Kdo by neznal ikonu heavy metalu Accept z Německa? Myslím, že takových lidí se moc nenajde. Tato parta na hudební scéně působí již několik desetiletí s přestávkou, která začala v roce 1997 a skončila v roce 2009 s nástupem v původní sestavě, tedy až na post zpěváka, kdy Uda Dirkschneidera nahradil Mark Tornillo. Vydali tři alba – Blood of the Nations (2010), Stalingrad: Brothers in Death (2012) a letošní Blind Rage. Vyjeli na několik celosvětových šňůr, kde nechyběly zastávky v ČR, ať už festivalové, nebo klasický koncert. Ten poslední se konal 25. října ve Zlíně. Jako předkapely se předvedly domácí Salamandra a Damnations Day z Austrálie.
Začátek byl stanoven na osmou hodinu večerní. Přicházím chvilku před, a co nevidím? Fronty u vstupu, za které by se nemusela stydět ani D1 v odpolední špičce. Nevím, co bylo příčinou, zda lidé, kteří nechali vstup do haly na poslední chvilku, nebo důkladná prohlídka od ochranky. Avšak v chladu, který panoval, mi to v mikině moc příjemné nebylo. Co mohlo také zamrzet, byl přesný začátek koncertu domácí party Salamandra, jenž zastihl dobrou polovinu posluchačů na prostranství před halou. Mě osobně to až tak nemrzelo, protože Salamandru jsem viděl nesčetněkrát a s každým dalším koncertem mě baví méně a méně. Když jsem se dostal do haly a zaujal pozici za zvukařem, nestačil jsem se divit, co za pazvuky slyším. Koule všeho možného, jen ne hudby. Slyší ten zvukař vůbec? Těžko říci. Své předskakování ukončili o deset minut dříve oproti rozpisu, a to písní psanou pro festival Masters of Rock, tedy Masters of Rock. Nebavilo mě to a nerozparádilo na hlavní kapelu.
Kapely, které znám a pochází z Austrálie, bych spočítal na prstech jedné ruky. Damnations Day se k nim přiřadili těsně před sobotním koncertem. Docela mě zajímá příběh, který je posunul na pozici předskokana na turné s bandou formátu Accept. Na jejich kontě se krčí jedna deska – Invisible, the Dead – a nějaký ten videoklip. Ten jsem si pustil pár hodin před koncertem a nebylo to zlé, a tak jsem se na jejich 40 minut i těšil, nebo spíše byl zvědavý. Metal Archives jim přiřadil škatulku thrash/power metal. Kde k tomu přišli, je mi dodnes záhadou. Ten power určitě zaslouženě, ale thrash aby člověk pohledal. No nic… Vtrhli na pódium a pálili do nás svoji desku horem dolem. Start dobrý. U třetího songu se začínám lehce nudit a pátý nedoposlouchám a zamířím si ulevit. Zvukově to bylo lepší jak Salamandra. Hudebně taky fajn, ale ječák zpěváka a kytaristy Marka Kennedyho mi odrovnal ušní bubínky. Dost podobný tomu ječáku ze začátku videoklipu Metal Is Forever od Primal Fear, jen ještě víc řezavý. Ale pokud se držel v nižších polohách, nebyl problém a i mě bavil. No také mě to nenavnadilo na hvězdu večera, ale snaha se cení.
Připraví se scéna a o nějakých dvacet minut dříve oproti programu na ni vtrhnou Accepti. Aktuální fošna Blind Rage se v mém přehrávači ještě moc nezabydlela, ale pár písní mi v hlavě zůstalo po několika posleších a doufal jsem, že je kapela zařadí do sobotního setlistu. Stalo se. Začalo se klipovou Stampede, za kterou následovala pecka Stalingrad. Mark mi přišel hlasově trochu více uchrchlaný a takový nečistý, ve srovnání s posledním koncertem, který jsem od nich viděl (MOR 2013). Další songy, které jsem si z nové desky přál slyšet, byly 200 Years a From the Ashes We Rise. Splněno.
Na zlínský koncert vyrazila pestrá směsice fanoušků. Od mladých až po ty, kteří pamatují rané začátky těchto pánů. Všichni si dosyta užili jednadvaceti kousků, jež nám byly naservírovány v průběhu dvou hodin. Koukal jsem, jak postarší paří a zpívají, jako by jim zase bylo dvacet, a tak to má být. Tato hudba nestárne. Já však pociťuji únavu z nedostatku kyslíku, a proto volím odchod z davu někam na ochozy, odkud mám však parádní výhled na celou halu a taky kyslík. Co se týče zvuku na místech, na kterých jsem se ocitnul, bez problémů. Ano, chyba se najde vždy, ale v porovnání s první kapelou to bylo nesrovnatelně lepší.
Co mě opravu bavilo, byl fakt, že se Accept s ničím nezdržovali. Píseň střídá píseň, málo keců, hodně hraní, až se ani nechce věřit, že těm pánům táhne na šedesátku. Peter s Wolfem předváděli nacvičené tanečky, Herman mi sem tam připadal, jako by tam ani neměl být. Stál si v tom svém sektoru a hrál. Občas sice vyběhl, ale ne tak často jako jeho spoluhráči. Dostalo se i na starší hitovky jako Princess of the Dawn a v přídavku také na nesmrtelné, ikonické písně Metal Heart a Balls to the Wall, doplněné o hit z desky Blood of the Nations, Teutonic Terror. Jejich refrény se nesly halou tak mocně, až mi naskočila husí kůže. Paráda.
Accept jsou ve skvělé formě a desky s Markem za mikrofonem sbírají skvělé kritiky ze všech koutů světa. Bezvadnou práci odvádí také při zpěvu písní z éry Uda. Takže pokud nějaký příznivec řízného heavy metalu či Accept samotných na tomto koncertu chyběl, může jedině litovat. Stálo to opravu za to! Ale kdo ví, třeba se jich tady v roce 2015 opět dočkáme.