba o půlnoci. Nepříjemná myšlenka, že jsem zaspal Slayer, se bohužel potvrdila. Byl jsem proto proklínán jak sebou, tak kolemjdoucími a kdosi mě dokonce nazval antičlověkem. Náplastí na mou bolest byli Khold, do té doby zdaleka nejlepší vystoupení plné black’n’rollové energie s vynikajícím zvukem – Sarke za bicími diktoval rytmus Gardových deklamací, dočkali jsme se celkem šesti UH! – a jediné, co člověka zamrzelo, byl fakt, že se nepřidávalo.
Kezir – Pomalu a jistě se pak začíná projevovat festivalové únava, a tak se potulujeme po areálu, hledáme místo, kam usadit své pozadí a kde si celý den trochu shrnout. Z dálky slyšíme set od Architectů a zvedáme se až na Katatonii, v níž se s každou další minout pomalu ocitám i já. Pozdní hodina, „depresivní rock“ a do toho technické potíže mi dávají ještě více zabrat, nicméně set, který začal písní Buildings z desky Dead End Kings, si nakonec užiju nad očekávání. Zvuk byl nakonec velice dobrý a závěrečná Lethean uzavřela příjemné vystoupení. Jo, líbilo se mi to! Zvládám kousek Khold a mířím směr auto, kde se skrčím do kufru a snažím se usnout. A jak jsem psal pár řádků zpět, ta zatracená lampa mi při parkování unikla, a tak pospávám na jedno oko, osvětlený jak akční zboží v supermarketu…
Kezir – Budím se celkem brzo, nejsem sice moc svěží, ale žiju, dýchám. Nedaleko místa, kde jsem parkoval, cca 200 metrů od šapitó (třetího pódia), se nacházela jedna z mnoha kadibudek, která mi svou čistotou a dostačujícím prostorem zpříjemnila ráno, a tak tedy zpět do areálu, kam se s úsměvem na rtu dostávám před desátou ranní. Hudba se začne z repráků linout skoro za hodinu, takže mířím do kina. To dostalo letos další vylepšení v podobě vyřazených a pohodlných autosedaček. Celkově areál dostál mnoha změn. Tou největší byl prostor Octagon. Dámy a pánové, to se musí nechat. Pořadatelé ve spolupráci s Občanským sdružením ochránců památek pevnosti Josefov, kteří se snaží o zpřístupnění dalších prostor pevnosti pro širokou veřejnou, si připravili další a další prostory, kam mohl návštěvník zavítat. Třeba už jen zmíněný Octagon, kde se konaly autogramiády, a byla zde umístěna také výstava obrazů, nad kterými se mohl divák zamyslet a své postřehy následně prodiskutovat se samotným autorem, avantgardním malířem Godothorem. Dalo se zde také příjemně posedět a skrýt se před sluncem v luxusním chládku desetitisíců cihel, tvořících tuto architektonickou památku. Nebo další prostory u travnaté louky, které taktéž skrývaly výčep, hostesky s Jégrem a stolní fotbálky. Tleskám a smekám před prací, která zde byla udělána. Ta místa jsou skvělá! Vylepšením byly také například dřevěné lavice namísto palet. Otazník malinko visel nad oním šapitó, přičemž bych hlavní problém hledal v klimatu. Bylo tam takřka nedýchatelno, což se ve staré boudě nestávalo, ale i tak to hodnotím jako krok správným směrem a třeba se do příštího roku přijde na nějaký upgrade s dýchatelností.
