Mocný sen právě přerušují stepující kapky deště, a tak otvírám oči a rychle pádím na balkón zjistit, jaké počasí mě bude doprovázet na cestě k hradu, oplývajícím několika tajemstvími a záhadami. V den, kdy měly hradby rozeznít zvuky temně smýšlejících interpretů, a dodat tak odlehlému místu ještě více tajuplnosti. Při pohledu na promoklou krajinu a vznešeně se nesoucí bělavou mlhu v údolí vizovických vrchů, mi prvotní úsměv na tváři trochu ztrpknul. Vše nasvědčovalo tomu, že bude celý den obklopen hustými mračny, a to by na podobné (nezastřešené) akci nebylo zrovna ideální. Do tašky tedy přibaluji deštník. Ten však hned při prvním použití (krátce po opuštění příbytku) nechtěně rozbíjím… Pravda, že výlet nezačíná zrovna nejlépe.
Cesta a místo dění
Z Vizovic přijíždím do Zlína, kde na mě čekají kamarádky, s nimiž posléze dorážím na místo odjezdu. Z autobusového nádraží vyjíždíme směr Stupavy. V Napajedlích přistupuje poslední poutník, a tak se výprava kompletuje do šestičlenné posádky. Netrvá moc dlouho a jsme ve Stupavách, odkud nás čeká několik málo kilometrů stoupání. Cestou na nás naštěstí číhá místní hospoda. V tento moment jsem celou dobu doufal – výbornému pivu a první společné diskuzi totiž nenápadně, ale sebejistě přihlíží slunce. Zahřáté tělo a zvlažené hrdlo jsou nejlepší předpoklady k tomu, abychom se odebrali na další část cesty, a tak po pár kouscích točeného Bernarda hospodu opouštíme. Stoupání lesní pěšinou je první okamžik, kdy se alespoň nakrátko zasním. Stále ještě v zeleň oděné stromy,
vztyčené nad propastí, kterou probublává malý potůček, obklopují lesní ptáci, vyprávějící dlouhé pověsti. Dokonalé! Každým krokem dál nás však opouští nepříliš dlouho trvající sluneční záře a povětří pomalu chladne. Na hradě Cimburk jsme něco málo po šesté hodině večerní, což je o hodinu později, než mělo představení začít. K avizované nepřítomnosti Angelicus se přidává taktéž Ľahká Múza s projektem Hieros Gamos, a proto se dá říct, že jsme na místě vlastně tak nějak včas. Ještě rychle vyjít příkré schody na hrad Cimburk, projít si všechny jeho přeživší části a pokochat se malebnou přírodou pod ním, neboť začátkem akce se z bezpečnostních důvodů musel hrad pochopitelně uzavřít.
Když se pak vracím zpět do epicentra dění, zpozoruji první tváře, nesouc své laptopy podél loučemi lemující zříceniny na dřevěné pódium, za kterým se prohlubuje strmý sráz. Já se však mezitím pochoduji ohřát do přilehlé chatky, jež se v onen den proměnila v malou dřevěnou hospůdku, zdobenou rozzářenými svícny a praskajícími kamny. Krčmáři zde nabízeli dokonce několik druhů piv, a tak obavy, že se mi v tuto divuplnou noc nedostaví chutě zlatavého moku, byly rázem opravdu tatam. No, a pokud měl u sebe divák alespoň nějaký drobák, nemusel držet ani hladovku. Dopíjím tedy poslední škopek, dojídám poslední sousto šťavnaté klobásky a lehkým krokem kráčím za očekáváním prvního interpreta, a sice počinu Angel Epilepsia.
Hudba a atmosféra
Ani nevím, jak je to možné, ale počasí se zdá býti přívětivějším. Nefouká, snad jako by se jen lehký větřík pomalu vinul s táhlými tóny skladeb Angel Epilepsie, kterou atmosféricky doprovází tajuplná videoprojekce, přítomná u všech následujících počinů.
Semai
O večer plný téměř transcendentálních zážitků je vystaráno.
