Klatovská parta Trautenberk na konci letošního února vydala své druhé album s krkolomným názvem Himlhergotdonrvetr. Od koho se Anče nechá nosit na rukou? Je Kuba opravdu takový křivák? A co měl Hajnej včera k večeři? Odpovědi jsou na dosah.
Poslech všech deseti písní skrývajících se na albu zabere něco málo přes 32 minut, což se může zdát na plnohodnotné album celkem málo, avšak vzhledem k průměrné délce tří minut na skladbu to zkrátka takto vychází. Na žánr Trautenberku je to prostě tak akorát. CD nosič navíc obsahuje i video o nahrávání tohoto počinu. Přebal samotný je grafickým skvostem stylizovaným do podoby dopisu, v němž kromě cédéčka nalezneme i booklet s ručně psanými texty, na jehož druhé straně je humorně popsáno soudní procesí ohledně děje odraženého ve skladbě Nech ho bejt.
Trautenberk svůj styl nazývají tanz metalem, technicky vzato se jedná o metalový crossover. Jde o živý a povětšinou energický projev okořeněný o vsuvky tématicky spjaté s úsměvnějšími problémy horského lidu šumavského, mnohdy s originálně znějícími hudebními prvky i fonetickým experimentováním. V porovnání s prvním albem Hladová srna, které vyšlo na počátku druhé poloviny roku 2013, je Himlhergotdonrvetr hudebně o mnoho kroků dál. Vše k sobě krásně pasuje – přesné bicí, příjemný zvuk kytar, nenápadná basa, pestrá škála vokálů, o které se starají primárně dva zpěváci (v rámci obohacení repertoáru ale mnohdy zaslechneme i projevy ostatních členů kapely).
Pánové z Trautenberku se špatně škatulkují, nelze jim jednoznačně na čela nalepit nějakou hudební cedulku. Předešlá deska zněla experimentálně. Bylo vidět, že kapela se tehdá ještě hledala, což již není na Himlhergotdonrvetr tolik zřetelné. Tentokrát totiž vsadili na středně rychlé tempo, v němž vynikne hutný rytmus a riffy převážně hardcorového charakteru. Jasně, občas se dočkáme nějaké melodicky rozličnější vyhrávky, ale neočekávejme kdoví co složitého. Trautenberk totiž mistrně pracují s jednoduchými, avšak efektivně volenými tóny.
V hlavě mi utkvěly zejména skladby Kubamelehubou, Hajnej a Kus Aničky. Jsou to kusy nápadité, díky snadno zapamatovatelným melodiím jsou to ti správní kandidáti na to, aby vám v uších zněly ještě dlouho poté, co si Himlhergotdonrvetr poslechnete. Hudebně znalejší postřehnou, že Kus Aničky je navíc instrumentálním coverem písně Keine Lust od Rammstein. Naopak za plytkou a nevýraznou stopu bych označil Vindaloo, jelikož působí nesmírně nuceně. Prostě mám potřebu se přes tuhle skladbu se zatnutými zuby přenést, případně ji přeskakovat, a třeba nebudu sám, kdo by ji zařadil do těch hudebních nezdarů, které by měly zůstat k recyklaci ve zkušebně. Album navíc obsahuje dva songy, které se vymykají charakteru alba. První z nich je Fuk a putna – úlet zabrnkaný na akustickou kytaru, s bezstarostným zpěvem, doplněný pig-squeelem obstaraným Ančí/Honzou. Druhá do závoje jinakosti zaobalená píseň je Pán udíren, která je věnovaná zesnulému původnímu zpěvákovi, jehož můžeme spatřit i na poštovní známce vyobrazené na přebalu; tenhle nádech jí dává něco, díky čemuž si ji netroufám hodnotit.
Jak už jsem zmínil, s vokály si kapela na Himlhergotdonrvetr opravdu vyhrála – ozvěny, podkreslující zpěvy, mnohdy humorně znějící hlasové podbarvení – to je to, co Trautenberk činí výraznými. Jelikož se jedná prakticky o první česky zpívající kapelu, kterou pro Orbis Metallum recenzuji, mám neskonalou potřebu se samostatně zaměřit i na texty, protože jsou pro českého posluchače nedílnou součástí vokálního projevu. Tématika se ve většině případů motá kolem radostí i strastí, kterými lid v kraji šumavském prochází, a to v humorném pojetí. Neustálé opěvování a namlouvání Anče, jídlo a chlast, sem tam nějaký ten sníh, to vše pramenící z Krkonošských pohádek, téhle hudbě prostě sluší. Díky skladbě Potužník senior jsme svědky problematiky střetu generací (či jen prachsprosté lidské hlouposti) a po poslechu Temné strany talíře musím uznat, že mě nikdy nenapadlo, že názvy různých druhů zeleniny mohou znít tak moc foneticky výrazně.
Slovní obraty jsou nápadité, a právě pestré vokály jejich originalitu mnohdy ještě zdůrazňují (třeba Hajnej dává lidovému popěvku o myši v komoře naprosto nový rozměr). Bohužel se to místy nepovedlo a např. skladba Nech ho bejt by si zasloužila z části určitě přetextovat, jelikož refrén „Nech ho bejt, má neděli, plzeňskou dvanáctku a kachnu se zelím“ není prostě ono, což navazující „Ty vole Mirku, jsi děsně podobnej zpěvákovi z Knírků“ (rozumějme druhé kapely Kníry, v níž zpěvák Mirek působí) naději na nějaký hlubší význam textu ještě více degraduje. Stejně tak rým „Krakonoš je udavač, má na uhlí podavač“ sice při prvním zaslechnutí může na ústech vykouzlit úsměv, ale při opakovaném znění mi to připadne otřepané a provizorní. Paradoxní to je hlavně proto, jelikož v jiných textech kapela ukazuje, že má na mnohem víc.
Sečteno, podtrženo – Trautenberk není „jen další českou kapelou“, jakých je ve zdejších luzích a hájích nespočet. Tihle Klatováci jsou výjimeční, protože nezpívají o neustále omílaných tématech, ale jsou schopní si v textech dělat legraci, a to navíc v dost netradičním pojetí; přitom však působí přirozeně. Jejich koncerty mne zatím míjí, ale už podle toho, co je slyšet na jejich desce Himlhergotdonrvetr, si jsem jistý, že dokáží strhnout návštěvníky k veselému tanci a radostné náladě. Aktuální album je znatelným skokem kupředu a pevně věřím, že až nastane čas, tahle banda budoucím počinem posune onu úroveň zase o kousek výš.
 |
1. Kubamelehubou 2. Nech ho bejt 3. Hajnej 4. Himlhergotdonrvetr 5. Temná strana talíře 6. Fuk a putna 7. Kus Aničky 8. Vindaloo 9. Potužník senior 10. Pán udíren |
Hodnocení: 7,5/10
Autor fotografií: Orbis Metallum