Kezir – Páteční program začala domácí grindová parta Isacaarum, kteří probudili pevnost do nového dne nabitého kvalitní hudbou. Následovala kapela Rise of Surya, která vlastně zaskakovala. Sice jsem se vyvalil na tribuně a opékal se, ale hudba, která se ke mně dostala, mě bavila. Thrash metal a žena za mikrofonem, to jsou Cripper z Německa. Nebylo to zlé, docela příjemný thrash death, ale hlad byl silnější, a tak jsem zamířil pro něco k snědku a v klidu poobědval. Následující seskupení, na které jsem se chystal, byla další grupa s označením „náhradník“, také v tomto případě skvělá náhrada. Obscure Sphinx s energickou Wielebnou za mikrofonem. Už první pohled na kapelu sliboval zajímavou podívanou. Wielebna byla celá v bílém se smrtihlavem na tváři, a jakmile se začalo hrát, energie, která z ní vycházela, mě přímo praštila do nosu a já se oddal všemu, co mělo následovat. Set – Lunar Caustic, Nastiez, Feverish a Decimation. Skvělé! Heiden je skupina, která od domácí kritiky sbírá se svým nově vytuněným post blackem samou chválu. Na jejich koncert jsem se těšil a dostal jsem zhruba to, co jsem čekal. Krásná hudba s českým textem, která měla tendenci unášet mě někam do dáli. Bohužel, zas až tak, jako v případě žánrově lehce podobným Sólstafir, jsem se neproletěl, ale i tak zdařilé vystoupení!
Martin – V pátek utíkám na set Obscure Sphinx, kteří zaplňují prázdné místo v programu. Bohužel nestihnu celou jeho délku, ale i tak jsem schopný ocenit průraznost i afektovanost jejich projevu, především doběla oděné Oly, která má v hrdle to, o čem sní většina mladých metalistů, když zakládá svoji první špatnou kapelu. Přesun o pár kroků na Heiden se vyplatil první tři skladby, kdy mě jejich současná post-rocková jakoby-severská tvář bavila. Nutno ovšem říci, že byli sehraní velmi dobře a muzikantsky se možná jednalo o jejich nejlepší koncert, na kterém jsem byl. Čekat na Tmáře se mi ovšem nechtělo, a tak jsem se vydal na očekávaný poslech nového alba Manes v horrorovém stanu. Škoda jeho nešťastné lokace vedle podobně nešťastné Marshall stage, což byl jakýsi kytarový workshop s kapelou, která byla sice velmi řemeslně zručná, avšak skladatelsky prakticky impotentní – díky tomu sterilnímu hluku bylo nepříjemné zde přebývat ve chvílích, kdy nebyl puštěn film. Manes se nesměle představili a pustili na zdejších nuzných bedýnkách nové album v plném znění. Osazenstvo opilé metalem a alkoholem pozvolna usínalo a stejně tak i já – byl to však nejlepší způsob, jak si nový materiál vychutnat, protože když se hudba začne prolínat do snů, zážitek to naopak velmi posílí. Vyspinkaný dorůžova a rozveselen kraťoučkou diskusí, která se rozvinula po poslechu, jsem se jal poflakovat a očekávat První Hoře.
Kezir – Horko si žádá svou daň, a proto míříme někam na orosený půllitr a vracíme se zpět na první ze dvou setů kapely Carnival in Coal. Od nich jsem nějak čekal více. Jejich tvorbu mám rád, ale něco mi tam nesedělo, něco mi tam chybělo, něco, co úplně tak jednoduše neumím popsat. Celkově vzato jsem rád, že jsem je mohl vidět, protože se mi to už asi nikdy nepodaří, ale neodnesl jsem si z toho tolik, kolik jsem si odnesl roky předtím u podobných kapel. Rychle přebíhám k šapitó na domácí partu První Hoře. Zasekla se diskokoule, zasekla – už se jako dříve neblyští – za to půjde diskodýdžej do pekla – že už mu jehla nesviští! Sakra, to z hlavy nedostanu!