Následující Semai pak představuje hutný drone, doprovázen čarovně přeboostrovanou basovou kytarou. Tou dobou místu dění za vrcholky stromů, jež zespoda ozařuje pod hradbami rozložený táborový oheň a seshora majestátně žlutavý srp měsíce, neohroženě přihlíží duše mrtvých – tedy hvězdy těch, kteří kdysi dávno mezi kamennou tvrzí a uprostřed dechberoucí divočiny, přežívali. Ano, celý večer pomocí záhadných zvuků nabírá ještě více mystického taje.
Za projekty Angel Epilepsia a Semai má místo činu zaklít dvojice headlinerů, pohybujících se stále však v udergroundových vodách, a sice Vladimír Hirsch a Tábor Radosti. Jakmile zazní nadpozemský dark ambient v podání celý večer zakukleného Vladimíra Hirsche, dochází mi, že jeden z důvodů, proč jsem zde, je jakýsi způsob relaxace, spojený s nasátím všudypřítomné atmosféry, kterého lze mnohdy docílit jen o samotě, a tak se nepozorovaně vytrácím z okruhu svých známých a vlastně i všech poustevníků, kterých zde nebylo zrovna mnoho (nutno dodat, že na podobnou akci možná akorát).
Vladimír Hirsch
Usedám na studenou, prasklinami posetou část hradby a dlouze rozjímám… Už ani nevím, kdy a jak jsem odešel, ale náhle se nacházím na místě, odkud jsem přišel.
Z hlubokého snění procitám až tehdy, kdy si kamarád se slovy: ,,Přece si nezašpiním gatě“, sedá holým zadkem do zabláceného terénu na okraji pomyslného areálu. Nicméně Hirsch odehrál svůj set dle mých představ a já si ho výsostně užil. Hodnocení zvuku, světelných efektů a technických prvků mi přijde na podobné události nemístné a takřka nepodstatné, a proto mu nebudu věnovat jedinou větu. Bez dlouhé přestávky má jako poslední očarovat kamennou tvrz strachem evokující duet Tábor Radosti. Už jen ironický název projektu dokonale vystihoval prostředí, kde se tato temná akce konala. Když se pak za své pulty opřely dvě postavy v tajemných maskách a rozezněly své blikající přístroje, ocitl jsem se v blahodárném stavu. Hudbu doprovázely české texty, vystoupení se tak jako předchozí obešlo bez jakýchkoliv okázalých gest – snad by se dalo hovořit o jakémsi mentálním souznění interpretů s pozvolna se pohupujícími desítky siluet přihlížejících. Tábor Radosti byl pro mě opravdu číslo jedna.
Jak už všichni víme, vše, co začíná, musí také jednou skončit. Blíží se konec a nejtěžší část výletu nás teprve čeká – musíme totiž vydržet ještě osm hodin do odjezdu prvního ranního autobusu.
 Tábor Radosti |
 Tábor Radosti |
Cesta zpět a závěr
Jak strávit dalších osm hodin po už tak vcelku vyčerpávajícím výletu? Teplo a spánek jsou věci, které bych potřeboval ze všeho nejvíc, a tak se v mžiku nacházím u kamen uprostřed dřevěné krčmy, kde pokládám hlavu na přistavěné špalky dřeva a snažím se v hlučné chýšce usnout. Podobný záměr však mělo více návštěvníků, a tak byly tyto polo-zombie buzeny a následně posílány pryč (kvůli nedostatku prostoru bdícího lidu). Na požádání, a vlastně i rád, nacházím příkoří za promítací plachtou venku na pódiu, kde sedám na lavičku, zabaluji se do své deky a naslouchám magickému bubnování venkovních hudebníků, rozeznívajíc svá bonga. Vše se kolem čtvrté hodiny ranní zaráží, a proto musíme jít dál. Venku tma a my uprostřed lesa. Je čas vytáhnout zařízení novodobé civilizace a posvítit si na cestu. Po pár hodinové procházce usedáme do plechové konstrukce na kolech a s pár přestupy dojíždíme domů.
Ačkoliv byl výlet docela únavný, já si ho užil a jel bych zas.