Martin – V Josefově mě však zastihla zpráva, že se na velké stagi chystají ke hraní Carnival in Coal, což přimělo celou skupinku těžkých alkoholiků k poklusu. Carnival in Coal jsou šoumeni a vyloženě herci, a i kdyby vůbec nezahráli, byl bych spokojený pouze díky těm kecům, co měli okolo. Zahráli však, a to s mnohem větším přehledem než onehdá ve Svojšicích, byť hráli prakticky pouze ze svého nejstaršího a (alespoň pro mě) nejslabšího alba. Mezi nejlepší momenty patřil cover Maniac a nepříčetný výjev smutku a zloby ve chvíli, kdy jim bylo samplem sděleno, že došly všechny ústřice. Po veselé kupě žabožroutů bylo třeba ústupu na malou stage, kde již počali hrát První Hoře. Ta kapela je prostě zručná a nenudí – do té míry, že jim je člověk schopen odpustit jak arakainovský vokál, tak občasné vykradení Iron Maiden i s prominutím blbou stylizaci do jakýchsi karikatur kategorií středověkého člověka. Byla s nimi sranda a na pár skladeb se slušelo si řádně zatancovat. Mé následující směřování vedl hlad a žízeň a návrat do areálu spočíval v poslechu setu Devina Townsenda. Devin měl bohužel opravdu nešťastnou ruku při výběru skladeb, takže mě už při té druhé naplnila touha vzdálit se co možná nejdále, abych neusnul. Pomalým krokem jsem se přesunul k malé stagi, kde zvučili a ladili Manes. Jejich představení mělo být komornější, což se vyplnilo. Nic metalového, klidný elektro podkres a de facto popový zpěv za doprovodu kytary s pouhými náznaky něčeho tvrdšího – perfektní výběr skladeb završila naprosto přirozeně Ende (nejinak tomu bylo i další den na velkém pódiu).
Kezir – Odpočívat je skutečně nutné, a tak se na hodinku natáhnu v kufru a něco pojím, ať jsem fit na další program. Vracím se za setu Blindead, ale svou zadnici uvelebím před vedlejším pódiem, kde se chystá Devin a jeho parta. Slyšel jsem, že se mnoha lidem nelíbil výběr písní. Těžko se přít, on má tolik písní, které by mohl hrát, že by mu sotva stačil jeden festivalový den. Já byl po jeho koncertu nadmíru spokojen, rozradostněn a celkově dobře naladěn. Jeho specifická hudba a způsob zábavy snad nikdy neurazí – jeho vystoupení se mi prostě po všech stránkách líbilo. Zvuk byl chvalitebný. Nemám výtek, zvláště díky závěrečné Bad Devil, která mě nutila pohybovat se v rytmu, což činím zřídkakdy. Díky, strejdo! Dilema pak bylo, zda zůstat na hlavním place a poslechnout si několikrát viděné Amon Amarth, kteří si dovezli i nějaké ty kulisy a docela vysoké ohně, nebo zajít na akustický set Manes. Opět volím postup kousek toho a pak kousek onoho. Zůstávám tedy na AA do písně Cry of the Black Birds a pak se vzdaluji na Manes. Amoni nebyli zlí, to ne, ale Johan mi přijde ve zpěvu čím dál utahanější, nemá to už onu věhlasnou šťávu, přesto jsem si s ním společně pobrukoval písně jako Guardians of Asgaard či Deceiver of the Gods a hodnotím to jako fajn koncert. Ale nevidět ho, nesmutním.
Martin – Po Ende kvaltem na Shining, což byl, vzhledem k nelidskému množství různých vikingů vyrojivších se ze všech zákoutí po setu Amon Amarth, téměř nemožný úkon. Pospíchat se ovšem vyplatilo a přišel jsem jenom o jednu skladbu. Hned ta následující, Fisheye, mě vtáhla dostatečně hluboko na to, abych nebědoval nad ztrátou a slintal si blahem nad schopnostmi zúčastněných. Na Shining je příjemný jejich svěží přístup a jazzová ladnost. Nedrží se pevně šablony, a ačkoliv (až na výjimky) vlastní skladbu nijak nemění, jinak ji strukturují a přidávají vyloženě improvizační pasáže. Do toho již slovutný Munkebyho saxofon i zápal, s jakým řve číslovky, perfektní image (včetně vkusných rudých „závěsů“ a části loga ukrytého na oblečení každého člena kapely) – i méně by toho stačilo na odrovnání mého slabého organismu. Dohrála poslední skladba a já se odkolébal na Mglu. Bylo však již pozdě a vydržel jsem kratičko, neboť nebývale velký nával polských návštěvníků způsobil naprosto nedýchatelný vzduch v celém stanu a mimo šapitó byl zvuk natolik obludný, že jsem raději prchl úplně. O tom málu, co jsem slyšel, ale můžu mluvit v superlativech.
Kezir – Manes a akusticky. To byl jeden ze čtyř případů, kdy jsme mohli členy Manes vidět v akci. Tato banda koncertuje mimo svou vlast stejně tak často jako Messi drží hokejku. A tak se příležitost, že se ukázali v Josefově, pěkně vytěžila. Dočkali jsme se klasického vystoupení na velkém pódiu, akusticky neakustického v šapitó, exklusivního poslechu připravované desky a také DJ setu v prostoru, kam jsem se nepodíval. Onen akusticky neakustický set byl parádní. Sice jsem ho opět slyšel zpoza plachet žlutomodrého stavení, ale neskutečně mě to vzalo. A za podobné vystoupení jsem pořadatelům vděčný. Vděčný, že Brutal Assault není jen o metalu … Shinig (Nor) mě svým black jazzem z desek baví, ale naživo tomu něco chybělo. Možná výběr místa k poslechu, kde byl prapodivný zvuk a já neměl síly se přemístit, a to i přes fakt, že písně I Won’t Forget a The One Inside mají neskutečnou taneční sílu.
Kezir – Tlačenice před třetím pódiem. Davy fanoušků z Polska totiž přišly na své black metalové krajany, kapelu Mgla. Někdo pronesl: „Polský festival konaný v Česku“, a měl pravdu. Neměl jsem síly se tam tlačit, a to je Mgla jednou z těch pro mě přijatelných blackových kapel. Bohužel, vysílené tělo mi toho moc nedovolilo, tudíž otočka o 180° a směr Combichrist. K této kapele jsem se dostal, když jsem si projížděl příběhy sériových vrahů a u hodně z nich byla nastíněna spojitost jeho jména se skladbou kapely Combichrist. Na celou show jsem byl tedy docela zvědav a nakonec jsem čučel jak vyoraná myš. Neskutečná energie! Basák Abbey Nex svým outfitem připomínal luxusní vězeňskou štětku a pařil jak o duši, koneckonců stejně jako kytarista Eric13, který si hraní užíval plnými doušky a neváhal skočit do publika. Docela pernou směnu měl technik od bubnů, kdy neustále doplňoval paličky Joa Letze do jeho toulce, protože ten to, co efektivně vyhodil směrem vzhůru, nikdy nechytil. Dále pak rozhazoval části soupravy do stran, a tak mu je skládal za pochodu. Prostě punk jak vyšitý. Otřesným zážitkem z tohoto byl pokus Abbeyho si do chřtánu nacpat docela objemný ručník. Jak říkám, vězeňská štětka jak vyšitá. Za mě ale dost dobré vystoupení, které mě bavilo do začátku až do konce! Následní Nightfall byli dost špatní, ba až otřesní, tak jsem zalezl zpět do kufru, tedy spát.
Kezir – Sobotní rána tradičně zahajují nějaké taneční grind party a letos tato úloha patřila partě z Přerova, gigolům Spasm. Už po cestě do areálu potkáváme tanečníky v rozličných úborech a to dává jasně najevo, že taneční parket bude plný jak na hasičském plese. I já se nakonec odhodlám si jít zatrsat při mé oblíbené Miss Piss Junior a poblíž kotle zůstanu až do konce setu. Masturbation, no pain, no gain. Ranní grindy jsou prostě na Brutalu klasa. Následuje další kapela, která má základnu kousek od mé domoviny, a to Liveevil. Díky nefungujícímu mikrofonu u hlavního zpěvu jim nebylo ze startu přáno, ale problém se podařilo nakonec zdárně vyřešit a seskupení kolem Petra Staňka nám předvedlo svou tvorbu, kterou mám já osobně velmi v oblibě.
Martin – Sobotu startuji hned na začátku se Spasm, kteří mi vykvičí z hlavy všechny bubáčky a připomenou důležitost odborně provedené masturbace. Následná snídaně mimo areál se protáhne až do druhého setu Manes. Ten je opravdu mnohem živější a Manes jím ukazují svou druhou tvář, ze které kazil dojem možná pouze trošku tupý zvuk – ale nic hrozného.
Kezir – Odcházíme na oběd a do areálu se ve veselé náladě z punkového obědu vracíme na set Manes, který mě už ale nebavil tak jako jejich akusticky neakustické vystoupení. Jdu se tedy podívat, co bych si kde koupil za CD či jiný suvenýr, a zpět pod pódia se vracím na legendu a otce folk metalu Cruachan. Toto vystoupení zabil zkažený zvuk, ale napravil to kotel, jež posluchači utvořili. Ale ten podělaný zvuk to nezachránilo a já byl zklamný, že jsem si je nemohl vychutnat naplno. Škoda přeškoda! Namířím si to do šapitó, kde se prvně vměstnám do předních řad a vychutnám si melodeath v podání In Mourning. Hodně povedený set zakončený skvělou skladbou Colossus! Jsem spokojen. Jdu si odložit nákup, přehodit oblečení. Po cestě stojí zahrádka s pípou, a tak si jdu dát jedno na žízeň, ovšem samotné objevení této pohostinné boudy se později ukázalo jako smrtonosné… Druhé si pak dávám po cestě zpět do areálu, kde mě čekají oblíbenci Soilwork. Zařadím se do kotle a čekám. Soilwork zahajují set písní This Momentary Bliss z aktuálního dvoj alba The Living Infinite. Z něj zazní ještě Spectrum of Eternity, The Living Infinite I a Tongue. Doplněno skladbami z desek starších, kde ovšem opět chybí Rejection Role. Tak jako tak, v kotli jsem si řádně zablbnul, až mě z toho tělo po několik dní bolelo. Ale stálo to za to! Dokonce i ta bolavá ruka z přetahované o paličku, kterou jsem nakonec stejně neukořistil. Pln nadšení pak odbíhám za kamarády a tahám je na pivo do onoho stánku po cestě. Jak jsem říkal, byl to smrtonosný krok. Z ničeho nic tma a byla neděle.
Martin – Před Impaled Nazarene prchám, pidlikání Cruachan slyším pouze z dálky a navracím se až na Sodom – a to se ještě přiznám, že vlastně pouze kvůli coveru Surfin‘ Bird. Ten je opravdu výživný. Ale i mimo něj je mi projev šedivých thrasherů poměrně sympatický – jedou si prostě svoje a jedou to dobře. Zbytek programu mě zajímala především malá stage, kam jsem odpochodoval na úplný konec Repulsion, prastarých fotrů grindcoru – to mě poměrně mrzí, neboť už jenom kvůli jejich vlivu na vývoj celého žánru je chovám ve velké úctě. To, co jsem slyšel, bylo rychlé a agresivní. Velké naděje jsem vkládal v následující set Carnival in Coal. Trochu zamrzelo, že nemají nazkoušeno více materiálu a hrají vlastně to samé co předchozí den, komornější atmosféra stanu však měla své kouzlo, a tudíž mě dostali znova do pařátů. Vtipnou vložkou jejich vystoupení bylo i zjevení části Manes, kteří se s frantíky nejspíš docela skamarádili. Na Benediction trochu ustupuji na okraj stanu, ale celý set si nenechám ujít a jsem překvapen jeho sílou. Dave je vynikající frontman a, stejně jako loni s Anaal Nathrakh, udivuje svou schopností vyřvat ďábla z těla – tentokrát ovšem méně experimentuje a pokouší se na sebe nestrhnout veškerou pozornost, protože Benediction nejsou na jeho šílenství postavení (asi i bohužel). Po tomto poměrně naplňujícím zážitku se klidím, neboť jsem na kost unaven – meškám tak jak Jesu, tak Aosoth, druhé ovšem proto, že dávám přednost My Dying Bride a úžasné, loket dlouhé dančí klobáse. Brajdi i klobása jedou na jistotu. Vlastně se přiznám, že jsem měl v plánu se na prvně jmenované vykašlat a užít si druze jmenované někde v rohu pivního stanu, ale změna tempa mě přilákala zpět k pódiu a vydržel jsem tam až do konce. Aaronovi to sice neslušelo ještě víc než obvykle a v jednu chvíli jsem si byl jistý, že má epileptický záchvat, ale odkníkal vše s přehledem a zařval dokonce s až překvapivou jistotou. Na konci jsem ovšem už naprosto vyždímaným člověkem a na set Dodecahedron se vysloveně odpotácím. Jsem rád, že jsem se tam zjevil, ačkoliv jsem si musel kleknout/sednout/lehnout na zem a většinu mého vnímání pohlcovala předem prohraná bitva se spánkem. Vnímal jsem však až neuvěřitelnou sehranost a disonance dodávající celému tělu pohybujícího se stroje odlidštěnost, podpořenou i oděvem a nelidským projevem. Celou délku vystoupení není v mých silách zvládnout, tak odcházím lehce po polovině, tentokrát již nadobro.
Kezir – Dokonale jsem propil a nakonec zapsal celý program po Soilwork, ale nemrzí mě to, kapely, které tam figurovaly, mě až tak nelákaly. Festival není jen o muzice, ale i lidech, které potkáme, popijete a někdy se i zmrtvíte do bezvědomí. Stane se… Po probuzení uklidím auto do stavu schopnosti odvozu pěti lidí, jdu posbírat spolucestující a míříme domů.
Kezir – Letošní rok hodnotím na výbornou. Skvěle vyšlo počasí. Areál dostál významných změn, které potěší a zdvihnou laťku festivalu zase o kus nahoru. Je to prostě něco jiného než louka nebo letiště. U některých kapel sice pokulhával zvuk, ale aparatura za to asi nemůže. Vinu bych připsal jednotlivým zvukařům. Dle dostupných informací měla spousta vystupujících kapel zvukaře svého. Jinak ale prostě povedený rok a nezbyde nic jiného než se těšit na rok 2015, kdy Brutal Assault oslaví dvacítku!
Martin – Brutal Assault prožívám již x let na podobné vlně projevující se poměrným nezájmem o velkou část kapel, od kterých vím, co čekat – omlouvám se proto případnému čtenáři za to, že možná nenalezl žádnou zmínku o své oblíbené kapele. Stalo-li se tak, neznamená to ignorantství z mé strany (i když, třeba vlastně ano), ale nelibost nudit se, i kdyby to znamenalo čas od času nějaké příjemné překvapení. Brutal Assault, stejně jako jakýkoliv jiný festival, pro mě znamená prostě odreagování se a zábavu.
Oproti minulému ročníku jsem nezaznamenal nějaký nárůst návštěvnosti a řekl bych, že pivo v areálu dosáhlo nového rekordu v nepitelnosti – to je rovněž důvod, proč jsem byl často mimo areál a seděl kdesi v Josefově. Nový stan se stagí byl dobrým nápadem, protože rozšířil areál, ale na druhou stranu se v něm většinu času nedalo dýchat a podivně komolil zvuk (loňská bouda byla naprosto bez problémů). Mnohem lépe bylo zařízeno předávání pásek u vstupu a logistika celkově – nikde se nestály odpudivé fronty. Mrzí mě, že jsem si neudělal čas na výstavu a nepodíval jsem se na tu obskurní skákací věž (ať to bylo cokoliv), ale jinak si myslím, že jsem festivalu užil ke své spokojenosti, a to i vzhledem k tomu, že byla soupiska o hodně slabší než loni. Jubilejní dvacátý ročník však slibuje sto kapel (to asi znamená i jedno pódium navíc), a tudíž určitě ještě pestřejší paletu a více zvučných jmen (Emperor!!!!! ?).
Perly devatenáctého ročníku podle šéfredaktora:
 |
1. God Is an Astronaut 2. Slayer 3. Krabathor 4. Manes 5. Khold |
+ pohled na organizační schopnosti festivalu